Egwain si najednou uvědomila, že se kolem rozhlíží jinýma očima, dívá se lidem do tváří. V Cairhienu byli špehové Aes Sedai tak jistě, jako že se potila. Elaida musela z Cairhienu dostávat každý den prostřednictvím holubů alespoň jednu zprávu, pokud ne víc. Špehové Věže, špehové jednotlivých adžah, špehové jednotlivých Aes Sedai. Byli všude, často tam, kde jste je nejméně čekali. Proč stáli ti dva akrobaté právě tam? Zadržují dech, nebo ji pozorují? Znovu se vrhli do akce, jeden vyskočil a postavil se do stojky druhému na ramenou.
Špionka žlutého adžah se jednou pokusila svázat Elain a Nyneivu a vypravit je do Tar Valonu na rozkaz vydaný Elaidou. Egwain doopravdy nevěděla, jestli ji Elaida chce taky, avšak předpokládat opak by bylo hloupé. Egwain prostě nemohla uvěřit, že by Elaida odpustila někomu, kdo pracoval blízko ženy, kterou svrhla.
Vlastně některé Aes Sedai ze Salidaru tady nejspíš měly špehy taky. Kdyby se k nim někdy dostala zpráva o „Egwain Sedai ze zeleného adžah...“ Mohl to být kdokoliv. Ta hubená ženská ve dveřích krámku, zdánlivě studující štůček tmavě šedého sukna. Nebo ta neupravená žena rozvalující se vedle dveří do krčmy a mávající si zástěrou před obličejem. Nebo ten tlustý chlapík s károu plnou masových pirohů – proč se na ni tak divně díval? Málem vyrazila k nejbližší městské bráně.
Zastavila se právě kvůli tomu tlouštíkovi, nebo spíš kvůli tomu, jak se náhle rukama snažil zakrýt pirohy. Zíral na ni, protože ona civěla na něj. Nejspíš se bál, že se mu aielská „divoška“ pokusí sebrat pár kousků bez placení.
Egwain se chabě zasmála. Aielanka. Dokonce i lidé, kteří se jí dívali přímo do obličeje, předpokládali, že je Aielanka. Agent Věže, který by ji hledal, by prošel přímo kolem ní. Cítíc se mnohem lépe se znovu začala potulovat ulicemi a pozorně naslouchala, kde to jen šlo.
Potíž byla v tom, že si už zvykla na to, že se o událostech dozvěděla týdny, dokonce i dny poté, co se staly, a s jistotou, že se staly. Klepy mohly překročit stovku mil za den, nebo jim to mohlo trvat měsíc, a každý den daly zrod desítkám dalších. Dnes zjistila, že Siuan popravili, protože objevila černé adžah, že Siuan je černá adžah a ještě žije, že černé adžah vyštvaly ty Aes Sedai, které k nim nepatřily, z Věže. Nebyly to žádné nové povídačky, jenom obměny těch starších. Jedna nová zpráva, šířící se jako požár po letní louce, zněla, že za všemi falešnými Draky stála Věž. To ji tolik rozzlobilo, že se vztyčenou hlavou odešla pokaždé, když ji zaslechla. Slyšela také, že Andořané v Aringillu prohlásili nějakou šlechtičnu královnou – Dylin, Delin, jméno se lišilo – když teď byla Morgasa mrtvá, což mohla být pravda, a že Aes Sedai pobíhají po Arad Domanu a provádějí naprosto neuvěřitelné věci, což zcela jistě pravda nebyla. Do Cairhienu přichází prorok. Prorok byl korunován králem Ghealdanu – ne Amadicie. Drak Znovuzrozený zabil proroka za rouhačství. Všichni Aielové odcházejí. Ne, hodlají se tu usadit a zůstat. Berelain má být korunována a usednout na Sluneční trůn. Hubený mužíček s vyhýbavým pohledem se málem nechal utlouci svými posluchači před jednou tavernou za to, že řekl, že Rand je jeden ze Zaprodanců, ale Egwain se do toho bez přemýšlení vložila.
„Copak nemáte žádnou čest?“ chtěla vědět chladně. Čtyři drsňáci, kteří ho už chtěli popadnout, na ni zamrkali. Byli to Cairhieňané, jen o málo vyšší než ona, ale mnohem rozložitější, se zlámanými nosy a zapadlými klouby rváčů, a ona je přesto udržela na místě čirou vášnivostí. Tím a taky proto, že v ulici byli další Aielové. Nebyli dost hloupí, aby se za daných okolností začali strkat s aielskou ženou, za niž ji považovali. „Když už se musíte někomu postavit za to, co říká, tak se mu postavte po jednom, čestně. Styďte se, čtyři na jednoho.“
Zírali na ni, jako by se zbláznila, a ona pomalu zrudla. Doufala, že to budou považovat za hněv. Ne jak se opovažujete prát s někým slabším, ale jak se opovažujete nenechat ho bojovat vždycky jen s jedním? Poučovala je, jako kdyby se řídili ji’e’toh. Ovšem, kdyby se jím řídili, tak by je nemusela poučovat.
Jeden z drsňáků sklonil hlavu v lehké úkloně. Neměl jen křivý nos, špička mu úplně chyběla. „Ehm... už odešel... ehm... madam. Můžem jít taky?“
Byla to pravda, hubeňour využil vyrušení a zmizel. Egwain pocítila záblesk opovržení. Utekl, neboť se bál čelit čtyřem. Jak mohl snést tu hanbu? Světlo, už to dělá zas.
Otevřela ústa, aby řekla, že samozřejmě můžou odejít – a nic nevyšlo ven. Oni její mlčení vzali jako souhlas, nebo možná výmluvu, a odspěchali pryč, ale ona si jich skoro nevšimla. Byla příliš zaneprázdněná pohledem na konec jezdeckého oddílu, projíždějícího ulicí.
Tucet vojáků v zelených pláštích, kteří si vynucovali cestu davem, nepoznala, ale ty, koho doprovázeli, byly něco jiného. Viděla ženám jenom záda – mezi vojáky měla dojem, že jich je pět či šest – jen část jejich zad, ale to bohatě stačilo. Víc než bohatě. Ženy měly lehké lněné pláště proti prachu v hnědých odstínech a Egwain se přistihla, že civí přímo na to, co vypadalo jako čistě bílé kolo vyšité na zádech jednoho z plášťů. Pouze výšivka odlišovala bílý plamen Tar Valonu od okrajů značících bílé adžah. Zachytila i zelenou a červenou. Červenou! Pět či šest Aes Sedai, mířících ke královskému paláci, kde nad nejvyšší věží ochable povlával Dračí praporec vedle Randovy karmínové vlajky se starobylým symbolem Aes Sedai. Někteří lidé říkali Dračí praporec tomuhle, jiní zas Al’Thorův praporec, nebo dokonce aielský praporec a kromě toho měl ještě tucet dalších jmen.
Egwain se protlačila davem a následovala je asi dvacet kroků, pak se zarazila. Červená sestra – viděla přinejmenším jednu červenou – musela znamenat, že tohle je dlouho očekávané poselstvo z Věže, to, o němž Elaida psala, že Randa doprovodí do Tar Valonu. Bylo tomu již víc než dva měsíce od doby, kdy dopis donesl uštvaný kurýr. Tenhle oddíl nemohl vyrazit na cestu o mnoho později než on.
Randa nenajdou – pokud dovnitř neproklouzl bez ohlášení. Egwain usoudila, že nějak znovu objevil nadání zvané cestování, ale tím nezjistila, jak se to dělá – a přesto ať už Randa najdou nebo ne, nesmějí najít Egwain. Nejlepší, co by mohla čekat, bylo to, že by ji jako přijatou, která utekla z Věže, a nedohlíží na ni žádná hotová sestra, prostě přivedly k pořádku, a to se dalo čekat jedině, jestli ji Elaida opravdu nehonila. I tak by ji však odvlekly zpátky do Tar Valonu k Elaidě. Nedělala si iluze, že by odolala pěti šesti Aes Sedai.
Naposledy se podívala na odjíždějící Aes Sedai, zvedla si sukně a rozběhla se, vyhýbajíc se cestou lidem, občas do nich i vrazila, a podbíhala pod nosy tažných zvířat, zapřažených do vozů či kočárů. Následoval ji rozzlobený křik. Když konečně proběhla jednou z vysokých hranatých městských bran, udeřil ji do tváře horký vítr. Jelikož mu nebránily žádné budovy, nesl tolik prachu, že se rozkašlala, ale utíkala dál celou cestu zpět, až k nízkým stanům moudrých.
K jejímu překvapení stála před Amysiným stanem štíhlá bílá klisna se zlatými třásněmi zdobeným sedlem a uzdou. Držel ji jeden gai’šain, který klopil oči, pokud zrovna nepoplácával ohnivé zvíře ve své péči. Když Egwain vběhla dovnitř, našla jezdkyni, Berelain, jak usrkává Čaj s Amys, Bair a Sorileou. Všechny ženy se válely na poduškách jasných barev se střapci. Stranou klečela bíle oděná Rodera a pokorně čekala, až bude moci dolít šálky.