Ve městě první osoba, které se zeptala, vyzáblá žena prodávající svraštělá jablka z káry za přemrštěné ceny, palác urozené paní Arilyn neznala, ani kyprá švadlena, která kulila oči na zdánlivou Aielku, jež vstoupila do její dílny, ani plešatějící nožíř, který si myslel, že by se mohla víc zajímat o jeho nože. Nakonec jí stříbrotepec s úzkýma očima, který ji celou dobu, co pobyla v jeho dílně, pozorně sledoval, řekl naprosto všechno, co chtěla vědět. Když Egwain odcházela, kroutila hlavou. Občas totiž zapomínala, jak velké město Cairhien ve skutečnosti je, takže ne každý ví, kde je všechno.
Zatím se třikrát ztratila a musela se dvakrát zeptat na směr, než se přitiskla ke zdi nájemné stáje a vyhlédla zpoza rohu na hranatou hromadu tmavého kamene přes ulici, samé úzké okno a hranatý balkon a stupňovitá věž. Na palác byla budova malá, ačkoliv na dům velká. Arilyn byla někde těsně nad střední cairhienskou šlechtou, pokud se Egwain dobře pamatovala. Na stráži na předním širokém schodišti, u každé brány, na kterou viděla, dokonce i na balkonech stáli vojáci v zelených pláštích, s kyrysy a přilbami. Zvláštní bylo, že všichni vypadali hodně mladí. Přesto ji tohle příliš nezajímalo. V budově usměrňovaly ženy, a aby je cítila přes ulici tak silně, nezvládaly právě malé množství saidaru. Množství se náhle snížilo, ale stále bylo značné.
Kousala se do rtu. Nepoznala, co dělají, jelikož neviděla jejich prameny, ale ony zase musely vidět vlákna, aby je mohly spřádat. Dokonce i kdyby byly u okna, každé vlákno, které by směrovaly ven ze zámečku a které by ona neviděla, by muselo mířit na jih, pryč od Slunečního paláce, vlastně do prázdna. Co to dělají?
Jedna brána se otevřela na tak dlouho, aby vyjelo šestispřeží ryzáků táhnoucí uzavřený černý kočár s lakovaným erbem na dvířkách, dvě stříbrné hvězdy na mnohonásobně děleném červenozeleném štítě. Kočár zamířil davem na sever, kočí v livreji práskal dlouhým bičem jak proto, aby pobídl koně, tak proto, aby přinutil lidi uhnout. Vyjela si urozená paní Arilyn, nebo někdo z poselstva?
No, nepřišla sem jen civět. Popošla, aby mohla očkem vyhlédnout za roh, jen natolik, aby viděla velký dům, z váčku u pasu vytáhla malý červený kamínek, zhluboka se nadechla a začala usměrňovat. Kdyby se některá z nich podívala na tuhle stranu, uviděla by prameny, ale ne Egwain. Musela to risknout.
Hladký kamínek byl právě jenom to, v potoce ohlazený oblázek, ale Egwain se tenhle trik naučila od Moirain, a Moirain používala kamínek jako ohnisko – náhodou to byl drahokam, ale na druhu ani nezáleželo – takže to Egwain dělala taky tak. Spletla hlavně vzduch se špetkou ohně, přesně propletené. To vám umožňovalo odposlouchávat. Špehovat, jak by řekly moudré. Egwain nezáleželo na tom, jak se tomu říká, hlavně jestli zjistí něco, co mají věžové Aes Sedai v plánu.
Její tkanivo se opatrně dotklo okna, ach, tak jemně, pak dalšího a ještě dalšího. Ticho. Pak...
„...já mu to vždycky říkala,“ uslyšela v uchu ženský hlas, „jestli chceš mít ustlaný postele, tak mě přestaň tahat za bradu, Alwine Raeli.“
Jiná žena se zahihňala. „Néé, tos neudělala.“
Egwain se zamračila. Služky.
Kolem prošla rozložitá žena s košíkem chleba na rameni a zmateně se na Egwain podívala. Což nebylo divu, když slyšela hlasy dvou žen a stála tam jen Egwain, která navíc ani nehýbala rty. Egwain to vyřešila, jak nejrychleji uměla. Zuřivě se zamračila a žena vykvíkla a málem pustila košík, jak se vrhla do davu.
Egwain váhavě snížila sílu tkaniva. Možná nebude slyšet tak dobře, ale lepší tohle než přitahovat nežádoucí pozornost. Jak to zatím vypadalo, lidé se po ní ohlíželi, nějaká Aielanka se tu tiskla ke zdi, ačkoliv všichni šli hned dál. Nikdo nechtěl vyvolat potíže s Aiely. Egwain je pustila z hlavy. Přesouvala tkanivo okno po oknu a silně se přitom potila, i když ne jen ze sílícího horka. Kdyby jediná Aes Sedai zahlédla její tkanivo, i kdyby nepoznala, co to je, pochopila by, že u nich někdo usměrňuje. Musely by přijít na důvod. Egwain ještě couvla, takže vyhlížela jen na půl oka.
Ticho. Ticho. Jakési šustění. Někdo se pohyboval? Střevíčky na koberci? Ale nikdo nemluvil. Ticho. Mužské mumlání, zřejmě vyprazdňoval nočníky a zrovna ho to netěšilo. Egwain, s hořícíma ušima, pokračovala dál. Ticho. Ticho. Ticho.
„...skutečně věříte, že je tohle nutné?“ I když Egwain slyšela jen šepot, hlas téhle ženy zněl zvučně a sebevědomě.
„Musíme být připravené na každou možnosti, Coiren,“ odpověděla jiná žena hlasem připomínajícím železnou tyč. „Slyšela jsem řeči o zatýkání –“ Pevně se zavřely dveře a uťaly zbytek.
Egwain se náhle sesula na stěnu stáje. Málem začala ječet zoufalstvím. Šedá sestra, která byla ve velení, a ta druhá musela být Sedai, jinak by takhle nemluvila s Coiren, jednou z Aes Sedai. Nikoho lepšího by nenašla, kdo by mohl říci, co chtěla slyšet, a ony musely odejít pryč. Jaké řečí o zatýkání? Jaké možnosti? Jak se chtěly připravit? Usměrňování uvnitř zámečku se znovu změnilo, zesílilo. Co mají za lubem? Egwain se zhluboka nadechla a začala umíněně znovu.
Jak se slunce šplhalo po obloze, vyslechla spoustu obvykle neidentifikovatelných zvuků a spoustu služebnických klepů a žvatlání. Někdo jménem Ceri bude mít další dítě a Aes Sedai měly k obědu dostat víno z Arindrimu, ať už to bylo kdekoliv. Nejzajímavější zprávou bylo, že v tom kočáře skutečně byla Arilyn, jela na venkov navštívit manžela. K čemu už to bylo dobré vědět. Celé dopoledne promarněné.
Přední dveře zámečku se rozletěly, olivrejovaní sloužící se klaněli. Vojáci se ani nenarovnali, ale vypadali pozorněji. Ven vyšla Nesune Bihara následovaná vysokým mladým mužem, jenž jako by byl vytesán z balvanu.
Egwain chvatně propustila tkanivo, propustila saidar a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Teď nebyl na paniku čas. Nesune se radila se svým strážcem. Pak tmavovlasá hnědá sestra vyhlédla do ulice, nejdřív jedním směrem, pak druhým. Rozhodně něco hledala.
Egwain usoudila, že možná už je dobrá doba na paniku. Pomalu se stáhla dozadu, aby nepřitáhla Nesunino bystré oko, a jakmile byla z dohledu té ženy, otočila se, zvedla sukně a rozběhla se, přičemž si vynucovala cestu davem. Uběhla tři kroky, pak narazila na kamennou zeď a posadila se na ulici tak tvrdě, že se znovu odrazila od dlažby.
Omámeně vzhlédla a okamžitě se jí zatočila hlava ještě víc. Ta kamenná zeď byl Gawyn, zírající na ni stejně ohromeně jako ona na něj. Oči měl nejjasnější modré barvy. A ty rudozlaté kudrny. Chtěla do nich znovu zabořit prsty. Cítila, jak rudne. Tohle jsi nikdy neudělala, řekla si v duchu pevně. Byl to jenom sen!
„Ublížil jsem ti?“ zeptal se znepokojeně a klekl si k ní.
Egwain se spěšně vyškrábala na nohy a oprašovala si sukně. Kdyby se jí v té chvíli mohlo splnit přání, přála by si, aby se už nikdy nečervenala. Již teď přitáhli kroužek diváků. Zavěsila se do něj a táhla ho ulicí směrem, kterým předtím mířila. Pohled přes rameno odhalil jen hemžící se dav. I kdyby Nesune došla na roh, víc by neviděla. Přesto Egwain nezpomalila. Dav se před Aielankou a mužem dost vysokým, aby mohl být Aiel, i když měl meč, rozestupoval. A z toho, jak se Gawyn pohyboval, bylo zřejmé, že zbraň umí používat. Pohyboval se jako strážce.
Po chvíli Egwain poněkud váhavě sundala ruku z jeho. „Soudím,“ zamyslel se po chvilce, „že mám pominout to, že jsi oblečená jako Aielanka. Když jsem o tobě posledně slyšel, bylas v Illianu. A soudím, že bych neměl podotýkat nic k tomu, že jsi utíkala směrem od paláce, kde přebývá šest Aes Sedai. Na přijatou je to dost zvláštní chování.“