Světlo, tohle ale byla moc pěkná kaše. Nemohla mu prozradit, že se do Věže nehodlá vrátit, dokud bude na amyrlinině stolci sedět Elaida. A nějaká hloupost skoro jistě znamenala mít co do činění s Randem. Tvářil se tak ustaraně. Kvůli ní. „Budu opatrná, Gawyne. Slibuju.“ Tak opatrná, jak to jen půjde, opravila se v duchu. Byla to jen malá změna, ale kvůli ní jaksi bylo to, co chtěla říci dál, složitější. „Chci tě požádat ještě o jednu laskavost. Rand tvou matku nezabil.“ Jak by to měla říci, aby ho tím co nejméně ranila. Tak nebo tak, musela to udělat. „Slib mi, že proti Randovi nezvedneš ruku, dokud ti nedokážu, že to neudělal.“
„Přísahám.“ Znovu nezaváhal, ale hlas měl drsný a opět ji na chvíli sevřel, víc než předtím. Necukla. Malá bolest byla jako odplata za bolest, kterou způsobovala ona jemu.
„Musí to tak být, Gawyne. On to neudělal, ale dokázat to chvíli potrvá.“ Jak by to, pod Světlem, mohla dokázat? Randovo slovo nebude stačit. Takový propletenec. Musela se soustředit na jednu věc po druhé. Co mají tyhle Aes Sedai za lubem?
Gawyn ji překvapil, když se roztřeseně nadechl. „Dám ti všechno, všechny pro tebe zradím. Pojď se mnou pryč, Egwain. Odejdeme a necháme to všechno za sebou. Mám jižně od Bílého Mostu malé panství, vinice a vesnici, je tak daleko na venkově, že tam slunce vychází o dva dny později. Tam svět nemá žádný vliv. Cestou se můžeme vzít. Nevím, kolik času budeme mít – al’Thor, Tarmon Gai’don – nevím, ale budeme spolu.“
Užasle k němu vzhlédla. Potom si uvědomila, že svou poslední myšlenku vyslovila nahlas – co mají Aes Sedai za lubem? – a na místo vklouzlo klíčové slovo – zrada. On si myslel, že po něm chce, aby je špehovala. A udělal by to. Zoufale hledal cestu, aby nemusel, ale kdyby ho požádala, stejně by to udělal. Cokoliv, tolik slíbil, a cokoliv taky myslel, bez ohledu na to, co by ho to stálo. V duchu si dala slib. Vlastně ho dala jemu, ale byl to takový ten slib, který nemohla vyslovit nahlas. Kdyby mu uklouzlo něco, co by mohla použít, udělá to – musela – ale nebude vrtat, ani pro ten nejmenší kousíček. Bez ohledu na cenu. Sarene Nemdahl by to nikdy nepochopila, ale byl to jediný způsob, jak mohla splatit to, co jí položil k nohám.
„Nemůžu,“ pronesla docela tiše. „Nikdy se nedozvíš, jak moc bych chtěla, ale opravdu nemůžu.“ Náhle se zasmála a cítila slzy v očích. „A ty. Zrada? Gawyne Trakande, to slovo se k tobě hodí asi jako tma ke slunci.“ Nevyslovené sliby byly moc pěkné, ale nemohla to tak nechat. Použije to, co jí dal, použije to proti tomu, v co věřil. Musela mu něco nabídnout. „Spávám v táboře, ale každý ráno chodím do města. Přicházím Dračí bránou chvíli po rozbřesku.“
Samozřejmě pochopil. Že věří jeho slovu, že mu svěřila svou svobodu. Uchopil ji za ruce a obrátil je, aby ji mohl políbit do dlaní. „Drahocennou věc jsi mi svěřila do opatrování. Kdybych chodil každé ráno k Dračí bráně, někdo by si toho jistě všiml, a možná se také nedokážu dostat pryč každé ráno, nebuď však příliš překvapená, když se ti většinou objevím po boku brzy po tvém příchodu do města.“
Když se Egwain konečně dostala ven, slunce už urazilo značnou vzdálenost k nejteplejší části odpoledne, takže davy v ulicích trochu prořídly. Loučení trvalo déle, než by čekala. Líbat Gawyna možná nebylo takové cvičení, jaké moudré chtěly, aby prováděla, ale srdce jí bušilo, jako kdyby běžela.
Pevně ho vytěsnila z mysli – no, alespoň ho s námahou zatlačila do pozadí, úplně ho dostat z hlavy prostě nedokázala – a vrátila se na svou vyhlídku u stáje. V zámečku pořád někdo usměrňoval. Nejspíš víc než jedna žena, pokud by netkala něco skutečně velkého. Pocit to byl slabší než předtím, ale stále dost silný. Do domu vešla jakási žena, tmavovlasá, Egwain ji nepoznala, i když ji prozrazovala bezvěká tvář. Nesnažila se znovu odposlouchávat a nezdržela se dlouho – když chodily dovnitř a ven, byla příliš velká pravděpodobnost, že ji i přes její oděv zahlédnou a poznají – ale když spěchala pryč, jedna otázka jí vířila hlavou. Co mají za lubem?
„Hodláme mu nabídnout doprovod do Tar Valonu,“ pravila Katerina Alruddin a ošila se. Nemohla se rozhodnout, jestli jsou cairhienské židle nepohodlné tak, jak vypadají, nebo tomu člověk jen prostě uvěřil, protože tak nepohodlně vypadaly. „Jakmile opustí Cairhien kvůli Tar Valonu, zůstane tu... vakuum.“
Ve zlacené židli naproti ní seděla urozená paní Colavaere, neusmívala se, a nyní se mírně předklonila. „Zajímáš mě, Katerino Sedai. Nechte nás,“ štěkla na sluhy.
Kateřina se usmála.
„Hodláme mu nabídnout doprovod do Tar Valonu,“ řekla s přesnou výslovností Nesune, ale cítila letmý záchvěv podráždění. Přes hladkou tvář Tairen stále přešlapoval, v přítomnosti Aes Sedai byl nervózní, možná se bál, že začne usměrňovat. Jedině Amadičan by byl horší. „Jakmile odjede do Tar Valonu, bude Cairhien potřebovat silnou ruku.“
Vznešený pán Meilan si olízl rty. „Proč mi to vykládáš?“
Nesunin úsměv mohl znamenat cokoliv.
Když Sarene vstoupila do obývacího pokoje, byly tam jenom Coiren a Erian a popíjely čaj. A samozřejmě tu čekal sluha, aby jim dolil. Sarene ho pokynem ruky vyhodila. „S Berelain by mohly být docela velké potíže,“ řekla, jakmile se dveře zavřely. „Nevím, jestli na ni bude líp fungovat cukr, nebo bič. Zítra se mám sejít s Aracomem, že, ale myslím, že na Berelain budeme potřebovat víc času.“
„Cukr, nebo bič,“ řekla Erian stísněným hlasem. „Cokoliv bude nutné.“ Tvář mohla mít ze světlého mramoru, lemovanou havraními křídly. Sareniným tajným hříchem byla poezie, ačkoliv by nikdy nikomu nepřiznala, že ji zajímá něco tak... emocionálního. Zemřela by hanbou, kdyby Vitalien, její strážce, objevil, že napsala rýmy, v nichž ho přirovnávala k panterovi, mezi dalšími půvabnými, silnými a nebezpečnými zvířaty.
„Seber se, Erian.“ Jako obvykle, Corien mluvila, jako by dávala řeč. „Tobě, Sarene, dělají starosti ty řeči, co zaslechla Galina, že s mladým Randem al’Thorem v Tearu byla zelená sestra a že je nyní tady v Cairhienu.“ Vždycky ho nazývala „mladým Randem al’Thorem,“ jako by posluchačům připomínala, že je mladý a tudíž nezkušený.
„Moirain a zelená,“ přemítala Sarene. To skutečně mohlo znamenat potíže. Elaida trvala na tom, že Moirain a Siuan jednaly samy, když nechaly al’Thora pobíhat volně, ale jestli do toho byla zapletená ještě jedna Aes Sedai, mohlo to znamenat i to, že jsou v tom i další, a to bylo vodítko, které mohlo vést k těm několika, možná mnoha, které uprchly z Věže, když byla Siuan sesazena. „Pořád je to ale jenom drb.“
„Možná není,“ pravila Galina, když vklouzla do komnaty. „Copak jste to neslyšely? Někdo na nás ráno usměrňoval. Jaký to mělo účel, to nevím, ale myslím, že si to umíme docela dobře představit.“
Rolničky v Sareniných tmavých cůpcích zacinkaly, jak potřásla hlavou. „To není důkaz, že je tu zelená, Galino. Dokonce to ani není důkaz přítomnosti Aes Sedai. Slyšela jsem povídačky, že některé Aielky umějí usměrňovat, tyhlety moudré. Mohla to být nějaká chudinka, kterou vyhodily z Věže, protože nesložila zkoušky na přijatou."