Galina se usmála, ukázala zoubky ve vážné tváři s nočníma očima. „Myslím, že to dokazuje přítomnost Moirain. Slyšela jsem, že má nějaký trik na odposlouchávání, a nevěřím tomu příběhu, že tak příhodně umřela, když nikdo neviděl mrtvolu a nikdo nezná žádné podrobnosti.“
Tohle dělalo Sarene starosti taky. Částečně proto, že měla Moirain ráda – jako mladší i přijaté novicky bývaly přítelkyně, přestože Moirain byla o rok napřed, a přítelkyněmi zůstaly, i když se pak vídaly jen párkrát do roka – a částečně proto, že by bylo nejasné a příliš příhodné, kdyby Moirain zemřela, vlastně zmizela, když jí nad hlavou visel rozkaz k zatčení. Moirain byla za těchto okolností docela dobře schopná předstírat vlastní smrt. „Takže vy věříte, že tu máme Moirain i tu zelenou sestru, jejíž jméno neznáme? Pořád je to jenom dohad, Galino.“
Galinin úsměv se nezměnil, ale oči se jí zaleskly. Příliš dala na logiku – věřila tomu, čemu věřila, bez ohledu na důkazy – a přesto Sarene vždycky věřila, že někde hluboko v Galinině nitru burácejí velké ohně. „Já věřím,“ prohlásila Galina, „že Moirain je ta takzvaná zelená. Jak se líp schovat před zatčením než zemřít a pak se objevit jako někdo jiný nebo z jiného adžah? Slyšela jsem, že tahle zelená je malá. Všechny také dobře víme, že Moirain zdaleka není vysoká žena.“ Erian se prudce narovnala a její hnědé oči byly jako velké doutnající uhlíky rozhořčení. „Až dostaneme tuhle zelenou sestru do rukou,“ řekla jí Galina, „navrhuji, abychom ti ji svěřily na cestu zpátky do Věže.“ Erian ostře kývla, ale žár jí z očí nezmizel.
Sarene byla ohromená. Moirain? Tvrdit, že je z jiného adžah? To určitě ne. Sarene se nikdy nevdala – nebylo logické věřit, že dva lidé se spolu mohou snášet celý život – ale jediná věc, se kterou mohla tohle srovnat, bylo vyspat se s manželem jiné ženy. Ohromilo ji však samotné obvinění, ne možnost, že by mohlo být pravdivé. Už chtěla poukázat na to, že po světě běhá spousta malých žen a že malost je relativní, když promluvila Coiren svým mohutným hlasem.
„Sarene, teď je zase řada na tobě. Musíme se připravit, ať se stane cokoliv.“
„Mně se to nelíbí,“ prohlásila Erian důrazně. „Je to jako připravovat se na prohru.“
„Je to jedině logické,“ řekla jí stroze Sarene. „Když rozdělíš čas na nejmenší možné intervaly, nedá se se skutečnou jistotou říct, co se stane mezi dvěma intervaly. Jelikož honit se za al’Thorem do Caemlynu by mohlo znamenat, že až tam dorazíme, zjistíme, že mezitím přišel sem, zůstaneme tady se stejnou jistotou, jakou jen můžeme mít, že se nakonec vrátí, a přesto to může být zítra nebo ode dneška za měsíc. Každá jednotlivá událost v každé hodině toho čekání, nebo kombinace událostí, může znamenat, že nebudeme mít jinou možnost. Tudíž je příprava logická.“
„Velmi hezky vysvětleno,“ ucedila suše Erian. Neměla totiž na logiku hlavu. Občas si Sarene říkala, že ji hezké ženy nemají nikdy, ačkoliv v tomto spojení nebyla žádná logika, která by byla vidět.
„Máme tolik času, kolik potřebujeme,“ prohlásila Coiren. Když nedávala proslovy, dělala prohlášení. „Dneska dorazila Beldeine a ubytovala se v pokoji u řeky, ale Mayam tu nebude dřív než za dva dny. Musíme dávat pozor, a to nám dává čas.“
„Pořád se mi nelíbí připravovat se na prohru,“ zamumlala do hrnku s čajem Erian.
„Nevadilo by mi,“ řekla Galina, „kdybychom si našly čas přivést Moirain k soudu. Čekaly jsme už dost dlouho, s al’Thorem není žádný spěch.“
Sarene si povzdechla. Ve věcech, které dělaly, si vedly dobře, ale ona to nechápala. Žádná neměla ani špetku logiky.
Vrátila se nahoru do svých pokojů, sedla si před studený krb a začala usměrňovat. Mohl tenhle Rand al’Thor skutečně znovu objevit cestování? Bylo to k neuvěření, a přesto to bylo jediné vysvětlení. Jaký muž vlastně je? To zjistí, až se s ním setká, dřív ne. Naplněná saidarem až po samou hranici, kdy sladkost přechází v bolest, začala provádět cvičení novicek. Bylo stejně dobré jako cokoliv. Příprava byla jedině logická.
26
Společné linie
Hrom se valil přes nízké, zhnědlou trávou porostlé kopce, duněl znovu a znovu, ačkoliv na obloze nebylo ani mráčku, jen žhavé slunce, kterému ještě chyběl kus cesty do nadhlavníku. Na kopci Rand položil otěže a Dračí žezlo na sedlovou hrušku a čekal. Hromobití sílilo. Bylo dost těžké nedívat se pořád přes rameno na jih k Alanně. Dnes ráno si odřela patu a škrábla se na ruce a měla záchvat vzteku. Jak a proč, to netušil. A netušil ani, jak si může být tak jistý. Dunění hromu dosáhlo vrcholu.
Na dalším kopci se objevili saldejští jezdci, v trojstupu se řítili tryskem, dlouhý had, který se objevoval nahoře a sjížděl dolů do širokého údolí mezi kopci. Devět tisíc mužů tvořilo hodně dlouhého hada. Na úpatí svahu se rozdělili, prostřední zástup jel dál, kdežto ti nalevo a napravo odbočili do stran, rozdělené zástupy se dělily dál a dál, až nakonec vedle sebe jely stovky jezdců, které se stále předjížděly. Jezdci se začali zvedat v sedlech, někteří se stavěli na nohy, jiní dokonce na ruce. Jiní se svěsili neuvěřitelně nízko a plácli rukou o zem nejdřív na jedné straně svých cválajících zvířat, pak na druhé. Jiní dokonce opouštěli sedla a podlézali pod ženoucími se koňmi nebo seskočili na zem, popoběhli vedle koně a vyskočili zpátky do sedla, aby totéž zopakovali na druhé straně.
Rand zvedl otěže a pobídl Jeade’ena do kroku. Jak grošák vykročil, pohnuli se i Aielové kolem něj. Dnes ráno to byli Horští tanečníci, Hama N’dore, a víc než polovina měla čelenku siswai’aman. Caldin, šedivějící a ošlehaný, se snažil Randa přimět, aby ho nechal vzít víc než dvacet mužů, když je kolem tolik ozbrojených mokřiňanů. Žádný z Aielů neplýtval časem na přezíravé pohledy na Randův meč. Nandera trávila víc času sledováním téměř dvou stovek žen, které se za jezdci táhly na koních. Zřejmě jí jako větší hrozba připadaly saldejské dámy a ženy důstojníků než vojáci, a jelikož se Rand s několika Saldejkami již setkal, nehodlal se hádat. Sulin by nejspíš rovněž souhlasila. Napadlo ho, že Sulin neviděl od... Od návratu ze Shadar Logothu. Osm dní. Napadlo ho, jestli snad neudělal něco, čím ji urazil.
Teď nebyl čas dělat si starosti kvůli Sulin a ji’e’toh. Objel údolí a dorazil na kopec, na němž se prve objevili Saldejci. Bashere sám sjel dolů a prohlížel si první skupinu, když prováděla své kousky, pak druhou. Téměř čirou náhodou při tom stál na sedle.
Rand na okamžik popadl saidín a ve chvilce ho zase propustil. S posíleným viděním nebylo těžké zahlédnout dva bílé kameny poblíž úpatí, přímo tam, kde je včera v noci Bashere osobně položil, čtyři kroky od sebe. S trochou štěstí ho nikdo neviděl. S trochou štěstí nebude dnes ráno nikdo klást příliš mnoho otázek. Dole teď někteří muži jeli na dvou koních, jednu nohu na sedle jednoho koně, druhou na sedle druhého, a stále tryskem. Jiní měli muže na ramenou, občas dokonce ve stojce.
Rand se otočil po zvuku přicházejícího koně. Deira ni Ghaline t’Bashere projela mezi Aiely téměř bez zájmu. Ozbrojená jen malým nožem zastrčeným za stříbrným opaskem, v jezdeckých šatech ze šedého hedvábí, na rukávech a vysokém límci vyšívaných stříbrem, jako by je vyzývala, ať se jen pokusí ji napadnout. Byla vysoká jako většina Děv, téměř o dlaň vyšší než její manžel, velká žena. Ne rozložitá, dokonce ani baculatá ne, prostě velká. V černých vlasech měla na spáncích bílé prameny a tmavé zešikmené oči upírala na Randa. Tušil, že je hotová krasavice, když zrovna není v jeho přítomnosti a nemá tvář jako ze žuly.