„Tebe můj manžel... baví?“ Nikdy nepoužila Randův titul, nikdy nepoužila jeho jméno.
Rand pohlédl na ostatní Saldejky. Ty ho pozorovaly jako oddíl jezdectva připravený k útoku, tváře měly také jako ze žuly a v zešikmených očích chladný led. Čekaly jen na Deiřin rozkaz. Rand klidně věřil příběhům o tom, jak saldejské ženy přebraly manželův meč a vedly muže zpátky do boje. Příjemným chováním se s Bashereho manželkou nikam nedostal. Sám Bashere jenom pokrčil rameny a řekl, že je s ní občas těžké vyjít, a přitom se zubil, mohla to být jedině pýcha.
„Vyřiď urozenému pánu Basheremu, že jsem potěšen,“ pronesl. Otočil Jeade’ena a vyrazil zpátky ke Caemlynu. Oči Saldejek se mu upíraly do zad.
Luis Therin se hihňal, jinak se to nazvat nedalo. Nikdy nerýpej do ženské, pokud nemusíš. Zabije tě rychleji než muž a z mnohem malichernějšího důvodu, i když pak kvůli tomu bude plakat.
Jsi opravdu tam? chtěl vědět Rand. Je toho víc než jenom hlas? Odpověděl mu jen ten tichý, šílený smích.
Celou cestu zpátky do Caemlynu si lámal hlavu s Luisem Therinem, a i poté, když projel kolem jedné z dlouhých tržnic s taškovými střechami, lemujících cesty k branám, a vjel do Nového Města. Bál se, že už šílí – nejenom kvůli tomu prostému faktu, ačkoliv i to bylo dost špatné, ale jestli se zblázní, jak udělá, co musí? – ale neviděl zatím žádné známky šílenství. Jenomže jestli mu rupne v palici, jak to pozná? Nikdy žádného šílence neviděl. Mohl se řídit jedině blábolením Luise Therina ve své hlavě. Šílejí všichni muži stejně? Skončí rovněž tak, bude se smát a brečet kvůli věcem, které nevidí ani nezná nikdo jiný? Věděl ale, že má šanci žít, i když zdánlivě nemožnou. Jestli budeš žít, musíš zemřít. Tohle byla jedna ze tří věcí, o nichž věděl, že musejí být pravda, řekli mu je uvnitř ter’angrialu, kde odpovědi byly vždy pravdivé, i když očividně nesnadno pochopitelné. Avšak žít takhle... Nebyl si jistý, jestli by raději nezemřel.
Davy v Novém Městě před čtyřicítkou Aielů ustupovaly a hrstka také poznala Draka Znovuzrozeného. Možná ho poznalo víc lidí, ale roztřeseně jásala jen hrstka, když projížděl kolem. „Světlo sviť na Draka Znovuzrozeného!“ a „Sláva Světla Draku Znovuzrozenému!“ a „Drak Znovuzrozený, král Andoru!“
To poslední ho popíchlo, kdykoliv to zaslechl, a neslyšel to jenom jednou. Musí v každém případě najít Elain. Skřípal zuby. Na lidi v ulicích se nemohl ani podívat. Chtěl je smést na kolena, zařvat na ně, že Elain je jejich královna. Snažil se neslyšet, studoval oblohu, střechy, cokoliv, kromě lidí kolem. A proto taky uviděl, jak se na střeše z červených tašek zvedá muž v bílém plášti a zdvihá kuši.
Všechno se odehrálo v jediném okamžiku. Rand popadl saidin a usměrnil ve chvíli, kdy směrem k němu vyletěla střela. Zasáhla vzduch, stříbřitě modrou masu visící nad ulicí, a ozvalo se zvonění, jako když kov narazí o kov. Z ruky Randovi vyskočila ohnivá koule a zasáhla kušištníka do prsou ve chvíli, kdy se jeho střela odrážela od štítu ze vzduchu. Muže obalily plameny a on s řevem spadl ze střechy. A někdo skočil po Randovi a strhl ho ze sedla.
Dopadl na dlažbu hodně tvrdě, s tou váhou na sobě. Vyrazil si dech i saidin. Snažil se nadechnout a zápasil s tím, kdo na něm ležel, nakonec ho shodil – a zjistil, že drží v náručí Desoru. Usmála se na něj, měla překrásný úsměv, a pak se jí hlava skulila na stranu. Zíraly na něj prázdné modré oči, již se potahovaly mázdrou. Střela z kuše jí trčela mezi žebry a tlačila mu na zápěstí. Proč schovávala tak krásný úsměv?
Kdosi ho popadl a vytáhl na nohy. Děvy a Horští tanečníci ho strkali na stranu ke klempířské dílně a utvořili kolem něj těsný, zahalený kruh. V rukou svírali rohovinové luky a pátrali v ulici i po střechách. Všude se ozýval křik a jek, avšak ulice již byla prázdná na padesát kroků na obě strany a dál se lidé snažili dostat pryč. Na ulici nebyl kromě nehybných těl nikdo. Desora a šest dalších, tři Aielové. Ještě jedna Děva, pomyslel si. Bylo těžké vidět pořádně na někoho, kdo ležel opodál jako hromádka hadrů.
Rand se pohnul a Aielové kolem něj se k sobě přitiskli pevněji, stěna z těl. „Tohle místo je jako králičí doupě,“ prohodila Nandera nedbale, aniž přestala pátrat nad závojem. „Jestli se připojíš k tanci tam, mohl bys dostat čepel do zad dřív, než bys rozpoznal nebezpečí.“
Caldin přikývl. „Tohle mi připomíná chvíli poblíž Sedarské rozsedliny, když – Aspoň máme zajatce.“ Z taverny naproti přes ulici se vynořilo pár jeho Hama N’dore a tlačilo před sebou muže s pažemi a lokty svázanými za zády. Dál se vzpíral, dokud ho nesrazili na kolena na dlažbu a neopřeli mu hroty oštěpů o hrdlo. „Třeba nám poví, kdo tomu velel.“ Caldin mluvil, jako by o tom v nejmenším nepochyboval.
O chvíli později z další budovy vyšly Děvy s dalším svázaným mužem, který kulhal a obličej měl celý od krve. Zakrátko tu na ulici klečeli pod aielskou stráží čtyři muži. Nakonec se těsný půlkruh kolem Randa trochu rozestoupil.
Ti čtyři byli všichni muži s tvrdými tvářemi, i když ten se zkrvavenou tváří se kymácel a koulel po Aielech očima. Další dva se tvářili mrzutě a vzdorně, čtvrtý ohrnoval pysk.
Randovi se třásly ruce. „Jste si jistí, že s tím měli něco společného?“ Nemohl uvěřit, jak mírně mluví, jak vyrovnaně. Odřivous by byl všecko vyřešil. Odřivous ne, funěl Luis Therin. Už nikdy víc. „Jste si jistí?“
„Byli v tom,“ řekla jedna Děva. Za závojem neviděl která. „Ti, které jsme zabili, měli všichni tohle.“ Vytáhla zakrvácenému muži ze svázaných rukou plášť. Odřený bílý plášť, umatlaný a flekatý, se zlatým slunečním kotoučem vyšitým na prsou. Ostatní tři je měli taky.
„Tyhle nechali hlídat,“ dodal jeden rozložitý Horský tanečník, „aby ohlásili, kdyby se útok ostatních zvrtl.“ Zasmál se, pak krátce štěkl. „Ať už je poslal kdokoliv, nevěděl, jak moc se zvrtne.“
„Nikdo z nich nevystřelil z kuše?“ zeptal se Rand. Odřivous. Ne, vřískal v dálce Luis Therin. Aielové si vyměňovali pohledy a vrtěli hlavami zabalenými v šufách. „Pověste je,“ nařídil Rand. Zakrvácený muž se málem zhroutil. Rand ho popadl do pramenů vzduchu a vytáhl ho na nohy. Teprve tehdy si uvědomil, že drží saidín. Vítal ten zápas o přežití, dokonce vítal i špínu, která mu potahovala kosti jako kyselý sliz. Díky tomu si méně uvědomoval věci, jež by si raději nepamatoval, city, jež by raději neměl. „Jak se jmenuješ?“
„F-Faral, m-můj pane. D-Dimir Faral.“ Oči mu málem vylézaly z důlků, jak zíral na Randa přes masku krve. „P-prosím, n-nepověs mě, m-můj pane. Já k-kráčím ve Světle. P-přísahám!“
„Jsi velmi šťastný muž, Dimire Farale.“ Randovi zněl vlastní hlas stejně vzdáleně jako křik Luise Therina. „Budeš se dívat, jak věšejí tvoje kamarády.“ Faral se rozplakal. „Potom dostaneš koně a pojedeš vyřídit Pedronu Niallovi, že ho jednou taky pověsím za to, co se tu stalo.“ Když povolil prameny vzduchu, Faral se zhroutil na hromádku a kvílel, že do Amadoru pojede bez zastavení. Ti tři, kteří měli zemřít, se na vzlykajícího muže dívali s opovržením. Jeden po něm plivl.