Rand je pustil z hlavy. Niall byl jediný, koho si musel zapamatovat. Musel ale udělat ještě něco. Odsunul saidín, prošel přitom zápasem, když se snažil nenechat se zničit, když se snažil donutit sám sebe, aby ho propustil. Pro to, co musel udělat, nechtěl mezi sebou a svými city žádnou stěnu.
Jakási Děva narovnávala Desořino tělo. Zvedla jí závoj. Když se dotkl toho kousku černého algode, natáhla ruku, aby ho zarazila, ale pak zaváhala, podívala se mu do tváře a opět si dřepla na paty.
Zvedl závoj a vtiskl si do paměti Desořinu tvář. Vypadala teď, jako by spala. Desora z klanu Musara Reyn Aielů. Tolik jmen. Liah z Cosaida Chareenů a Dailin z Taardadů klanu Železná hora, Lamelle z Miagomů klanu Kouřová voda a... Tolik jmen. Občas si seznam procházel, jedno jméno po druhém. Bylo tu i jedno jméno, které nepřidal on. Iliena Therin Moerelle. Nevěděl, jak ji tam Luis Therin dostal, ale i kdyby věděl jak, nevymazal by ho.
Když se odvrátil od Desory, byla to práce i úleva, čistá úleva, když zjistil, že to, co považoval za druhou Děvu, byl místo toho muž, na Aiela malý. Litoval muže, kteří kvůli němu zemřeli, ale s nimi si dokázal vzpomenout na staré rčení. „Nech mrtvé odpočívat a starej se o živé.“ Nebylo to snadné, ale dokázal to. Když však zemřela žena, nedokázal si ta slova ani přivolat.
Jeho pohled upoutaly sukně rozhozené po dláždění. Nezemřeli jenom Aielové.
Dostala šipku z kuše přímo mezi lopatky. Šaty neměla téměř vůbec od krve. Bylo to rychlé, malá útěcha. Poklekl a převrátil ji, jak nejněžněji mohl. Druhý konec střely jí vyčníval z hrudi. Byla to žena středních let, s hranatou tváří a několika bílými vlasy. Tmavé oči měla doširoka otevřené. Vypadala překvapeně. Neznal její jméno, ale zapamatoval si její tvář. Zemřela proto, že byla na stejné ulici jako on.
Uchopil Nanderu za loket, ale ona jeho ruku setřásla, nechtěla, aby jí poškodil luk, ale podívala se na něj. „Najdi rodinu téhle ženy a zařiď, ať mají, co potřebují. Zlato...“ Nebylo to dost. Oni potřebovali zpátky manželku, matku. To jim dát nemohl. „Zařiď to,“ řekl. „A zjisti, jak se jmenuje.“
Nandera k němu natáhla ruku, potom ji položila zpátky na luk. Když vstal, Děvy ho pozorovaly. Och, ty sledovaly všechno jako obvykle, ale poněkud častěji k němu obracely zahalené tváře. Sulin věděla, jak se cítí, i když o seznamu nevěděla, ale neměl ponětí, jestli to řekla ostatním. Pokud ano, tak on neměl ponětí, jak se kvůli tomu cítily.
Vrátil se až k místu, kde upadl, a zvedl Dračí žezlo se střapci. Ohnout se mu dalo práci a kus oštěpu byl těžký. Jeade’en neodběhl daleko, ačkoliv měl prázdné sedlo. Kůň byl dobře vycvičený. Rand se vyšplhal grošákovi na hřbet. „Tady jsem udělal, co se dalo,“ řekl – ať si myslí, co chtějí – a pobídl hřebce patami.
I když nemohl utéci vzpomínkám, utekl alespoň Aielům. Přinejmenším na chvíli. Předal Jeade’ena podkonímu a byl v paláci dřív, než ho dohonili Nandera a Caldin s asi dvěma třetinami Děv a Horských válečníků, které měli předtím. Některé nechali, aby se postarali o mrtvé. Caldin vypadal mrzutě a podrážděně. Ze žáru v Nandeřiných očích Rand usoudil, že by měl být rád, že nemá nasazen závoj.
Než ale mohla promluvit, přistoupila k Randovi paní Harforová a předvedla hluboké pukrle. „Můj pane Draku,“ řekla hlubokým, silným hlasem, „je tu žádost, abys přijal paní vln klanu Catelar z Atha’an Miere.“
Pokud dobrý střih Reeniných červenobílých šatů nestačil, aby bylo zřejmé, že „první panská“ je zcela nevhodné pojmenování, její chování rozhodně ano. Mírně korpulentní žena s prošedivělými vlasy a dlouhou bradou se dívala Randovi zpříma do očí a zakláněla hlavu, aby tam dohlédla, a nějak se jí přitom dařilo spojit správnou úctu, naprostý nedostatek podlézavosti a povýšenost, na jakou se nezmohla většina urozených paní. Jako Halwin Norry, i ona zůstala, když většina ostatních utekla, ačkoliv Rand zpola tušil, že ji poháněla snaha bránit a chránit palác před vetřelci. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby zjistil, že pravidelně prohledává jeho komnaty, jestli tam neskrývá cennosti z paláce. Nepřekvapilo by ho, kdyby zjistil, že se pokusila prohledat Aiely.
„Mořský národ?“ opáčil. „Co tu chtějí?“
Trpělivě se na něj dívala a snažila se ho alespoň trochu snášet. Velmi jasně to dávala najevo. „To prosebníci neříkali, můj pane Draku.“
Pokud Moirain věděla něco o Mořském národě, nezařadila to do jeho výuky, ale z Reenina přístupu bylo jasné, že ta žena je důležitá. Paní vln rozhodně znělo důležitě. To bude znamenat Velký sál. Nebyl tam od návratu z Cairhienu. Ne že by měl nějaký důvod vyhýbat se trůnnímu sálu. Prostě nebylo nutné tam chodit. „Dnes odpoledne,“ pravil pomalu. „Pověz jí, že ji přijmu v půlce odpoledne. Dali jste jí slušné pokoje? A jejímu doprovodu?“ Pochyboval, že by někdo s tak velkolepým titulem cestoval sám.
„Odmítla je. Ubytovali se U koule a obruče.“ Lehce stiskla rty, očividně, ať už byla paní vln jakkoliv vznešená, podle Reene Harforové to nebylo správné. „Byli celí uprášení a unavení po cestě, skoro se neudrželi na nohou. Přijeli na koních, ne v kočáře, a podle mě nejsou na koně moc zvyklí.“ Zamrkala, jako by ji překvapilo, že se tak uvolnila, a znovu se zahalila do své odměřenosti, jako kdyby si natáhla plášť. „Přeje si tě vidět ještě někdo, můj pane Draku.“ Do jejího tónu se vloudil slaboučký náznak znechucení. „Urozená paní Elenia.“
Rand se málem sám zaškaredil. Elenia si nepochybně připravila další přednášku o svých nárocích na Lví trůn. Zatím se mu dařilo poslouchat jen jedno slovo ze tří. Bylo by snadněji vypudit. Jenomže on se potřeboval dozvědět něco o historii Andoru, a po ruce nebyl nikdo, kdo by ji znal lépe, než Elenia Sarandovna. „Pošli ji, prosím, do mých pokojů.“
„Opravdu chceš, aby trůn získala dědička?“ Reene nemluvila drsně, ale veškerá úcta zmizela. Její výraz se nezměnil, přesto si byl Rand docela jistý, že kdyby odpověděl špatně, zařvala by: „Za Elain a Stříbrného lva!“ a pokusila by se mu vyrazit mozek z hlavy, Aielové Neaielové.
„Ovšem,“ povzdechl si. „Lví trůn patří Elain. Pod Světlem a na mou naději na znovuzrození a spásu, je její.“
Reene si ho chvíli prohlížela a pak roztáhla suknice v další hluboké úkloně. „Pošlu ji za tebou, můj pane Draku.“ Když odplouvala pryč, měla ztuhlá záda, ale tak to s ní bylo vždy. Nedalo se poznat, jestli mu uvěřila jediné slovo.
„Pořádně vychytralý nepřítel,“ prohodil Caldin rozohněně, než Reene urazila pět kroků, „uchystá slabou léčku, ze které bys měl uniknout. Potom si věříš, protože jsi hrozbě unikl, přestaneš si dávat pozor a nakráčíš do druhé, silnější léčky.“
Ještě nedomluvil a ozvala se chladným hlasem Nandera: „Mladí muži se chovají zbrkle, mladí muži se chovají unáhleně, mladí muži se chovají hloupě, ale Car’a’carn si nemůže dovolit být mladým mužem.“
Rand se před odchodem ještě ohlédl přes rameno, jen na tak dlouho, aby řekclass="underline" „Už jsme zase v paláci. Vyberte své dva.“ Nebylo velkým překvapením, že Nandera a Caldin vybrali sami sebe, a vůbec žádným, že za ním vyrazili zahaleni v přísném mlčení.
U dveří do svých pokojů jim řekl, aby dovnitř poslali Eleniu, až přijde, a nechal je na chodbě. Čekal na něj švestkový punč ve stříbrem vykládaném džbánku, ale on se ho ani nedotkl. Místo toho tam stál, zíral na něj a snažil se vymyslet, co řekne, až si konečně uvědomil, co dělá, a znechuceně zavrčel. Co chtěl vymýšlet?