Zaklepání na dveře ohlásilo Eleniu s medovými vlasy, která roztáhla v pukrleti suknice s vyšitými zlatými růžičkami. Na každé jiné ženě by si Rand všiml jenom těch růží, na Elenie znamenaly Růžovou korunu. „Můj pán Drak je velkodušný, že mě přijímá.“
„Chci se tě zeptat na něco z dějin Andoru,“ řekl Rand. „Dáš si švestkový punč?“
Elenie se rozšířily oči potěšením, než se ovládla. Nepochybně už naplánovala, jak Randa dotlačit k tomuhle, aby mohla zavést řeč na své nároky, a teď to dostala přímo na talíři. Na liščí tváři jí vykvetl milý úsměv. „Smím mít tu čest a nalít Draku Znovuzrozenému?“ zeptala se nečekajíc ani, až kývne na souhlas. Obrat událostí ji tak potěšil, že Rand skoro čekal, že ho vtiskne do křesla a vybídne ho, aby zvedl nohy. „A jakou událost v dějinách ti smím osvětlit?“
„Všeobecně to...“ Rand se zamračil, protože tím by jí poskytl důvod dostat do dvou vět celý svůj rodokmen, „...to, jak Souran Maravaile přišel k tomu, že sem přivedl svou manželku. On byl z Caemlynu?“
„Sourana přivedla Ishara, můj pane Draku.“ Eleniin úsměv teď byl shovívavý. „Ishařina matka byla Endara z rodu Casalainů, která tady – provincie se jmenovala Andor – tehdy byla guvernérkou Artuše Jestřábí křídlo a taky dcerou Joala Ramedara, posledního krále Aldesharu. Souran byl jenom... jenom generál –“ už chtěla říct obyčejný člověk, na to by si byl Rand vsadil – „ačkoliv samozřejmě Artušův nejlepší. Endara se vzdala svého dekretu a poklekla před Isharou jako královnou.“ Rand nemohl uvěřit, že se to událo právě takhle, ani tak hladce. „Byly to samozřejmě nejhorší časy, jsem si jistá, že určitě tak špatné jako za trollockých válek. Jestřábí křídlo byl mrtvý a každý šlechtic se chtěl stát nejvyšším králem. Nebo královnou. Ishara však věděla, že království nikdo nedokáže dostat celé. Existovalo příliš mnoho frakcí a aliancí, které se rušily stejně rychle, jako vznikaly. Přesvědčila Sourana, aby zrušil obléhání Tar Valonu, a přivedla ho sem s tak velkým vojskem, jaké jen dokázal udržet.“
„Souran Maravaile byl ten, kdo obléhal Tar Valon?“ zeptal se překvapeně Rand. Artuš Jestřábí křídlo obléhal Tar Valon dvacet let a vypsal cenu za hlavu každé Aes Sedai.
„Ten poslední rok,“ odpověděla maličko netrpělivě, „aspoň podle historických záznamů.“ Bylo zřejmé, že ji Souran zajímá pouze jako Ishařin manžel. „Ishara byla moudrá. Slíbila Aes Sedai, že svou nejstarší dceru pošle studovat do Bílé věže, a tím získala podporu Věže a rádkyni Aes Sedai jménem Ballair. Byla první vládkyně, která něco takového udělala. Ostatní ji samozřejmě následovali, ale pořád chtěli Artušův trůn.“ Měla teď v zubech svou kost, tvář měla oživenou, na číši úplně zapomněla a mávala volnou rukou. Slova z ní přímo bublala. „Přešlo celé pokolení, než ten nápad odumřel, ačkoliv Narasim Bhuran se o to pokusil v posledních deseti letech stoleté války – bylo to smutné zklamání, které po roce skončilo s jeho hlavou na kůlu – a Esmara Getares získala o třicet let dřív značnou podporu, než se pokusila dobýt Andor, a posledních dvanáct let života strávila jako host královny Telaisien. Esmaru nakonec zavraždili, ačkoliv neexistuje záznam ohledně toho, proč by ji chtěl někdo zabít, když Telaisien zlomila její moc. Víš, královny, které přišly po Ishaře, od Alesinde po Lyndelle, pokračovaly v tom, co začala Ishara, a nejen tím, že posílaly dcery do Věže. Ishara měla Sourana, který jí nejdřív zabezpečil území kolem Caemlynu, na začátku jen pár dědin, ale pak svou moc pomalu rozšiřovala. No, trvalo jí pět let, než dosáhla k řece Erinin. Ale půda, kterou andorské královny držely, byla pevně v jejich rukou, kdežto většina ostatních, kteří si říkali králové nebo královny, se pořád víc zajímala o získávání nového území než o upevňování toho, co již měli.“
Odmlčela se, aby se mohla nadechnout, a Rand jí rychle skočil do řeči. Elenia o těch lidech mluvila, jako by je osobně znala, ale jemu se točila hlava ze jmen, která ještě nikdy neslyšel. „Proč teda není žádný rod Maravaile?“
„Žádný z Ishařiných synů se nedožil dvacítky.“ Elenia pokrčila rameny a usrkla punče. Tohle téma ji vůbec nezajímalo. Poskytlo jí to však nový námět. „Během stoleté války vládlo devět královen, a žádná neměla syna, který by přežil třiadvacáté jaro. Neustále se bojovalo a Andor byl sužován ze všech stran. No, za Maragaininy vlády proti ní přivedli vojska čtyři králové – na tom místě stojí městečko pojmenované po té bitvě. Králové byli –“
„Ale všechny královny byly potomky Sourana a Ishary?“ zeptal se rychle Rand. Kdyby ji nechal, ta ženská by mu to vypočítala den po dni. Posadil se a pokynul jí, aby si sedla taky.
„Ano,“ řekla váhavě. Nejspíš váhala zahrnout do toho i Sourana. Okamžitě se ale rozzářila. „Víš, je to otázka toho, kolik z Ishařiny krve člověk má. Kolik pokrevních linií tě s ní spojuje a do jakého stupně. V mém případě –“
„Není pro mě vůbec snadné to pochopit. Například, jen vezmi Tigrain a Morgasu. Morgasa měla největší nárok nastoupit po Tigrain. Předpokládám, že to znamená, že Morgasa a Tigrain byly hodně blízké příbuzné?“
„Byly sestřenice.“ Elenia si dávala práci, aby skryla podráždění kvůli tomu, jak často ji přerušuje, zvláště teď, když se dostávala k jádru toho, co chtěla říci, přesto však stiskla rty. Vypadala jako liška připravená kousat, ale slepice jí pořád unikala z dosahu.
„Chápu.“ Sestřenice. Rand se zhluboka napil a zpola vyprázdnil číši.
„My jsme všechny sestřenice. Všechny rody.“ Jeho mlčení ji asi povzbudilo. Znovu se usmála. „Sňatky se uzavíraly přes tisíc let a neexistuje rod, který by neměl aspoň kapku Ishařiny krve. Důležitý je ale stupeň spříznění a počet společných linií. V mém případě –“
Rand zamrkal. „Vy jste všechny sestřenice? Všechny z vás? To snad není mož –“ Napjatě se předklonil. „Elenio, kdyby byly Morgasa a Tigrain... obchodnice nebo selky... jak úzce by byly spřízněné?“
„Selky?“ vyhrkla a vykulila na něj oči. „Můj pane Draku, jaký podivný –“ Krev se jí pomalu vytratila z tváří. On byl, koneckonců, sedlák. „Asi... to budu muset ještě promyslet. Selky. Asi to znamená představit si všechny rody jako sedláky.“ Nervózně se zahihňala, než se ponořila do svého punče. „Kdyby byly selky, tak nemyslím, že by je vůbec někdo považoval za příbuzné. Všechna spojení jsou příliš vzdálená. Ale ony docela jistě nebyly, můj pane Draku...“
Rand ji už zase poslouchal jen napůl ucha a opřel se v křesle. Nebyly příbuzné.
„...s Isharou mě spojuje třicet jedna linie, kdežto Dyelin jenom třicet, a...“
Proč se mu náhle tak ulevilo? Uvolnil svaly, o nichž ani nevěděl, že je zatíná, dokud napětí nezmizelo.
„...jestli to tak smím říct, můj pane Draku...“
„Cože? Odpusť. Na chvíli jsem se zamyslel – potíže s... To poslední, cos říkala, mi uniklo.“ Bylo v tom však něco, co ho zatahalo za ucho.
Elenia měla ten podlézavý, lichotivý úsměv, který u ní vypadal tak nepatřičně. „No, právě jsem říkala, že ty sám se Tigrain trochu podobáš, můj pane Draku. Mohl bys mít dokonce stopy Ishařiny krve –“ S vykvíknutím se zarazila a Rand si uvědomil, že stojí.
„Já... jsem trochu unavený.“ Snažil se mluvit klidně, ale znělo mu to stejně vzdáleně, jako by byl ponořen hluboko v prázdnotě. „Omluv mě, prosím.“