Nevěděl, jak se tváří, ale Elenia vyletěla ze židle a spěšně odložila číši na stolek. Třásla se, a jestli jí předtím zmizela krev z tváří, teď byla bílá jako sníh. Předvedla pukrle, které by nezahanbilo ani kuchtičku přichycenou při krádeži, a spěchala ke dveřím, přičemž neustále zrychlovala a celou dobu se ohlížela přes rameno, dokud prudce neotevřela dveře, a pak už jenom slyšel z chodby slábnoucí dupot střevíčků. Dovnitř strčila hlavu Nandera, zkontrolovala ho a pak zavřela dveře.
Rand dlouho jen stál a civěl do prázdna. Nebylo divu, že na něj ty staré královny tak zíraly. Věděly, nač myslí, i když on sám ne. Ten náhlý červ starostí v něm hlodal neviděn od chvíle, kdy zjistil jméno své pravé matky. Tigrain však nebyla s Morgasou spřízněna. Jeho matka nebyla spřízněna s Elaininou matkou. Není spřízněný s...
„Jsi horší než pijavice,“ řekl nahlas hořce. „Jsi hlupák a...“ Přál si, aby byl promluvil Luis Therin, aby si mohl říci: Tohle je šílenec, já jsem v pořádku. Bylo to tím, jak cítil, že na něj civí mrtvé vládkyně Andoru, či Alannou? Došel ke dveřím a prudce je otevřel. Nandera a Caldin seděli na patách pod nástěnným kobercem s ptáky jasných barev. „Sežeňte svoje lidi,“ oznámil jim. „Jdu do Cairhienu. Prosím, neříkejte to Aviendze."
27
Dary
Egwain se vracela do rozlehlého stanového tábora a snažila se vzpamatovat, ale nebyla si jistá, jestli se nohama skutečně dotýká země. No, věděla, že ano. Přidávala malou část k mračnům prachu, které kolem zvedaly závany horkého větru. Kašlala a toužila, aby moudré nosily závoje. Šátek omotaný kolem hlavy nebyl to samé, a kromě toho měla pocit, jako kdyby na sobě měla celý potní stan. Přesto měla dojem, jako by se vznášela. Točila se jí hlava, a nebylo to z horka.
Nejdřív si myslela, že se s ní Gawyn nesejde, ale pak tam náhle byl, jak tak kráčela davem. Celé dopoledne strávili v soukromé jídelně U dlouhána, drželi se za ruce a vyprávěli si nad čajem. Byla úplně bezostyšná, políbila ho hned, jak se zavřely dveře, než se on vůbec pokusil políbit ji, dokonce se mu posadila na koleno, i když jen na chvilku. Začala myslet na jeho sny, na to, jak by mu do nich mohla zase vklouznout, na věci, na něž by žádná slušná žena vůbec neměla myslet! Aspoň ne svobodná žena. Vyletěla jako vyděšená laň a úplně ho vyděsila.
Chvatně se rozhlédla kolem. Stany byly pořád půl míle daleko a poblíž nebylo živé duše. Jinak by si všimli jejích ruměnců. Uvědomila si, že se pitomě kření, a hned toho nechala. Světlo, musela se zase ovládnout. Zapomenout na Gawynovy silné paže a pamatovat si, proč měli U dlouhána tolik času.
Když se proplétala mezi lidmi, rozhlížela se kolem hledajíc Gawyna, a s jistými obtížemi se snažila předstírat lhostejnost. Přece nechtěla, aby si myslel, že je nedočkavá. Náhle se nad ní tyčil jakýsi muž a zuřivě zašeptaclass="underline" „Pojď za mnou k Dlouhánovi. “
Nadskočila, nemohla si pomoci. Chvíli jí trvalo, než Gawyna poznala. Měl na sobě prostý hnědý kabát, z ramen mu visel tenký plášť proti prachu a měl nasazenou kapuci, takže mu téměř zakrývala obličej. Nebyl jediný v plášti – každý kromě Aielů, kdo šel za městské hradby, nějaký měl – ale jen málokdo měl nasazenou kapuci, neboť bylo horko jako v peci.
Pevně ho popadla za rukáv, když se snažil proklouznout před ni. „Proč si myslíš, že s tebou jen tak půjdu do hostince, Gawyne Trakande?“ chtěla vědět s přimhouřenýma očima. Mluvila však dost tiše. Nebylo třeba přitahovat pozornost k hádce. „Trochu se projdeme. Považuješ moc věci za samozřejmý, jestli sis jen na chvilku myslel –“
Gawyn se zamračil a spěšně jí pošeptaclass="underline" „Ty ženy, se kterými jsem přijel, někoho hledají. Někoho, jako jsi ty. Přede mnou toho moc neřeknou, ale tu a tam něco zaslechnu. Teď pojď za mnou.“ Bez ohlédnutí vyrazil ulicí a nechal ji, aby ho následovala se staženým žaludkem.
Tahle vzpomínka ji srazila na zem. Žhavá hlína byla přes podrážky jejích měkkých holínek skoro stejně rozpálená jako dlažba ve městě. Ploužila se prachem a horečně uvažovala. Gawyn toho nevěděl o moc víc, než kolik jí řekl na ulici. Namítal, že přece nemohou hledat ji, že jenom musí být opatrná s usměrňováním a pokud možno se držet mimo dohled. Jenomže sám nevypadal příliš přesvědčeně, ne, dokud byl v převleku. Ona se o jeho šatech nezmínila. Byl tak ustaraný kvůli tomu, že kdyby ji tyhle Aes Sedai našly, dostala by se do všech možných potíží, byl ustaraný, že je k ní dovede, a očividně se s ní nechtěl přestat vídat, i když to sám navrhl. A byl cele přesvědčený, že ona se potřebuje nějak protáhnout zpátky do Tar Valonu, do Věže. Buď tohle, nebo usmířit se s Coiren a ostatními a vrátit se s nimi. Světlo, ale že se na něj měla zlobit, takhle si myslet, že ví, co je pro ni nejlepší, lépe než ona sama, ale z nějakého důvodu se i teď shovívavě usmála. Z nějakého důvodu na něj nemohla myslet s klidem a navíc se jí vkrádal do každé myšlenky.
Kousla se do rtu a soustředila se na skutečný problém. Věžové Aes Sedai. Kdyby se jen dokázala přinutit zeptat se Gawyna. Zeptat se ho na pár drobností by nebyla zrada, jako třeba z jakého jsou adžah, kam šly nebo... Ne! Ten slib dala sobě, ale jeho porušením by zneuctila jeho. Žádné otázky. Jenom to, co jí slíbil o své vlastní vůli.
Ať už říkal cokoliv, neměla důvod si myslet, že hledají Egwain z al’Vereů. A váhavě připustila, že neexistuje žádný skutečný důvod myslet si, že ne, měla jen spoustu předpokladů a nadějí. To, že by věžový agent nepoznal v aielské ženě Egwain z al’Vereů, ještě neznamenalo, že nezaslechl její jméno nebo že neslyšel o Egwain Sedai ze zeleného adžah. Trhla sebou. Odteď bude ve městě velice opatrná. Víc než opatrná.
Dorazila k táboru. Táhl se na míle daleko přes pahorky východně od města, ať už na nich rostly stromy či nikoliv. Aielové přecházeli mezi nízkými stany, ale v blízkosti byla jen hrstka gai’šainů. Na dohled nebyla žádná moudrá. Porušila slib, který jim dala. Tedy ve skutečnosti ho dala Amys, ale vlastně patřil všem. I když ten slib dala z nezbytí, jako podpora pro její klam to působilo stále chaběji.
„Pojď k nám, Egwain,“ zavolala na ni jakási žena. I když měla Egwain zakrytou hlavu, nebylo příliš těžké ji poznat, pokud by nebyla obklopena nedorostlými dívkami. Surandha, Sorileina učednice, vystrčila tmavě zlatovlasou hlavu ze stanu a mávala na ni. „Moudré se sešly ve stanu, všechny, a daly nám celý den volna. Celý den.“ To byl vzácný přepych a Egwain by si ho nikdy nenechala ujít.
Ve stanu se na poduškách rozvalovaly ženy, četly ve světle olejových lamp – stan byl uzavřen před prachem, takže tu nebylo moc dobré světlo – či seděly a šily, pletly nebo vyšívaly. Dvě hrály kolíbku. Stanem se nesl tichý hovor a několik Aielanek se usmálo na přivítanou. Ne všechny byly učednice – na návštěvu přišly dvě matky a několik prvních sester – a starší ženy měly tolik šperků jako moudré. Všechny měly živůtky zpola rozvázané a loktuše ovinuté kolem pasu, ačkoliv jim horko zřejmě starosti nedělalo.
Kolem přecházel gai’šain a doléval čaj. Něco na tom, jak se pohyboval, prozrazovalo, že je řemeslník, ne algai’d’siswai. Neustále měl tvrdou tvář, byť o maličko měkčí ve srovnání s tím, co tu byl předtím, a pokorné chování mu zřejmě nedělalo tak velké potíže. Měl jednu z těch čelenek, co nosili siswai’aman. Žádná z žen se na něho nepodívala podruhé, přestože gai’šain neměl nosit nic než bílou.