Spěchala dál se stále rostoucím neklidem; jak se bála, že uvízne v jedné z jeho ta’verenských smyček, byla stále rozrušenější. Naštěstí pohled na rozrušenou Aielanku se zakrytou tváří – co věděli o rozdílu mezi loktuší a závojem? – způsobil, že jí lidé ustupovali z cesty, takže mohla pokračovat téměř klusem, ale v klidu se nadechla teprve tehdy, když malými zadními dvířky pro služebnictvo vklouzla do Slunečního paláce.
V úzké chodbě bylo cítit jídlo a muži a ženy v livrejích pobíhali sem a tam. Jiní si udělali pohodlí, muži byli jen v košilích a ženy zas mávaly zástěrami, aby se trochu ochladily, a všichni na ni ohromeně zírali. Nejspíš takhle blízko ke kuchyním nepřišel za celý rok nikdo jiný než sluhové. Rozhodně ne žádní Aielové. Vypadali, jako by čekali, že zpod sukní vytáhne oštěp.
Ukázala prstem na kulaťoučkého mužíka, který si šátkem otíral krk. „Víš, kde je Rand al’Thor?“
Mužík sebou trhl a zakoulel očima směrem ke svým společníkům, kteří se rychle vytráceli. Přešlápl a moc rád by je byl následoval. „Pán Drak ehm... paní? Je ve svých pokojích? Teda myslím.“ Začal se s úklonou šourat stranou. „Jestli mi paní... ehm... jestli má paní odpustí, musím se vrátit ke svým –“
„Zavedeš mě tam,“ prohlásila pevně. Tentokrát zde nehodlala bloudit.
Ještě jednou hodil okem po zmizelých přátelích, rychle potlačil povzdech a vyděšeně se ohlédl, jestli ji snad neurazil. Poté si odběhl pro kabát. V bludišti palácových chodeb se dobře vyznal, šel rychle a na každém rohu se jí ukláněl, ale když nakonec s další úklonou ukázal na vysoké dveře se zlacenými vycházejícími slunci a stráženými Děvou a Aielem, pocítila záchvěv opovržení, když ho propouštěla. Nechápala proč, prostě jenom dělal to, zač byl placen.
Když se přiblížila, Aiel se postavil. Byl to hodně vysoký muž ve středních letech s mohutnou hrudí a rameny a chladnýma šedýma očima. Egwain ho neznala a on ji očividně hodlal poslat pryč. Naštěstí poznala Děvu.
„Nechej ji projít, Mariku,“ řekla Somara s úsměvem. „Tohle je Amysina učednice, její, Bair a Melain, jediná učednice, co znám, která slouží třem moudrým. A z toho, jak se tváří, ji honem poslaly za Randem al’Thorem se silnými slovy.“
„Honem?“ Smích Marikovi nezměkčil tvář ani oči. „Spíš to vypadá, že se plazí.“ Zase se začal rozhlížet po chodbě.
Egwain se nemusela ptát, co tím myslel. Vytáhla si z váčku na opasku kapesník a rychle si otřela obličej. Nikdo vás nebere vážně, když jste špinaví, a Rand ji musel vyslechnout. „Rozhodně důležitá slova, Somaro. Je sám, doufám. Ty Aes Sedai ještě nepřišly?“ Kapesník byl celý šedý a ona ho s povzdechem vrátila do váčku.
Somara zavrtěla hlavou. „Měly by přijít až za nějakou dobu. Povíš mu, aby byl opatrný? Nechci nijak urazit tvoje sestry, ale on se ani nepodívá, kam skočí. Je umíněný.“
„Povím mu to.“ Egwain nedokázala potlačit úsměv. Slyšela už Somaru takhle mluvit předtím – s jakousi rozhořčenou pýchou, jakou by mohla matka cítit nad příliš odvážným desetiletým synkem – i pár dalších Děv. Musel to být nějaký aielský vtip, a i když ho nechápala, byla pro všechno, co mu zabrání moc se nafukovat. „Povím mu taky, aby si umyl uši.“ Somara skutečně kývla, než se vzpamatovala. Egwain se zhluboka nadechla. „Somaro, moje sestry nesmějí zjistit, že jsem zde.“ Marik se po ní zvědavě ohlédl mezi tím, jak sledoval sluhu, který vstoupil do chodby. Musí být opatrná. „Nejsme si blízký, Somaro. Vlastně bys mohla říct, že jsme si tak vzdálený, jak jen sestry můžou být.“
„Ta nejhorší krev bývá mezi prvními sestrami,“ utrousila Somara a kývla. „Běž dál. Ode mě tvoje jméno neuslyší, a jestli Marik něco plácne, zavážu mu jazyk na uzel.“ Marik, o hlavu a ramena vyšší a vážící nejméně dvakrát tolik, se pousmál, aniž se na ni podíval.
Zvyk Děv posílat ji dovnitř bez ohlášení v minulosti vedl k trapasům, ale tentokrát Rand neseděl v lázni. Komnaty očividně patřívaly králi, předpokoj byl spíš jako malý trůnní sál. Tedy malý jen ve srovnání se skutečným trůnním sálem. Zvlněné paprsky zlatého slunce celý sáh v průměru, zasazeného do leštěné kamenné podlahy, byly jedinými křivkami v dohledu. Stěny lemovala vysoká zrcadla ve střízlivých zlatých rámech a nad nimi byly široké rovné zlacené pruhy a hluboký vlys ze zlatých trojúhelníků překrývajících se jako šupiny. Silně zlacené židle po obou stranách vycházejícího slunce stály v řadách proti sobě a působily stejně tvrdě jako jejich vysoká opěradla. Rand seděl v křesle dvakrát víc zlaceném s dvakrát větším opěradlem na malém pódiu, které bylo samo obložené zlatem. Měl na sobě zlatem krumplovaný kabátec z červeného hedvábí, v ohbí lokte držel ten vyřezávaný kus seanchanského oštěpu a temně se mračil. Vypadal jako král, který se chystá spáchat vraždu.
Egwain si založila ruce v bok. „Somara říkala, že by sis měl okamžitě umýt uši, mladý muži,“ řekla a on zvedl hlavu.
Překvapení a nádech rozhořčení trvaly jen chviličku. S úsměvem sešel dolů a hodil oštěp na sedadlo. „Cos to, pod Světlem, dělala?“ Přešel pokojem, uchopil ji za ramena a otočil ji obličejem k nejbližšímu zrcadlu.
Proti své vůli sebou trhla. To tedy byl pohled. Loktuší pronikl prach – ne, bláto, jak byla zpocená – a teď měla šmouhy na tvářích a skvrnu na čele, kde se ho snažila setřít.
„Nechám Somaru poslat pro vodu,“ prohodil suše. „Třeba si bude myslet, že je to pro mé uši.“ Ten úsměv byl nesnesitelný!
„Není třeba,“ řekla mu s důstojností, na jakou se zmohla. Nehodlala dopustit, aby tam stál a díval se, jak se umývá. Vytáhla už ušmudlaný kapesník a spěšně se snažila očistit z toho nejhoršího. „Brzy se máš sejít s Coiren a ostatníma. Nemusím tě varovat, že jsou nebezpečný, že ne?“
„Myslím, žes to právě udělala. Nepřijdou všechny. Řekl jsem, že ne víc než tři, takže tolik jich posílají.“ V zrcadle viděla, jak naklonil hlavu, jako by poslouchal, a pak kývl a ztišil hlas do mumlání. „Ano, tři zvládnu, jestli nebudou moc silné.“ Náhle si všiml, že se dívá. „Ovšem, kdyby jedna z nich byla Moghedien v paruce nebo Semirhage, tak bych mohl být v průšvihu.“
„Rande, musíš to brát vážně.“ Kapesník moc nepomáhal. S velkou nechutí na něj plivla. Důstojně se prostě na kapesník plivnout nedalo. „Vím, jak jseš silnej, ale ony jsou Aes Sedai. Nemůžeš se chovat, jako by to byly venkovanky. I jestli si myslíš, že ti Alviarin poklekne u nohou, a všecky její kamarádky s ní, tak tyhle poslala Elaida. Nesmíš si myslet, že má v plánu něco jinýho, než že se ti pokusí nasadit vodítko. Zkrátka a dobře bys je měl hned poslat pryč.“
„A věřit těm tvým ukrytým kamarádkám?“ zeptal se tiše. Příliš tiše.
S obličejem už toho moc udělat nemohla. Měla ho nechat poslat pro vodu. Teď už o to ale požádat nemohla, ne, když už jednou odmítla. „Víš, že Elaidě důvěřovat nemůžeš,“ řekla opatrně a otočila se k němu. Vzhledem k tomu, co se stalo minule, se o Aes Sedai v Salidaru ani nechtěla zmiňovat. „To víš.“