Připevnit k podlaze co? O čem to mluví –? Došlo jí to tak náhle, že se zapomněla divit, kdo je ten „on". Rand kolem ní spletl saidin. Oči se jí rozšířily. Dýchala moc rychle, ale nedokázala toho nechat. Jak blízko je? Rozum jí říkal, že špína nemůže vystoupit z toho, co usměrnil. Už se jí dotkl saidínem předtím, ale pokud něco, tak to celou věc jenom zhoršilo. Pudově stáhla ramena a držela si suknice u těla.
„Co –? Cos to udělal?“ Byla velmi pyšná na svůj hlas – sice byl možná trochu rozechvělý, ale v žádném případě nekvílela, i když po tom toužila.
„Koukni do zrcadla,“ zasmál se. Zasmál!
Mrzutě poslechla – a zalapala po dechu. V postříbřeném skle bylo vidět zlacené křeslo na pódiu. Kus pokoje. Avšak ne ona. „Já jsem... neviditelná,“ vydechla. Moirain je jednou všechny schovala za stěnu ze saidaru, ale jak se to naučil on?
„Mnohem lepší než se schovávat pod mou postelí,“ prohlásil, mluvě ke vzduchu o dobrou dlaň napravo od její hlavy. Jako kdyby ji někdy napadlo tohle! „Chci, abys viděla, jak uctivý umím být. Kromě toho,“ promluvil vážnějším hlasem, „si možná všimneš něčeho, čeho já ne. Možná mi to dokonce budeš ochotná říct.“ Vyštěkl smíchy, vyskočil na pódium, popadl oštěp se střapci a posadil se. „Pošli je dál, Somaro. Jen ať poselstvo Bílé věže přistoupí k Draku Znovuzrozenému.“ Jeho pokřivený úsměv Egwain vyvedl z míry skoro stejně jako blízkost saidínového tkaniva. Jak blízko je ta zatracená věc?
Somara zmizela a ve chvilce se dveře otevřely dokořán. Vedla je kyprá, majestátní žena, která mohla být jedině Coiren, v tmavomodrých šatech, o krok za ní a stranou šla Nesune v prostém hnědém suknu a na druhé straně Aes Sedai s havraními vlasy v zeleném hedvábí, hezká, kulatolící žena s plnými, náročnými rty. Egwain si přála, aby Aes Sedai vždy nosily barvy svých adžah – bílé to dělaly při každé příležitosti – protože ať už ta žena byla cokoliv, nebyla zelená, ne s tím tvrdým pohledem, který po Randovi vrhla hned ode dveří. Její opovržení jen tak tak maskovala chladná vážnost, tedy maskovala pro každého, kdo nebyl na Aes Sedai zvyklý. Všiml si toho Rand? Možná ne. Zřejmě se soustředil na Coiren, která měla zcela nečitelný výraz. Nesune si, samozřejmě, všimla všeho, její ptačí očka kmitala hned sem, hned tam.
Právě v této chvíli byla Egwain vděčná za plášť, který jí spletl. Začala si otírat tvář kapesníkem, jejž stále držela v ruce, a ztuhla. Říkal, že to upevní k podlaze. Nebo ne? Světlo, pokud věděla, tak tu mohla stát nahá. Až na to, že Nesune ji jenom přejela pohledem. Egwain se po tváři řinul pot, plným proudem. Světlo toho chlapa spal! Schovaná pod jeho postelí by byla dokonale šťastná.
Za Aes Sedai přišel tucet žen v prostých šatech a z ramen jim visely hrubé lněné pláště proti prachu. Většina byla rozložitá, přesto se však dřely pod tíhou dvou truhlic, ne zrovna malých, které měly na leštěných mosazných pásech vytepaný plamen Tar Valonu. Služebné položily truhlice s hlasitým vydechnutím, a jak se dveře zavřely, kradmo si protahovaly paže a záda. Coiren a druhé dvě zároveň předvedly pukrle, i když ne příliš hluboké.
Rand vstal dřív, než se narovnaly. Aes Sedai obklopila záře saidaru, všechny tři zároveň. Propojily se. Egwain se snažila vzpomenout na to, co viděla, jak to udělaly. Přes tu záři jejich vnější klid nenarušilo nic, když kolem nich Rand prošel ke služkám a každé se podíval do tváře.
Co to –? Ovšem, ujišťoval se, že žádná nemá tu bezvěkou tvář Aes Sedai. Egwain potřásla hlavou a pak znovu ztuhla. Byl hlupák, jestli si myslel, že to stačí. Na většině služebných byl vidět věk – rozhodně nebyly staré, ale mohli jste určit jejich věk – nicméně dvě byly dost mladé, aby mohly být nedávno povýšené Aes Sedai. Nebyly – Egwain cítila tu schopnosti jen u tří Aes Sedai, a byla dost blízko – ale on to pohledem v žádném případě zjistit nemohl.
Rand jedné mohutné mladé ženě zvedl bradu a usmál se jí do očí. „Neboj se,“ řekl tiše. Ona se zapotácela, jako by na ni šly mrákoty. Rand se s povzdechem otočil na patě. Když kolem nich procházel, ani se na Aes Sedai nepodíval. „Kolem mě usměrňovat nebudete,“ prohlásil důrazně. „Pusťte to.“ Nesune se tváří mihl zamyšlený výraz, ale druhé dvě ho vážně pozorovaly, když si sedal. Rand si zamnul ruku – Egwain byla u toho, když poznal zrádné brnění – a promluvil tvrdším hlasem. „Řekl jsem, že kolem mě nebudete usměrňovat. Ani se dotýkat saidaru."
Ticho se natahovalo a Egwain se v duchu modlila. Co udělá, jestli se budou zdroje držet dál? Pokusí se je odříznout? Odříznout ženu od saidaru, když už ho držela, bylo mnohem těžší, než ji odstínit předem. Nebyla si jistá, jestli by to zvládl u tří žen, navíc takhle propojených. Ba hůř, co by udělaly, kdyby se o něco pokusil? Záře zmizela a ona jen tak tak nahlas nevydechla úlevou. To, co udělal, ji činilo neviditelnou, ale očividně to nezastavilo zvuky.
„Mnohem lepší.“ Rand se na ně na všechny usmál, ale úsměv mu nedostoupil až do očí. „Takže začneme od začátku. Jste čestnými hosty a právě teď jste vstoupily.“
Samozřejmě pochopily. On nehádal. Coiren se narovnala a žena s havraními vlasy vykulila oči. Nesune si jenom pro sebe přikývla a v duchu si připsala poznámku. Egwain zoufale doufala, že bude opatrný. Nesune nic neunikne.
Coiren se s viditelnou námahou sebrala, pečlivě si uhladila šaty a málem si upravila i šátek, který neměla. „Mám tu čest,“ ohlásila zvučným hlasem, „být Coiren Saeldain Aes Sedai, velvyslankyně Bílé věže a emisar Elaidy do Avriny a’Roihan, strážkyně zámků, plamene Tar Valonu, amyrlinina stolce.“ Poněkud méně květnatě, i když s plným čestným titulem Aes Sedai, představila druhé dvě. Žena s tvrdýma očima byla Galina Casban.
„Já jsem Rand al’Thor.“ Jednoduchost jeho slov byla ve značném protikladu k jejím. Ony se nezmínily o Draku Znovuzrozeném a on také ne, ale to, že titul vynechal, působilo, že jakoby šeptal místností.
Coiren se zhluboka nadechla a pohnula hlavou, jako by ten šepot slyšela. „Přinášíme velkomyslné pozvání Draku Znovuzrozenému. Amyrlinin stolec je plně obeznámen s tím, že se objevila znamení a byla naplněna proroctví, jež...“ Hlubokým, zpěvným hlasem rychle došla k tomu, že by je měl Rand doprovodit „se všemi poctami, které si zaslouží", do Bílé věže a že pokud toto pozvání přijme, nabízí mu Elaida nejen ochranu Věže, ale také plnou podporu její autority a vlivu. Další kousek květnatého proslovu, než zakončila: „...a jako zástavu tohoto slibu ti amyrlinin stolec posílá tento nepatrný dar.“
Obrátila se k truhlicím, zvedla ruku a pak s nepatrným úšklebkem zaváhala. Musela ale kývnout dvakrát, než služky pochopily a zvedly mosazí obitá víka. Očividně plánovala, že je otevře s pomocí saidaru. Truhlice byly plné kožených pytlů. Na další pokyn je začaly služky rozvazovat.
Egwain polkla. Nebylo divu, že se ty ženy dřely! Z otevřených pytlů se sypaly zlaté mince všech velikostí, jiskřivé prsteny a třpytivé náhrdelníky i nezasazené drahokamy. I kdyby v pytlích naspodu byly jen groše, pořád to bylo hotové bohatství.
Rand se opřel ve svém trůnu podobném křesle a málem s úsměvem se zahleděl na truhlice. Aes Sedai ho studovaly, jejich tváře byly maskami sebeovládání, přesto však Egwain měla dojem, že v Coireniných očích zachytila náznak samolibosti a Galininy plné rty se lehce opovržlivě zvlnily. Nesune... Skutečné nebezpečí znamenala Nesune.