Víka se náhle zavřela, aniž se jich dotkla lidská ruka, a služebné odskočily a ani se nenamáhaly potlačit jekot. Aes Sedai ztuhly a Egwain se modlila stejně silně, jako se potila. Chtěla, aby byl arogantní a trochu drzý, ale jen natolik, aby jim to narovnalo páteře, ne aby je dostal na hranici, kdy začnou uvažovat o tom, že ho na místě zkrotí.
Náhle jí došlo, že zatím se rozhodně nechoval „pokorně jako ovečka". Nikdy to ani neměl v plánu. Ten chlap si s ní pohrával! Kdyby nebyla tak vyděšená, že si nebyla jistá svými koleny, byla by došla za ním a dala mu pár pohlavků.
„To je hodně zlata,“ řekl Rand. Vypadal uvolněně, zeširoka se usmíval. „Zlato se mi vždy hodí.“ Egwain zamrkala. Mluvil skoro chamtivě!
Coiren odpověděla taky úsměvem, rozhodně teď byla zosobněním sebedůvěry. „Amyrlinin stolec je samozřejmě velmi šlechetný. Až dorazíš do Bílé věže –“
„Až dorazím do Bílé věže,“ přerušil ji Rand, jako kdyby přemýšlel nahlas. „Ano, těším se na den, kdy stanu ve Věži.“ Předklonil se, loktem se opřel o koleno a Dračí žezlo mu viselo z ruky. „Chvilku to potrvá, chápejte. Nejdřív musím vyřídit jisté závazky tady, v Andoru i jinde.“
Coiren maličko stiskla rty. Hlas však měla uhlazený a zvučný jako předtím. „Určitě nemáme nic proti tomu, abychom si pár dní odpočaly, než se vydáme na zpáteční cestu do Tar Valonu. Mezitím navrhuji, aby jedna z nás zůstala poblíž, aby ti poradila, kdykoliv si budeš přát. Slyšely jsme ovšem o Moirainině nešťastném odchodu. Nemůžu tu zůstat sama, ale Nesune nebo Galina ochotně setrvají.“
Rand si dvě jmenované zamračeně prohlížel a Egwain zadržela dech. Zřejmě zase něco poslouchal, nebo čekal, až něco uslyší. Nesune si ho na oplátku prohlížela stejně otevřeně jako on ji. Galina si nevědomky uhlazovala sukně.
„Ne,“ řekl nakonec, opřel se dozadu a ruce položil na lenochy. Díky tomu křeslo připomínalo trůn ještě víc. „Nemuselo by to být bezpečné. Nerad bych, aby některá z vás omylem skončila s oštěpem mezi žebry.“ Coiren otevřela ústa, ale on ji nenechal promluvit. „Pro vaši vlastní bezpečnost ke mně žádná z vás nesmí přijít bez dovolení blíž než na míli. Lepší bude, když taky zůstanete co nejdál od paláce, pokud vás nezavolám. Dozvíte se, až budu připravený s vámi odejít. To slibuju.“ Náhle stál. Na pódiu byl dost vysoký, aby Aes Sedai musely hodně zaklánět hlavu, a bylo zřejmé, že žádné se to nelíbí o nic víc než jeho omezení. „Můžete se teď vrátit ke svému odpočinku. Čím rychleji vyřídím zdejší záležitosti, tím rychleji můžu odejít do Věže. Pošlu vám zprávu, až vás zase budu moct přijmout.“
Tak náhlé propuštění je nepotěšilo, vlastně by je nepotěšilo žádné propuštění – to Aes Sedai říkaly, kdy audience skončila – ale nemohly toho moc dělat, jen své nepatrné úklony, a jejich aessedaiovským klidem přitom málem prorazilo rozladění.
Když se obracely k odchodu, Rand znovu promluvil, nedbale. „Zapomněl jsem se zeptat. Jak se má Alviarin?“
„Má se dobře.“ Galině na chvíli spadla brada a rozšířily se jí oči. Zdála se překvapená, že promluvila.
Coiren váhala, snad hodlala toto otevření využít a říci víc, ale Rand netrpělivě vstal a málem poklepával nohou. Když byly pryč, sešel dolů, potěžkával kus oštěpu a zíral na dveře, které se za nimi zavřely.
Egwain nepromarnila ani chvilku, hned vyrazila za ním. „Jakou hru to hraješ, Rande al’Thore?“ Udělala půl tuctu kroků, než si z odrazu v zrcadle uvědomila, že prošla jeho tkanivem ze saidínu. Aspoň nepoznala, kdy se jí dotklo. „No?“
„Ona patří k Alviarin,“ řekl zamyšleně. „Galina. Je Alviarinina kamarádka. Na to bych se vsadil.“
Egwain se před ním rozkročila. „To bys přišel o peníze a šlápl na hrábě. Galina je červená, nebo jsem nikdy žádnou neviděla.“
„Protože mě nemá ráda?“ Teď se na ni podíval, a ona si skoro přála, aby to neudělal. „Protože se mě bojí?“ Nemračil se, dokonce se nedíval ani nijak zvlášť tvrdě, ale v očích měl pohled, jako by znal věci, které ona neznala. Tohle nesnášela. Usmál se tak náhle, až zamrkala. „Egwain, ty čekáš, že uvěřím, že poznáš adžah té které ženy jen podle její tváře?“
„Ne, ale –“
„A stejně, dokonce i červené za mnou nakonec možná půjdou. Znají proroctví stejně dobře jako všichni ostatní. ‚Neposkvrněná věž se rozbije a poklekne před zapomenutým znamením.‘ Zapsali to ještě předtím, než postavili Bílou věž, ale co jiného by mohla ta ‚neposkvrněná věž‘ být? A to zapomenuté znamení? Můj praporec, Egwain, se starobylým znakem Aes Sedai.“
„Světlo tě spal, Rande al’Thore!“ Kletba vyzněla neohrabaněji, než by chtěla. Nebyla zvyklá něco takového říkat. „Světlo tě spal! Nemůžeš myslet vážně, že půjdeš s nima. To nemůžeš!“
Ukázal zuby v pobaveném úsměvu. Pobaveném! „Copak jsem neudělal, cos chtěla? Cos mi řekla a cos chtěla?“
Rozhořčeně stiskla rty. Zlé bylo, že to věděl, jenže takhle jí to hodit od očí bylo prostě hrubé. „Rande, prosím, poslouchej mě. Elaida –“
„Otázkou teď je, jak tě dostat ke stanům bez toho, aby zjistily, žes tu byla. Předpokládám, že špehy mají i v paláci.“
„Rande, musíš –!“
„Co takhle vynést tě v tom velkém koši na prádlo? Můžu zařídit, aby ho odnesly Děvy.“
Málem rozhodila rukama. Byl stejně netrpělivý, aby se jí zbavil, jako se předtím dychtil zbavit Aes Sedai. „Moje nohy budou stačit, děkuju.“ Koš na prádlo, to určitě! „Nemusela bych si dělat starosti, kdybys mi řekl, jak se odsud dostáváš do Caemlynu, kdykoliv se ti zachce.“ Nepochopila, proč by prostá žádost měla tak skřípat, jenže bylo tomu tak. „Vím, že mě to nemůžeš naučit, ale kdybys mi řek jak, třeba bych přišla na to, jak to udělat se saidarem."
Místo vtipu na její účet, který zpola čekala, vzal do obou rukou jeden konec loktuše. „Vzor,“ řekl. „Caemlyn,“ píchl prstem levé ruky do vlny, „a Cairhien.“ Prstem druhé ruky rovněž udělal důlek do látky a potom oba prsty přitiskl přes látku k sobě. „Ohnu vzor a provrtám díru z jednoho do druhého. Nevím, čím se provrtávám, ale mezi jedním a druhým koncem díry není žádný prostor.“ Pustil loktuši. „Pomůže to?“
Hryzajíc se do rtu se kysele zamračila na loktuši. Vůbec to nepomohlo. Už jenom z představy, že udělá díru do vzoru, se jí dělalo špatně od žaludku. Doufala, že to bude něco podobného tomu, nač přišla ohledně Tel’aran’rhiodu. Ne že by to někdy hodlala použít, samozřejmě že ne, ale měla v rukou všechen ten volný čas, a moudré pořád remcaly, jak se Aes Sedai vyptávají, jak se tam dostat v těle. Myslela si, že je k tomu třeba vytvořit – podobnost bylo jediné vhodné slovo, jak to popsat – podobnost mezi skutečným světem a jeho odrazem ve světě snů. Tak by se mělo vytvořit místo, kde by bylo možné prostě přejít z jednoho světa do druhého. Kdyby Randova metoda cestování byla aspoň trošku podobná, byla by ochotná to zkusit, ale tohle... Saidar dělal, co po něm chtěla, pokud nezapomněla, že je nekonečně silnější než ona a je třeba ho vést jemně. Kdyby se ho snažila přinutit udělat špatnou věc, skončila by mrtvá nebo by se spálila dřív, než by stačila vykřiknout.
„Rande, jsi si jistý, že nemá smysl udělat věci stejné... nebo...“ Nevěděla, jak to vyjádřit, ale on stejně zavrtěl hlavou, ještě než se odmlčela.