„To zní, jako když měníš tkanivo vzoru. Myslím, že by mě to roztrhalo na kusy, kdybych se o to jenom pokusil. Já vrtám díru.“ Strčil do ní prstem, aby jí to předvedl.
No, nemělo smysl se tím dál zabývat. Podrážděně si upravila loktuši. „Rande, ohledně Mořskýho národa. Nevím víc, než jsem četla –“ věděla, ale stejně mu to nehodlala prozradit – „ale aby za tebou přišli takhle daleko, muselo je přivíst něco důležitýho.“
„Světlo,“ zamumlal nepřítomně, „poskakuješ kolem jako sněhová koule na rozpálené pánvi. Přijmu je, až budu mít čas.“ Chvíli si mnul čelo a měl nepřítomný pohled. Zamrkal a zase ji vnímal. „To tady chceš zůstat, dokud se nevrátí?“ Skutečně se jí chtěl zbavit.
U dveří se zastavila, ale on už kráčel pokojem s rukama sepjatýma za zády a mluvil sám se sebou. Tiše, něco však zachytila. „Kde se schováváš, Světlo tě spal? Vím, že tam jsi!“
Otřásla se a odešla. Jestli už skutečně šílel, tak se to nedalo nijak změnit. Kolo tká, jak si kolo přeje, a jeho tkanivo je nutné přijmout.
Uvědomila si, že sleduje sloužící procházející chodbou a uvažuje, kolik z nich pracuje pro Aes Sedai. Přinutila se přestat. Kolo tká, jak si kolo přeje. Kývla Somaře, narovnala ramena a velmi se snažila necupitat k nejbližší brance pro služebnictvo.
Když se Arilynin nejlepší kočár kodrcal od Slunečního paláce, následován vozem, na němž přivezly truhlice a nyní v něm byli pouze služky a vozka, Aes Sedai toho moc nenamluvily. Nesune sepjala prsty a zamyšleně si poklepávala na rty. Zajímavý mladý muž. Zajímavý předmět studia. Nohou se dotkla truhlíku na zvířata pod sedadlem. Nikdy se nikam nevydávala bez truhlíků na vzorky. Člověk by si myslel, že svět už musel být dávno seřazen a zařazen, ale od odjezdu z Tar Valonu už sebrala padesát rostlin, dvakrát tolik druhů hmyzu a kůži a kosti lišky, tři druhy skřivanů a ne méně než pět druhů zemních veverek, o kterých si byla jistá, že o nich nikde nejsou záznamy.
„Neuvědomila jsem si, že se s Alviarin přátelíte,“ poznamenala po chvíli Coiren.
Galina si odfrkla. „Není nutné přátelit se s někým, abys věděla, že je v pořádku, když jsme odjížděly.“ Nesune napadlo, jestli ta žena ví, že mrzutě špulí rty. Snad to bylo tvarem jejích rtů, ale člověk se musel naučit žít se svou tváří. „Opravdu si myslíš, že to věděl?“ pokračovala Galina. „Že jsme... To není možné. Musel to uhádnout.“
Nesune nastražila uši, ačkoliv se dál poklepávala na rty. Tohle byla očividně snaha změnit téma a znamení, že Galina je navíc nervózní. Mlčení trvalo takhle dlouho proto, že se žádná nechtěla zmínit o al’Thorovi, a žádný jiný předmět hovoru zřejmě nepřicházel v úvahu. Proč nechce Galina mluvit o Alviarin? Ty dvě rozhodně nebyly přítelkyně. Byla vzácnost, aby červená měla přítelkyni z jiného adžah. Nesune si tuhle otázku poznačila do vlastní mentální přihrádky.
„Jestli hádal, tak by mohl na jarmarcích vydělat celé jmění.“ Coiren nebyla hloupá. Neuvěřitelně pompézní, ale nikoli hloupá. „Jakkoliv vám to možná připadá směšné, musíme předpokládat, že dokáže v ženě vycítit saidar.“
Její mrzutě našpulené rty Nesune rozčilovaly. Celá tahle výprava ji rozčilovala. Byla by se velmi ráda připojila, kdyby ji požádaly, ale Jesse Bilal nežádala. Jesse ji prakticky doslova strčila na koně. Ať už to u jiných adžah fungovalo jakkoliv, od hlavy hnědé rady se nečekalo, že se bude chovat takhle. Ale nejhorší ze všeho bylo, že Nesuniny společnice se tolik soustředily na mladého al’Thora, až byly zřejmě slepé ke všemu ostatnímu.
„Máte nějaké tušení,“ zamyslela se nahlas, „která sestra byla přítomna našemu rozhovoru?“
Nemusela to být sestra – když vstoupila do Královské knihovny, objevily se tam tři Aielanky a dvě z nich uměly usměrňovat – ale chtěla vidět jejich reakce. Nezklamaly ji. Nebo spíš ano. Coiren se jenom posadila rovněji, ale Galina vykulila oči. Nesune měla co dělat, aby si nevzdychla. Ony byly skutečně slepé. Jenom pár kroků od nich byla žena schopná usměrňovat a ony ji nevycítily, protože ji neviděly.
„Nevím, jak byla schovaná,“ pokračovala Nesune, „ale bylo by zajímavé to zjistit.“ Musela to být jeho práce. Tkanivo saidaru by viděly. Nezeptaly se, je-li si jistá. Věděly, že nikdy nehádá.
„Potvrzení, že Moirain žije.“ Galina se na sedadle uhnízdila s ponurým úsměvem. „Navrhuji, abychom poslaly Beldeine, aby ji našla. Pak ji sebereme, svážeme a strčíme do sklepa. Tak ji dostaneme od al’Thora a můžeme ji odvézt do Tar Valonu s ním. Pochybuju, že si toho všimne, dokud mu budeme pod nosem blýskat dostatečným množstvím zlata.“
Coiren důrazně zavrtěla hlavou. „Nic to nedokazuje, ne, že jde o Moirain. Mohla by to být ta záhadná zelená. Souhlasím, abychom zjistily, kdo to je, ale zbytek musíme pečlivě rozvážit. Nebudu riskovat všechno, co jsme tak pečlivě naplánovaly. Nesmíme zapomínat, že al’Thor je s tou sestrou ve spojení – ať už je to kdokoliv – a že jeho prosba o čas může být jenom chytrý tah. Naštěstí máme čas.“ Galina kývla, byť váhavě. Raději by se vdala a usadila na statku, než by ohrozila jejich plán.
Nesune si lehce povzdechla. Kromě pompéznosti bylo Coireninou jedinou chybou to, že opakovala, co bylo zřejmé. A ony měly čas. Nohou se znovu dotkla truhlíku na vzorky. Ať už se to vyvrbí jakkoliv, dokument, který hodlala o al’Thorovi napsat, bude vyvrcholením jejího života.
28
Dopisy
Luis Therin tu byl – Rand si tím byl jistý – ale v hlavě se mu neozvalo ani šeptnutí, které by nebylo jeho vlastní. Zbytek dne se snažil myslet na jiné věci. Berelain málem vyskočila z kůže z toho, kolikrát se k ní přikradl, aby se jí zeptal na něco, co by dokonale zvládla i bez něj. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že se mu začíná vyhýbat. Dokonce i Rhuark se začal tvářit strhaně, když ho Rand podesáté zahnal do rohu kvůli Shaidům. Shaidové se nepohnuli a jediná volba podle Rhuarka byla, nechat je na Rodovrahově Dýce nebo je odtamtud vykopat. Herid Fel se někam zatoulal, což, jak Idrien rychle poukázala, dělal často, a nebyl nikde k nalezení. Když byl Fel ztracen v myšlenkách, občas se ztratil i ve městě. Rand na ni křičel. S Felem to nebyla její chyba, neměla ho na starosti, ale když Rand odešel, byla bledá jako stěna a třásla se. Chvěl se vzteky jako bouřková mračna ženoucí se od obzoru. Hulákal na Meilana a Maringila, až se třásli jako osiky a odcházeli s křídově bílými tvářemi, Colavaere dohnal až k slzám a nesrozumitelnému blábolení a Anaiyella od něj skutečně utekla se zdviženými suknicemi. Vlastně když se Amys a Sorilea přišly zeptat, co řekl Aes Sedai, křičel i na ně. Z toho, jak se při odchodu tvářila Sorilea, soudil, že to nejspíš bylo poprvé, kdy na ni někdo zvedl hlas. To všechno proto, že věděl – věděl – že Luis Therin je skutečně tady, víc než jenom hlas, skutečný muž, v jeho hlavě.
Když nadešla noc, málem se bál usnout, bál se, že by ve spánku mohl Luis Therin převzít kontrolu, a když usnul, měl špatné sny a celou dobu sebou házel a mumlal. Když okny do ložnice proniklo první ranní světlo, probudil se celý zamotaný v propocených pokrývkách. Oči ho pálily, měl pocit, jako by žvýkal šest dní mrtvého koně, a bolely ho nohy. Ve snech, které si pamatoval, se mu zdálo o tom, jak utíká před něčím, co nevidí. Vstal z velkého lože se čtyřmi sloupky a opláchl se u pozlaceného stojanu s umyvadlem. Obloha venku teprve šedla a gai’šain, který mu měl přinést čerstvou vodu, se ještě neobjevil, ale i odstátá stačila.