Už se skoro doholil, když se zastavil s břitvou na tváři a zíral na sebe do nástěnného zrcadla. Utíkal. Byl si jistý, že v těch snech utíká před Zaprodanci nebo Temným nebo Tarmon Gai’donem nebo možná před Luisem Therinem. Byl tolik zaujatý sám sebou. Draku Znovuzrozenému se přece mohlo zdát o tom, že ho pronásleduje Temný. Přes všechny svoje námitky, že je Rand al’Thor, se zdálo, že na to může zapomenout stejně klidně jako ostatní. Rand al’Thor utekl od Elain, protože se ji bál milovat, stejně jako utíkal ze strachu z lásky k Aviendze.
Zrcadlo se rozbilo a střepy popadaly do porcelánového umyvadla. Kousky, které zůstaly viset v rámu, odrážely roztříštěný obraz jeho tváře.
Propustil saidín, opatrně si oškrábal zbytek mýdlové pěny a zavřel břitvu. Už žádné utíkání. Udělá, co musí, ale nebude již nikdy utíkat.
Když vyšel na chodbu, čekaly tam dvě Děvy. Harilin, vyzáblá rusovláska přibližně jeho věku, se rozběhla pro ostatní, jakmile se objevil. Chiarid, blondýna s veselýma očima, dost stará, aby mohla být jeho matkou, ho doprovodila chodbami, kde se šouralo teprve pár sloužících, celých překvapených, že je tak brzy na nohou. Chiarid si z něj obvykle ráda střílela, když byli sami – některé vtipy pochopil, viděla v něm mladšího bratra, který potřeboval někoho, kdo by mu připomněl, že se nemá moc nafukovat – ale dnes ráno vycítila jeho náladu a neřekla ani slovo. Po jeho meči vrhla znechucený pohled, ale jenom jeden.
Nandera a ostatní Děvy je dohonily, než byli v polovině cesty do Cestovní komnaty, a také zachovaly mlčení. Stejně tak Mayenerové a Černé oči, strážící čtvercové dveře. Randa napadlo, že se možná dostane z Cairhienu, aniž by musel s někým promluvit, dokud nepřiběhla mladá žena v červenomodré livreji Berelaininých osobních sloužících, právě když otevíral průchod, a neudělala hluboké pukrle.
„První posílá tohle,“ funěla a natáhla k němu ruku s dopisem s velkou zelenou pečetí. Zřejmě běžela celou cestu, jak se ho snažila najít. „Je to od Mořského národa, můj pane Draku.“
Rand nacpal dopis do kapsy kabátce a prošel průchodem, nevšímaje si ženy, když se ptala na jeho odpověď. Dnes ráno mu mlčení vyhovovalo. Přejel palcem po řezbě na Dračím žezle. Bude silný a tvrdý a všechnu sebelítost hodí za hlavu.
Tmavý velký sál v Caemlynu mu zase připomněl Alannu, která mu hnízdila v hlavě. Tady ještě panovala noc, ale ona byla vzhůru. Věděl to stejně jistě, jako věděl, že plakala, stejně jistě, jako věděl, že slzy přestaly v okamžiku, kdy se za poslední Děvou zavřel průchod. Vzadu v hlavě mu stále seděl uzlíček rozháraných, nečitelných citů, přesto si byl jist, že ona ví, že se vrátil. Nepochybně ona a její pouto hrály určitou roli v jeho útěku, ale on teď pouto přijal, i když se mu nelíbilo. Z toho se málem rozesmál. Musel ho přijmout, protože ho nemohl změnit. Přivázala si na něj provázek – nic víc než to. Světlo, ať to není víc – a neměla by způsobovat potíže, pokud si ji nepustí příliš blízko, aby se z něj stalo vodítko. Přál si, aby zde byl Tom Merrilin. Tom nejspíš věděl o strážcích a poutech všechno. Znal překvapivé věci. No, když najde Elain, najde Toma. To bylo všechno.
Saidín vytvořil kouli světla z ohně a vzduchu, která osvítila cestu z trůnního sálu. Prastaré královny, ukryté ve tmě nad hlavou, mu vůbec nedělaly starosti. Byly to přece jenom obrázky z barevného skla.
To samé se však nedalo říci o Aviendze. Před jeho komnatami Nandera propustila všechny Děvy až na Jalani, a ty dvě společně vstoupily s ním, aby zkontrolovaly pokoje, zatímco on s jedinou silou zapálil lampy a hodil Dračí žezlo na malý, slonovinou vykládaný stolek, na němž bylo mnohem méně zlata, než kdyby stál ve Slunečním paláci. Všechen nábytek tady byl takový, méně zlacený, více vyřezávaný, obvykle ho zdobili lvi nebo růže. Na podlaze ležel jeden velký červený koberec s obrysy růží vyšitými zlatou nití.
Bez saidínu v sobě pochyboval, že by uslyšel tiché kroky Děv, ale než přešly předpokojem, vynořila se ze stále tmavé ložnice Aviendha s rozcuchanými vlasy a nožem v ruce. A na sobě neměla vůbec nic. Při pohledu na něj ztuhla jako sloup a vrátila se, odkud přišla, málem běžela. V otevřených dveřích se objevilo slabé světlo, zapálila lampu. Nandera se tiše zasmála a vyměnila si pobavený pohled s Jalani.
„Aiely prostě nikdy nepochopím,“ zamumlal Rand a odsunul pravý zdroj. Nebylo to jenom kvůli tomu, že Děvám připadala situace legrační. Už dávno se vzdal snahy pochopit aielský humor. To kvůli Aviendze. Sice si myslela, že je velice legrační svlékat se před ním před spaním, ale pokud zachytil jenom pohled na kotník, když to nechtěla sama, tak se proměnila v opařenou kočku. Nemluvě o tom, že to dávala za vinu jemu.
Nandera se vesele zasmála. „To nejsou Aielové, koho nechápeš, ale ženy. Ženy ještě žádný muž nepochopil.“
„Muži, na druhou stranu,“ přisadila si Jalani, „jsou velmi prostí.“ Rand na ni zíral, na její dětský tuk na tvářích, a ona lehce zruměněla. Nandera se tvářila, že každou chvíli vybuchne smíchy.
Smrt, zašeptal Luis Therin.
Rand na všechno ostatní zapomněl. Smrt? Co tím myslíš?
Smrt přichází.
Jaká smrt? chtěl vědět Rand. O čem to mluvíš?
Kdo jsi? Kde jsem já?
Rand měl pocit, jako by mu hrdlo sevřela pěst. Byl si jistý, ale... Tohle bylo poprvé, co Luis Therin řekl něco jemu, něco, co jasně a očividně patřilo jemu. Já jsem Rand al’Thor. Ty jsi v mojí hlavě.
V...? Ne! Já jsem já! Jsem Luis Therin Telamon! Já jsem jáááááááá! Křik utichal v dálce.
Vrať se, křičel Rand. Jaká smrt? Odpověz mi, Světlo tě spal! Ticho. Nejistě přešlápl. Vědět byla jedna věc, ale mrtvý muž v jeho hlavě, mluvící o smrti, způsobil, že se cítil nečistý, jako by se ho slabě dotkla špína saidínu.
Někdo se dotkl jeho ruky a on málem popadl pravý zdroj, než si uvědomil, že je to Aviendha. Musela do šatů přímo vletět, a přesto vypadala, jako by si hodinu upravovala vlasy podle svého vkusu. Lidé říkali, že Aielové nedávají najevo žádné emoce, ale oni jen byli rezervovanější než většina ostatních. Z jejich tváří se dalo vyčíst tolik co z tváří ostatních, když jste věděli, co hledat. Aviendha se zmítala mezi starostmi a touhou se zlobit.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Jenom jsem se zamyslel,“ řekl jí. Skoro pravda. Odpověz mi, Luisi Therine! Vrať se a odpověz mi! Proč si vůbec kdy myslel, že se mu dnes ráno líbí ticho?
Naneštěstí ho Aviendha vzala za slovo, a když nebylo třeba dělat si starosti... Dala si pěsti v bok. To byla jedna věc, kterou o ženách věděl, Aielankách, Dvouříčankách, i všech ostatních. Pěsti v bok znamenaly vždy potíže. Nemusel se unavovat se zapalováním lamp. V očích měla dost žáru, aby bylo v pokoji světlo. „Zase jsi odešel beze mě. Slíbila jsem moudrým, že zůstanu u tebe, dokud nebudu muset odejít, ale ty z mého slibu děláš nic. Za tohle máš ke mně toh, Rande al’Thore. Nandero, odteď se mi musí říct, kam odchází a kdy. Nesmí se mu dovolit odejít beze mě, jestli ho mám doprovázet.“
Nandera ani na chvíli nezaváhala, než kývla. „Stane se, jak si přeješ, Aviendho.“
Rand se oběma ženám postavil. „Tak počkat! Nikdo se o mých odchodech a příchodech nedozví, dokud neřeknu.“