Vděk v jejich tvářích byl pozoruhodný. „Mám toh,“ zamumlaly obě téměř zároveň.
Rand si drsně odkašlal. Po tomhle rozhodně neprahl, ale aspoň se uklidnily. Náhle se mu v hlavě vynořil způsob, jak to vyřídit se Sulin. Nebude se jí to líbit, přesto to však dodrží její toh, možná o to víc, že se jí to nebude líbit, a trochu to uleví jeho svědomí a aspoň srovná něco z jeho toh k ní.
„Teď běžte hlídat, nebo si skutečně začnu myslet, že vy chcete koukat na moje obočí.“ Takhle to Nandera řekla. Aviendhu že zajímá jeho obočí? „Tak jděte. A najděte někoho, kdo tohle odklidí.“ Odešly, samý úsměv a kmitající prsty. Rand vstal a uchopil Aviendhu za loket. „Říkalas, že si musíme promluvit. Pojď do ložnice, než to tu uklidí.“ Jestli tam bude skvrna, třeba by ji mohl usměrnit pryč.
Aviendha se mu vytrhla. „Ne! Tam ne!“ Zhluboka se nadechla a zmírnila tón, ale dál se tvářila podezíravě a nemálo nahněvaně. „Proč nemůžeme mluvit tady?“ Kromě mrtvoly na podlaze k tomu nebyl žádný zvláštní důvod, ale to se u ní nepočítalo. Téměř divoce ho vtlačila zpátky do křesla, pak si ho prohlédla a znovu se nadechla, než promluvila.
„Ji’e’toh je srdce Aiela. My jsme ji’e’toh. Dneska ráno jsi mě nesmírně zahanbil.“ Zkřížila ruce na prsou a upřela mu pohled do očí. Udělala mu přednášku o jeho nevědomosti a o tom, jak je důležité ji skrývat, dokud ona nebude moci záležitost napravit, a pak přešla k tomu, že toh je třeba dodržet za každou cenu. U tohohle se zdržela hezkou chvíli.
Rand si byl jist, že tohle určitě na mysli neměla, když říkala, že s ním musí mluvit, ale příliš se mu líbil pohled do jejích očí, aby nad jejími slovy přemýšlel déle. Líbilo se mu to. Kousek po kousku potlačil potěšení, které mu její oči poskytovaly, a drtil ho, až zůstala jen tupá bolest.
Myslel si, že to skrývá, ale jeho výraz se musel změnit. Aviendha se pomalu odmlčela, jen tam stála, ztěžka dýchala a civěla na něho. S viditelnou námahou od něj odtrhla zrak. „Aspoň tomu teď rozumíš,“ zamumlala. „Musím... Je třeba... Hlavně abys to pochopil.“ Sebrala si suknice a vyrazila přes pokoj – mrtvola mohla být docela dobře keř, který musela obejít – a ven.
Nechala ho v komnatě, kde se po jejím odchodu z nějakého důvodu setmělo, jen s mrtvolou. Všechno do sebe zapadalo až příliš dobře. Když přišli gai’šainové, aby šedého muže odnesli, Rand se tiše smál.
Padan Fain seděl s nohama na podnožce a sledoval krásu paprsků vycházejícího slunce, odrážejících se na zakřivené čepeli dýky, kterou neustále převracel v rukou. Nosit ji u pasu nestačilo. Občas ji prostě musel vzít do ruky. Velký rubín zasazený v hrušce na jílci zářil hlubokou zlovolností. Dýka byla jeho součástí, nebo on její. Dýka byla součástí Aridholu, jemuž lidé říkali Shadar Logoth, ale on byl také součástí Aridholu. Nebo Aridhol jeho součástí. Byl slušně šílený a velmi dobře to věděl, jelikož však byl šílený, nezáleželo mu na tom. Sluneční světlo se odrazilo na oceli, oceli smrtonosnější než ta vyráběná v Thakan’daru.
Zaslechl šustot a pohlédl k místu, kde na druhé straně pokoje seděl myrddraal a čekal na své potěšení. Nesnažil se mu podívat do očí, protože ho Fain už dávno zlomil.
Chtěl se vrátit k přemýšlení o čepeli, k dokonalé kráse dokonalé smrti, ke kráse toho, čím Aridhol byl a čím bude zas, ale myrddraal narušil jeho soustředění. Zkazil mu ho. Fain málem šel a zabil ho. Umírání půllidem trvalo dlouho. Jak dlouho, kdyby použil dýku? Jako by myrddraal jeho myšlenky vycítil, znovu se zavrtěl. Ne, ještě by mohl být užitečný.
Těžko se soustředil delší dobu na jednu věc. Kromě na Randa al’Thora, samozřejmě. Cítil al’Thora, mohl na něj ukázat, když byl takhle blízko. Al’Thor ho přitahoval, tahal za něj, až to dokonce bolelo. V poslední době tu byl rozdíl, rozdíl, který se objevil náhle, skoro jako by někdo al’Thora částečně převzal a tím odsunul pryč část Fainova vlastnictví. Nezáleželo na tom. Al’Thor patřil jenom jemu.
Přál si, aby cítil al’Thorovu bolest. Určitě mu alespoň způsobil bolest. Zatím jenom píchnutí špendlíkem, ale dost píchnutí ho pěkně vyčerpá. Bělokabátníci šli tvrdě proti Draku Znovuzrozenému. Fain ohrnul rty v úšklebku. Nebylo pravděpodobné, že by Niall někdy al’Thora podpořil; o nic pravděpodobnější, než že by ho podpořila Elaida, avšak s Randem, zatraceným al’Thorem, bylo lepší nebrat věci za dané. No, oba je přetáhl tím, co vynesl z Aridholu. Možná by uvěřili svým vlastním matkám, ale al’Thorovi teď už nikdy ne.
Rozletěly se dveře a do místnosti vrazil mladý Perwyn Belman se svou matkou v patách. Nan Belmanová byla hezká žena, i když si Fain málokdy všiml, jestli je žena hezká nebo ne, byla to temná družka, která si myslela, že její přísahy jsou jenom ráchání se ve špatnosti, dokud se u jejích dveří neobjevil Padan Fain. Věřila, že je taky temný druh, vysoko postavený v radách. Fain ovšem zašel mnohem dál. Byl by mrtev ve chvíli, kdy by ho dostal do rukou některý z Vyvolených. Při tom pomyšlení se zahihňal.
Perwyn a jeho matka samozřejmě při pohledu na myrddraala couvli, ale chlapec se vzpamatoval první a došel k Fainovi, když se jeho matka ještě snažila popadnout dech.
„Mistře Mordethe, mistře Mordethe,“ pípl chlapec a ve svém červenobílém kabátci poskakoval z nohy na nohu. „Mám zprávu, cos chtěl.“
Mordeth. Copak použil tohle jméno? Občas si nemohl vzpomenout, které jméno použil, které jméno je vlastně jeho. Schoval dýku pod kabátem a nasadil hřejivý úsměv. „A jaká že to je zpráva, mládenče?“
„Někdo se dneska ráno pokusil zabít Draka Znovuzrozeného. Muž. Už je mrtvý. Dostal se přes všecky Aiely a všecko, přímo do pokojů pána Draka.“
Fainův úsměv se změnil ve škleb. Pokusil se zabít al’Thora? Al’Thor je jeho! Al’Thor zemře jeho rukou a nikoho jiného! Počkat. Nájemný vrah že se dostal přes Aiely do al’Thorových pokojů? „Šedý muž!“ V tom skřípavém zvuku nepoznal svůj vlastní hlas. Šedý muž znamenal Vyvolené. Copak se mu nikdy nepřestanou plést do cesty?
Musel svůj vztek někam svést, aby nevybuchl. Téměř mimoděk přejel rukou chlapci po obličeji. Kluk vykulil oči a třásl se tak silně, až mu cvakaly zuby.
Fain v podstatě nechápal triky, které ovládal. Asi kousek z Temného, kousek z Aridholu. Stalo se to poté, když přestal být prostě Padanem Fainem, kdy se tato schopnost začala projevovat, pomalu. Věděl jenom, že teď dokáže jisté věci, pokud se dotýkal toho, s čím pracoval.
Nan padla na kolena vedle jeho židle a držela se ho za kabát. „Milost, mistře Mordethe,“ funěla. „Prosím, smiluj se. Je to jenom dítě. Jenom dítě!“
Fain se na ni krátký okamžik jenom zvědavě díval s hlavou nakloněnou poněkud na stranu. Byla to vážně docela hezká žena. Opřel jí nohu o prsa a odstrčil ji stranou, aby mohl vstát. Myrddraal se po něm kradmo podíval, a když si všiml, že se na něj Fain dívá, ucukl s bezokou tváří. Vzpomínal si na jeho... triky až příliš dobře.
Fain začal přecházet, musel se pohybovat. Al’Thorův pád musel připravit on – on! – ne Vyvolení. Jak by mohl tomu muži ublížit znovu, ranit ho do srdce? U Culainova psa byly ty ukecané holky, ale jestli al’Thor nepřišel, když šlo ve Dvouříčí do tuhého, proč by mu mělo záležet na tom, kdyby Fain celý hostinec vypálil i s těmi žábami? S čím musí pracovat? Z jeho bývalých dětí Světla zůstalo naživu jen pár. Vlastně byly jen zkouška – člověka, kterému by se skutečně podařilo al’Thora zabít, by přinutil žebronit o to, aby ho jenom zaživa stáhl z kůže! – a přesto ho to stálo hodně mužů. Měl ve městě schovaného myrddraala a hrstku trolloků a v Caemlynu a cestou z Tar Valonu sebral pár temných druhů. Al’Thor ho pořád přitahoval. To bylo na temných druzích nejpozoruhodnější. Temný druh se od ostatních lidí nijak neodlišoval, ale Fain v poslední době zjistil, že ho dokáže poznat na první pohled, dokonce i člověka, který na přísahu Stínu jenom pomyslel, jako by měli na čele šmouhu od sazí.