Ne, ne! Musí se soustředit. Soustředit! Vyčistit mysl. Pohled mu padl na ženu, jež sténala a hladila blábolícího syna, tiše k němu mluvila, jako by to mohlo pomoci. Fain nevěděl, jak své triky zastavit, když už jednou začal. Chlapec by měl přežít, i když trochu opotřebovaný, jakmile dojde k vyvrcholení. Fain do toho nevložil celé srdce. Vyčistit mysl. Myslet na něco jiného. Hezká žena. Jak je to dlouho, co měl ženu?
Usmál se a vzal ji za ruku. Musel ji od toho hloupého kluka odtáhnout. „Pojď se mnou.“ Hlas měl jiný, vznešenější, lugardský přízvuk zmizel. Jenže on si toho nevšiml, nikdy si toho nevšiml. „Jsem si jistý, že aspoň ty víš, jak dát najevo skutečnou úctu. Jestli mě potěšíš, nic se ti nestane.“ Proč se brání? Věděl, že je okouzlující. Bude jí muset ublížit. Všechno to je al’Thorova vina.
29
Oheň a duch
Nyneiva se zastavila ve stínu Menší věže a opatrně si otřela obličej. Pak zastrčila šátek zpátky do rukávu. Ne že by to k něčemu bylo – vzápětí byla zase zpocená jako myš – ale chtěla uvnitř vypadat co nejlépe. Chtěla vypadat chladná, vážná, důstojná. Neměla moc velkou naději. Bodalo ji ve spáncích a žaludek měla... křehký. Dnes ráno se nedokázala podívat na snídani. Samozřejmě to bylo jenom horkem, ale chtěla se vrátit do postele, stočit se do klubíčka a umřít. A na vrchol všeho ji hryzl její cit pro počasí, roztavené slunce by mělo být schované za převalujícími se černými mračny a nebezpečnými klikatými blesky.
Strážci poflakující se venku na první pohled nevypadali, že jsou na hlídce, ale byli. Připomínali jí Aiely, které potkala v Tearském Kameni. Nejspíš připomínali vlky i ve spánku. Z Menší věže vyběhl jakýsi holohlavý muž s hranatým obličejem, skoro stejně vysoký jako ona, ale skoro stejně široký jako vysoký, a hnal se ulicí, přičemž mu nad ramenem vyčníval jílec meče. Dokonce i jemu – Jorimu, spojenému s Morvrin – se dařilo tak vypadat.
Kolem projel Uno s uzlem na temeni, vedl koně davem a horka si téměř nevšímal i přes ocelové pláty a kroužky své zbroje, která ho kryla od ramen dolů. Zkroutil se v sedle, aby na ni viděl svým zdravým okem, a jí náhle potemněla tvář. Birgitte žvanila. Pokaždé, když ji ten muž zahlédl, očividně čekal, že ho požádá o koně. Byla téměř připravená odjet. Dokonce ani Elain nemohla říci, že si vedou dobře. No, mohla a řekla, ale neměla.
Uno se za rohem ztratil z dohledu a Nyneiva si povzdechla. Jenom se snažila oddálit chvíli, kdy bude muset vstoupit do Menší věže. Mohla tam být Myrelle. Znovu si otřela obličej a zamračila se na svraštělou ruku – dneska bude drhnout hrnce jedenáctý den a ještě jí zbývalo devětadvacet dní, devětadvacet! – a vstoupila.
Tam, kde býval šenk, když ještě byla Menší věž zájezdním hostincem, bylo poněkud chladněji, což jí trošku pomohlo od bolení hlavy. Všichni teď místnost nazývali „předpokoj". Tady nikdo neplýtval časem na opravy. V krbovém obložení chyběly kameny a pod omítkou byly vidět laťky vespod. Areina, Nicola a ještě jedna novicka se tu oháněly košťaty, ale na věkem zdrsnělou podlahu moc velký dojem neudělaly. Areina byla opět zachmuřená, ale ji nikdy netěšilo, když musela pracovat spolu s novickami. V Salidaru pracoval každý. Na druhém konci místnosti hovořila Romanda se dvěma štíhlými zestárlými Aes Sedai – sice měly bezvěké tváře, ale vlasy měly bílé – podle tenkých plášťů proti prachu, které ještě měly na sobě, musely dorazit teprve nedávno. Po Myrelle nebylo ani vidu, ani slechu, takže si Nyneiva vydechla úlevou. Ta ženská Nyneivě umyla hlavu při každé příležitosti a pak zas obráceně! U stolů, které byly každý pes jiná ves, zato však pečlivě uspořádané do řad, seděly Aes Sedai a probíraly se pergameny či vydávaly rozkazy strážcům a sloužícím, avšak v menším rozsahu, než když tuto místnost viděla poprvé. Na poschodí nahoře bydleli pouze přísedící a jejich sluhové, všechny ostatní přestěhovali, aby měly Aes Sedai místo na práci. Menší věž převzala atributy Bílé věže a nade vše přísnou formálnost. Když Nyneiva viděla tuto místnost poprvé, překypovala činností, působila dojmem, že se něco děje. Ten dojem však byl falešný. Teď se tu pracovalo pomalu, ale místo působilo dojmem Bílé věže.
Nyneiva přistoupila k jednomu stolu, nikoliv tomu nejbližšímu, a opatrně udělala pukrle. „Omlouvám se, Aes Sedai, ale řekli mi, že Siuan a Leana jsou tady. Mohla bys mi říct, kde jsou?“
Brendas přestala psát a vzhlédla k ní chladnýma tmavýma očima. Nyneiva si vybrala ji místo někoho blíž u dveří, protože Brendas byla jednou z mála Aes Sedai, které ji nikdy nedusily kvůli Randovi. Kromě toho kdysi, když byla Siuan amyrlin, vybrala Brendas jako důvěryhodnou osobu. Sice to s tímhle nemělo co dělat, ale Nyneiva hledala malé útěchy, kde to jen šlo.
„Jsou s některými přísedícími, milé dítě.“ Brendas měla hlas jako zvonečky, stejně bez pocitů jako bledou tvář. Bílé projevovaly emoce jen zřídkakdy, ale Brendas nikdy.
Nyneiva potlačila podrážděný vzdech. Jestli si je přísedící pozvaly, aby jim podaly hlášení od svých zvědů, tak možná nebudou volné celé hodiny. Možná celý den ne. Tou dobou už bude po krk v hrncích. „Děkuju, Aes Sedai.“
Brendas její pukrle zastavila pokynem ruky. „Pokročila s tebou Theodrin včera nějak?“
„Ne, Aes Sedai.“ Jestli měla v hlase menší napětí a mluvila trochu stroze, měla důvod. Theodrin tvrdila, že hodlá vyzkoušet vše, a očividně tím skutečně myslela všechno. Včerejší úsilí zahrnovalo popíjení vína, aby se uvolnila, jenomže Nyneiva nějak skončila u víc než jen několika doušků. Byla si jistá, že nikdy nezapomene na to, jak ji nesou zpátky do pokoje, a ona přitom zpívá – zpívá! – nebo že si na to někdy vzpomene, aniž by zrudla ve tváři. Brendas to musela vědět. Všichni to museli vědět. Nyneiva se málem začala kroutit.
„Ptám se jenom proto, že tvoje studia zřejmě trpí. Slyšela jsem, jak několik sester říká, že jsi zřejmě došla na konec svých pozoruhodných objevů. Možná je to vina těch úkolů navíc, co máš – ale Elain něco odhalí každý den, dokonce i když učí své třídy a drhne hrnce. Hodně sester uvažuje, jestli by ti nepomohly víc než Theodrin. Kdybychom se střídaly a pracovaly s tebou každý den, mohlo by to přinést ovoce spíš než tato neformální sezení s někým, kdo je, koneckonců, sama jenom o málo víc než přijatou.“ To všechno pronesla vyrovnaným tónem bez nejmenšího náznaku obvinění, přesto Nyneivě zahořely tváře, jako by na ni křičela.
„Jsem si jistá, že Theodrin najde klíč každým dnem, Aes Sedai,“ skoro šeptala. „Budu se víc snažit, Aes Sedai.“ Spěšně se poklonila a otočila se dřív, než ji mohla Brendas znovu zastavit. Výsledkem bylo, že vrazila do jedné ze dvou bělovlasých nově příchozích. Byly si dost podobné, aby byly skutečné sestry, téměř jako zrcadlové odrazy, s jemnými kostmi a dlouhými patricijskými obličeji.