Tedy spíš se o ni otřela a snažila se omluvit, ale Aes Sedai na ni upřela pohled, na nějž by byl i orel pyšný. „Dávej si pozor, kam šlapeš, přijatá. Za mých časů přijatá, která se pokusila pošlapat Aes Sedai, by měla vlasy bělejší než já, než by dokončila drhnutí podlah.“
Druhá se dotkla její ruky. „Ale nech to dítě jít, Vandene. Máme tu práci.“
Vandene si nad Nyneivou ostře odfrkla, přesto se však nechala odvést ven.
Nyneiva chvilku počkala, aby měly dost času odejít, a zahlédla, jak z jedné sněmovní místnosti vychází Sheriam s Myrelle, Morvrin a Beonin. Myrelle ji taky uviděla a vyrazila jejím směrem, udělala však jen krok, než Sheriam a Morvrin položily zelené sestře ruce na ramena a rychle a tiše jí něco řekly, přičemž vrhaly pohledy po Nyneivě. Zabraná do hovoru, čtveřice přešla místností a zmizela v jiných dveřích.
Nyneiva počkala, dokud nebyla zase před Menší věží, než se chytila za cop a schválně za něj zatahala. Včera v noci se sešly s moudrými. Uhádnout, proč ostatní zastavily Myrelle, než s ní promluvila, bylo docela snadné. Jestli do Srdce Kamene konečně dorazila i Egwain, neměla se to dozvědět. Nyneiva z al’Mearů byla v nemilosti. Nyneiva z al’Mearů drhla hrnce jako novicka, když měla být o krok výš než přijatá. Nyneiva z al’Mearů se s Theodrin nikam nedostávala a pramen jejích úžasných objevů vyschl. Nyneiva z al’Mearů se nikdy nestane Aes Sedai. Věděla, že to byla chyba, začít posílat všechno od Moghedien přes Elain. Věděla to!
Jazyk se jí kroutil při vzpomínce na odpornou pachuť. Vařené kočičí kapradí a drcený Černobýl. Protijed, který použila na nejedno dítě, co nechtělo přestat lhát. V pořádku. Tak to navrhla ona sama, ale stejně to byla chyba. Aes Sedai už nemluvily o jejích novinkách, nyní mluvily o tom, že žádné nejsou. Aes Sedai, které nikdy neprojevily víc než letmý zájem o její blok, se teď slézaly a vymýšlely, jak ho zlomit. Nemohla vyhrát. Tak nebo tak, dřív nebo později skončí u toho, že ji budou Aes Sedai zkoumat od hlavy k patě od slunce východu do západu.
Trhla za cop silněji, dost tvrdě, aby ji z toho zabolela hlava, a podle toho, jak ji už bolela, tak jí to na náladě rozhodně nepřidalo. Voják se železným kloboukem lučištníka a prošívanicí zpomalil a zvědavě se na ni podíval, jenže ona po něm vrhla pohled tak plný destilované zloby, že zakopl o vlastní nohy a rychle se ztratil v davu. Proč musela být Elain tak tvrdohlavá?
Ramena jí sevřely mužské ruce a ona se otočila, připravená říci něco, co by mu utrhlo hlavu. Slova jí odumřela na jazyku.
Přes dlouhé bílé kníry se na ni křenil Tom Merrilin a ve vrásčité tváři se mu jiskřily bystré modré oči. „Podle toho, jak se tváříš, Nyneivo, bych si skoro myslel, že se zlobíš, ale vím, že máš tak sladkou povahu, že tě lidi žádají, aby sis smočila prstíky v jejich čaji.“
Vedle něj stál Juilin Sandar, hodně hubený chlapík, který jako by byl vyřezaný z tmavého dřeva, a opíral se o na coul silnou bambusovou hůl. Juilin byl Tairen, ne Taraboňan, přesto však nosil ten směšný kuželovitý červený klobouk s plochou střechou, dokonce ještě omšelejší, než když ho viděla naposledy. Když se na něj podívala, strhl si klobouk z hlavy. Oba muži byli zaprášení a špinaví po cestě a byli vyhublí, i když ani jeden nebyl na začátku zrovna tlustý. Vypadali, jako by týdny po odchodu ze Salidaru spali v šatech, pokud zrovna nebyli v sedle.
Než stačila Nyneiva otevřít ústa, zasáhla je hotová lidská bouře. Elain se na Toma vrhla tak prudce, až se zapotácel. Ten ji samozřejmě popadl kolem pasu a zvedl ji ze země, načež se s ní zatočil jako s malou holčičkou i přesto, že lehce kulhal. Když ji zase stavěl na zem, smál se a ona také. Natáhla ruku a zatahala ho za knír a oba se rozchechtali ještě víc. Kejklíř si prohlédl její ruce, měla je svraštělé jako Nyneiva, a zeptal se, do jakých potíží to zase spadla, když na ni zrovna nedával pozor, aby se chovala způsobně, a ona odpověděla, že nepotřebuje, aby jí někdo říkal, co má dělat, jenomže to pokazila, jelikož se začervenala a zahihňala a kousla se do rtu.
Nyneiva se zhluboka nadechla. Občas, když si ti dva hráli na otce a dceru, zacházeli trochu moc daleko. Občas si Elain zřejmě myslela, že je jí deset, a Tom stejně tak. „Myslela jsem, že máš dnes ráno třídu novicek, Elain.“
Druhá žena po ní vrhla úkosem pohled, pak se vzpamatovala a snažila se zachovat dekorum, i když pokus přišel trochu pozdě, a začala si uhlazovat šaty s pruhy. „Požádala jsem Calindin, aby ji vzala za mě,“ prohlásila ledabyle. „Napadlo mě, že bych ti mohla dělat společnost. A jsem ráda, že jsem to udělala,“ dodala a usmála se na Toma. „Teď si můžeme poslechnout všechno, co jste zjistili v Amadicii."
Nyneiva si odfrkla. Dělat jí společnost, to určitě. Na včerejšek si sice moc nevzpomínala, ale pamatovala si, že se Elain smála, když ji svlékala a ukládala do postele, a to slunce ještě ani nezašlo. A byla si jistá, že se jí ta ženská ptala, jestli nechce vědro vody, aby si zchladila hlavu.
Tom si ničeho nevšiml. Většina mužů byla slepá, ačkoliv on byl obvykle dost bystrý. „Musíme si pospíšit,“ pravil. „Když nás teď Sheriam vymačkala, chce, abychom podali hlášení některejm přísedícím osobně. Naštěstí se to dá docela dobře zkrátit. Podél Eldar není dost bělokabátníků, aby zabránili přejít třeba myši, kdyby měla dost trumpet a bubnů, aby ji ohlásily na den dopředu. Silný oddíl je na tarabonské hranici a další muži se snaží zadržet proroka na severu, ale jinak Niall zřejmě shromažďuje všechny bělokabátníky kolem Amadicie a Ailron tam taky stahuje svoje vojáky. Než jsme odešli, začalo se v ulicích mluvit i o Salidaru, ale jestli na něj Niall pomyslel dvakrát, tak o tom nikde není slyšet ani zmínku.“
„Tarabon,“ zamumlal Juilin s pohledem upřeným na svůj klobouk. „Velmi nezdravá země pro každého, kdo se neumí postarat sám o sebe, aspoň tak jsme to slyšeli.“
Nyneiva si nebyla moc jistá, který z těch dvou se umí líp skrývat, ale byla si jistá, že vám oba dokážou lhát do očí, že by z toho kupec s vlnou zmodral závistí. A právě teď si byla jistá, že něco schovávají.
Elain viděla víc. Popadla Toma za klopu kabátu a upřeně se na něj zadívala. „Slyšels něco o máti,“ prohlásila klidně, a nebyla to otázka.
Tom si klouby ruky uhladil kníry. „V každý amadicijský ulici uslyšíš stovky řečí, dítě, a další povídačka je vždycky divočejší než ta předchozí.“ Na ošlehané, pokroucené tváři měl výraz čiré nevinnosti a upřímnosti, ale ten chlap nebyl nevinný ani v den, kdy se narodil. „Povídá se, že tady v Salidaru je celá Bílá věž s deseti tisíci strážci, připravenými překročit Eldar. Povídá se, že Aes Sedai zabraly Tanchiko a Rand má křídla a v noci lítá, a –“
„Tome,“ řekla Elain.
Zafrkal a zlobně se zamračil na Juilina a Nyneivu, jako by to byla jejich chyba. „Dítě, je to jenom drb a stejně šílenej jako ty ostatní. Nemohl jsem nic potvrdit a věř mi, že jsem se snažil. Nechtěl jsem o tom mluvit. Jenom to vyvolá bolest. Nech to plavat, dítě.“
„Tome.“ Mnohem důrazněji. Juilin přešlápl a tvářil se, jako by chtěl být někde úplně jinde. Tom se tvářil jenom zachmuřeně.
„No, když už to musíš slyšet. Všichni v Amadicii si zřejmě myslí, že tvoje matka je v pevnosti Světla, že povede vojsko bělokabátníků zpátky do Andoru.“
Elain zakroutila hlavou a tiše se zasmála. „Ach Tome, snad si nemyslíš, že bych si dělala starosti s něčím takovým? Máti by nikdy nepřešla k bělokabátníkům. Přála bych si, aby to udělala. Taky bych si přála, aby byla naživu. Dokonce i kdyby porušila vše, co mě kdy učila – přivést cizí vojáky do Andoru, a ještě navíc bělokabátníky! – přála bych si to. Jenže kdyby přání měla křídla...“ Její úsměv byl smutný, avšak smutek byl tlumený. „Už jsem dotruchlila, Tome. Máti je mrtvá a já musím udělat, co půjde, abych jí byla hodna. Ona by nikdy neutekla po nějakých směšných klepech, ani by kvůli nim neplakala.“