„Dítě,“ řekl neohrabaně.
Nyneivu napadlo, co, pokud něco, vlastně sám nad Morgasinou smrtí cítí. Jakkoliv bylo zatěžko tomu uvěřit, býval kdysi Morgasiným milencem, když byla mladá a Elain ještě málem batole. Tenkrát určitě nevypadal, jako by zůstal příliš dlouho viset na slunci. Nyneiva věděla jen málo o tom jak nebo proč to skončilo, jen že vyklouzl z Caemlynu se zatykačem visícím mu nad hlavou. To nebyl důkaz lásky, o němž by se vyprávělo v příbězích. Teď se rozhodně tvářil, že ho zajímá jenom to, jestli Elain mluví pravdu, nebo svou bolest skrývá. Poplácával ji po rameni a hladil po vlasech. Kdyby si Nyneiva nepřála, aby na sebe aspoň jednou štěkali jako normální lidé, tak by to považovala za docela hezký obrázek.
Obrázek kdosi narušil, když si lehce odkašlal. „Mistře Merriline?“ promluvila Tabitha a roztáhla čistě bílé šaty v rychlé úkloně. „Mistře Sandare? Sheriam Sedai vzkazuje, že přísedící jsou připravené vás přijmout. Vzkazuje, že jste neměli ani opustit Menší věž.“
„Tak Menší věž, co?“ ucedil Tom suše a prohlížel si bývalý hostinec. „Elain, nemůžou nás tady držet věčně. Až tu skončíme, můžeme si spolu probrat... cokoliv budeš chtít.“ Kývl na Tabithu, aby je vedla, a vyrazil zpátky. Jak byl tak unavený po cestě, jeho kulhání bylo výraznější. Juilin se narovnal a následoval ho, jako by kráčel na popravčí lešení. Byl, koneckonců, Tairen.
Nyneiva a Elain tam stály, na sebe se však nepodívaly.
Nakonec Nyneiva řekla: „Nechtěla jsem –“ ve chvíli, kdy Elain řekla: „Neměla jsem –“ Obě se okamžitě odmlčely a chvíli se jenom popotahovaly za sukně a otíraly si tváře.
„Na postávání venku je moc horko,“ prohlásila Nyneiva nakonec.
Nebylo příliš pravděpodobné, že se přísedící, které vyslýchaly Siuan a Leanu, zastaví, aby si poslechly Toma a Juilina. Takové věci si mezi sebou rozdělovaly. Takže zůstal Logain, jakkoliv si přála, aby ne. Od něj nic nezjistí. Bylo to však lepší než kroutit palci, dokud se na ni nevrhne tucet Aes Sedai a budou si ji po hodině vyměňovat.
S povzdechem se vydala po ulici. Elain se k ní připojila, jako kdyby ji Nyneiva pozvala. To Nyneivě pomohlo najít hněv, který bude potřebovat. Náhle si uvědomila, že má Elain holá zápěstí.
„Kde je náramek?“ zeptala se tiše. Nikdo na ulici by nepochopil, o čem mluví, i kdyby je zaslechl, ale když člověk jednou zapomněl na opatrnost, byl konec. „Kde je Marigan?“
„Mám ten náramek ve váčku, Nyneivo.“ Elain ustoupila, aby nechala projet bryčku, a pak se za ní znovu připojila k Nyneivě. „Marigan pere naše ložní prádlo asi s dvaceti dalšími ženami okolo. A pokaždé, když se pohne, sténá. Řekla něco, o čem si myslela, že to Birgitte neuslyší, a Birgitte... Musela jsem to sundat, Nyneivo. Birgitte měla právo a to bolelo. Řekla jsem Marigan, aby vykládala, že spadla ze schodů.“
Nyneiva si odfrkla, ale duši do toho nedala. Poslední dobou náramek moc nenosila. Ne proto, že nemohla dát dál všechno, co vykutala, jako svůj vlastní objev. Pořád si byla jistá, že Moghedien ví něco o léčení, i když si to sama neuvědomuje – nikdo nemohl být tak slepý – a byl zde ten trik, jak zachytit mužské usměrňování, o němž Moghedien pořád tvrdila, že už ho mají skoro správně. Pravdou bylo, že se bála, že by mohla udělat něco mnohem horšího než Birgitte, kdyby se s tou ženskou stýkala častěji, než bylo naprosto nezbytné. Možná to bylo tím, jak pod vším zřejmě leželo uspokojení, dokonce i když Moghedien sténala zpětně předávanou bolestí, když se to Nyneiva snažila zvládnout. Možná si vzpomínala, jak se bála, sama s tou ženou bez náramku. Možná rostoucím znechucením, že jedné ze Zaprodanců oddalují spravedlivou odplatu. Možná ode všeho trochu. Věděla však, že se teď musí nutit nasadit si náramek a že kdykoliv vidí Moghedieninu tvář, nejradši by ji praštila pěstí.
„Neměla jsem se smát,“ ozvala se Elain. „Mrzí mě to.“
Nyneiva se zastavila na místě tak prudce, že jakýsi jezdec musel škubnout otěžemi, aby ji nepřejel. Zařval něco, než ho dav odnesl pryč, ale Nyneiva se tak lekla, že ho vůbec nevnímala. Nelekla se kvůli omluvě, nýbrž kvůli tomu, co musela říci. Co bylo správné říci. Pravdu.
Neschopna podívat se Elain do očí znovu vykročila ulicí. „Mělas právo se smát. Já...“ Ztěžka polkla. „Udělala jsem ze sebe úplnýho blbce.“ Musela. Pár doušků, říkala Theodrin. Pohár. A ona vypila celý džbán. Když už jste měli neuspět, lepší bylo mít k tomu nějaký lepší důvod než to, že to prostě nezvládnete. „Mělas poslat pro to vědro a strčit mi do něj hlavu, dokud bych bez chyby neodrecitovala celý Velký hledání Valerskýho rohu.“ Odvážila se podívat koutkem oka. Elain měla na tvářích barevné skvrny. Takže o vědru padla zmínka.
„Mohlo se to stát komukoliv,“ odvětila druhá žena prostě.
Nyneiva cítila, jak jí samotné hoří tváře. Když se to stalo Elain, ona děvče namočila, aby spláchla víno. „Mělas udělat, cokoliv bylo nutný, abych... vystřízlivěla.“
Byla to ta nejpodivnější hádka, jakou Nyneiva pamatovala. Ona trvala na tom, že se zachovala jako úplný idiot a zasloužila si, cokoliv by z toho pošlo, kdežto Elain za ni vymýšlela jednu omluvu za druhou. Nyneiva nechápala, proč se cítí tak osvěžená, když na sebe takhle vzala veškerou vinu. Nevzpomínala si, že by někdy něco takového udělala, ne, aniž by se zuby nehty bránila. Skoro se rozzlobila, že s ní Elain nesouhlasí, že se chovala dětinsky jako šašek. Trvalo to jen do chvíle, než došly k malému domku s doškovou střechou na kraji vesnice, kde přespával Logain.
„Jestli toho nenecháš,“ prohlásila Elain, „tak přísahám, že pro to vědro vody pošlu hned teď.“
Nyneiva otevřela ústa a zase je zavřela. Dokonce i v téhle nově nalezené euforii, kdy přiznávala, že se zmýlila, by něco takového zašlo příliš daleko. Když se cítila takhle dobře, nemohla čelit Logainovi. Když se cítila takhle dobře, tak by to stejně nebylo k ničemu, a bez Moghedien a náramku se rozhodně cítila moc dobře, aby se pouštěla do něčeho takového. Podívala se na dva strážce stojící na stráži u dveří s kamennými veřejemi. Nebyli dost blízko, aby je slyšeli, ale ona přesto ztišila hlas. „Elain, pojďme. Dneska v noci.“ Když se Tom a Juilin vrátili do Salidaru, nebylo třeba žádat Una, aby našel koně. „Ne do Caemlynu, jestli nechceš. Do Ebú Daru. Merilille tu mísu nikdy nenajde a Sheriam nám nikdy nedovolí ji jít hledat. Co říkáš? Dneska v noci?“
„Ne, Nyneivo. Jak prospějeme Randovi, když nás chytnou jako uprchlice? A to přesně budeme. Dala jsi mi slovo, Nyneivo. Dala jsi mi slovo, pokud něco najdeme.“
„Slíbila jsem, pokud ale najdeme něco, co budem moct použít. A našly jsme jen tohle!“ Nyneiva druhé ženě strčila pod nos svraštělé ruce.
Elain se vytratila tvrdost z tváře i hlasu, našpulila rty a dívala se do země. „Nyneivo, víš, že jsem řekla Birgitte, že zůstáváme. No, zdá se, že ona řekla Unovi, že ti za žádných okolností nesmí pořídit koně, pokud k tomu nedá souhlas. Řekla mu, že uvažuješ o útěku. Zjistila jsem to, až bylo příliš pozdě.“ Podrážděně pohodila hlavou. „Jestli tohle znamená mít strážce, tak nevím, proč by někdo nějakého chtěl.“