Nyneiva měla dojem, že jí rozčilením vylézají oči z důlků. Tak proto na ni civěl. Euforie vyprchala v žáru – no, částečně hněvu a částečně ponížení. Ten muž věděl. Myslel si, že ona... Počkat. Chvíli se mračila na Elain, ale potom se rozhodla nevyslovit otázku, která jí přišla na mysl. Zmínila se Birgitte Unovi pouze o Nyneivě, nebo snad přidala i Elain? Elain si našla docela slušnou náhradní rodinu. V Tomovi shovívavého otce, který ji chtěl naučit všemu, co znal, a v Birgitte starší sestru, která si myslela, že má na práci zabránit mladší, aby jezdila na koních, které zatím ještě nezvládne.
„V tom případě,“ prohlásila hluše, „jdu zjistit, co se dá, od Logaina.“
Byl to malý domek, jen dvoupokojový, ale díky silným kamenným zdem bylo uvnitř poměrně chladno. Logain byl jen v košili, bafal u okna z fajfky a četl si. Aes Sedai o něj pečovaly dobře. Židle i stoly byly stejné jako všechny v Salidaru – nic zdobeného, ale dobře vyrobeného, ačkoliv spolu nic neladilo – a červenozlatý koberec se vzorem mořských vln ležel přes skoro celou podlahu, která byla umetená tak dobře, že Nyneiva pochybovala, že by si tu zametal sám.
Když vstoupily, odložil muž knihu, a to, že nezaklepaly, ho zřejmě nijak nevyvedlo z míry. Líně se zvedl, vyklepal fajfku, natáhl si kabát a teprve pak se ladně uklonil. „Rád vás po tak dlouhé době zase vidím. Myslel jsem, že jste na mě zapomněly. Dáte si se mnou trochu vína? Aes Sedai mě drží pěkně zkrátka, ale když mi něco dají, vůbec není špatné.“
Nabídka vína by byla stačila – Nyneiva jenom tak tak potlačila škubnutí – kdyby potřebovala víc, aby se navztekala. Myslela na Una, a fakt, že Logain je muž, stačil. Nebylo zapotřebí vytahovat hněv z Menší věže. I tohle pomyšlení však přidalo svůj dílek. Pravý zdroj byl náhle tady, neviděné teplo těsně mimo dohled. Otevřela se a saidar ji zaplavil, pokud předtím cítila euforii, teď to bylo víc než extáze. Ona se mu poddávala, Světlo spal Theodrin!
„Posaď se,“ řekla mu chladně. „Nebudeš zbytečně žvanit. Odpověz, když se tě zeptám, a jinak drž zobák.“
Logain jenom pokrčil rameny, poddajný jako štěně. Ne, ne poddajný, usmíval se s vrcholnou drzostí. Část toho pocházela z toho, co cítil k Aes Sedai, a část... Díval se, jak si Elain sedá na druhou židli a s vybranou péči si upravuje suknice, a dokonce i kdyby Nyneiva neviděla, nač se dívá, věděla by, že to je žena. Neulizoval se, neslintal, jenom... Nyneiva nevěděla co, jenom že stejně se podíval i na ni, a ona si přitom velmi dobře uvědomovala, že je žena a on je muž. Možná to bylo jenom tím, že byl pohledný a měl široká ramena, ale rád si o sobě hodně myslel. Ovšemže to nebylo tím.
Odkašlala si a spletla do něj vlákna saidaru, vzduch a vodu, oheň a zemi, ducha. Všechny prvky léčení, ale teď je použila jako sondu. Bylo by pomohlo, kdyby na něj položila ruce, ale nemohla se k tomu nějak přimět. Už hodně špatné bylo dotýkat se ho prostřednictvím jediné síly. Byl zdravý jako býk a skoro stejně silný, nebylo s ním nic v nepořádku, ani v nejmenším – až na tu díru.
Nebyla to skutečná díra, spíš pocit, že to, co vypadá jednolité, není, že to, co vypadá hladké a rovné, se ve skutečnosti stáčí kolem prázdna. Ten pocit znala dobře ze svých začátků, když si myslela, že by se skutečně mohla něco naučit. Pořád jí z toho naskakovala husí kůže.
Logain se na ni upřeně díval. Nevzpomínala si, že by přistupovala blíž. Jeho tvář byla ztuhlá jako maska nestydatého opovržení. Možná nebyla Aes Sedai, ale v řadě stála hned za nimi.
„Jak to všechno zvládneš najednou?“ zeptala se Elain. „Nedokázala bych sledovat ani polovinu.“
„Ticho, ticho,“ zamumlala Nyneiva. Zakryla, jaké úsilí ji to stojí, a drsně uchopila Logainovu hlavu do obou rukou. Ano. S tělesným dotekem to bylo lepší, obraz byl ostřejší.
Nasměrovala plný proud saidaru tam, kde by měla být díra – a málem ji překvapilo, že našla prázdnotu. Jistě, pořád nečekala, že by něco zjistila. Muži se v používání jediné síly od žen lišili stejně jako v tělesné stavbě, možná víc. Stejně dobře mohla studovat kámen, aby se poučila o rybách. Bylo dost těžké soustředit se na to, co dělala, věděla, že to dělá jenom proto, aby něco dělala, zabíjela tím čas.
Co chtěla Myrelle říct? Zadržela by snad zprávu od Egwain? Ta prázdnota, tak malá, že ji mohla klidně přehlédnout, byla značně rozlehlá, když do ní jednou dostala prameny, dost rozlehlá, aby je všechny pohltila. Kdybych si jenom mohla promluvit s Egwain. Vsadím se, že jakmile se dozví, že Věž posílá k Randovi poselstvo a Aes Sedai tady jenom sedí na zadku a nic nedělají, pomůže mi přesvědčit Elain, že tady jsme udělaly všechno, co jenom šlo. Rozlehlá prázdnota, nicota. A co to, co našla v Siuan a Leaně, pocit něčeho odříznutého? Byla si jistá, že je to skutečné, jakkoliv slabé. Muži a ženy se možná lišili, ale možná... Jenom si s ní nějak potřebuju promluvit. Ona by pochopila, že Rand by na tom byl lépe, kdyby odsud odešly. Ji Elain poslechne. Elain si myslí, že Egwain zná Randa líp než kdo jiný. Tady to je. Něco přeříznutého. Jen dojem, ale stejný jako u Siuan a Leany. Tak jak ji najdu? Kdyby se mi jenom zase zjevila ve snu. Sázím se, že bych ji přemluvila, aby se k nám přidala. My tři bychom na tom byly mnohem líp u Randa. Společně bychom mu mohly říct všechno, co zjistíme v Tel’aran’rhiodu, zabránit mu, aby udělal nějakou hloupou chybu s Aes Sedai. Tohle pochopí. Něco na tom přerušeném... Kdyby se to přemostilo ohněm a duchem, tak...
To, jak se Logainovi lehce rozšířily oči, jí prozradilo, co udělala. Dech se jí zadrhl v hrdle. Couvla od něj tak rychle, že si zakopla o sukně.
„Nyneivo,“ řekla Elain a narovnala se, „co se dě –?“
Chvilička, a Nyneiva měla všechen saidar, který udržela, převedený do štítu. „Běž najít Sheriam,“ vyhrkla. „Nikoho jinýho, jenom Sheriam. Řekni jí...“ Zhluboka se nadechla, připadalo jí to jako celé hodiny, srdce jí cválalo jako splašený kůň. „Řekni jí, že jsem vyléčila Logaina."
30
Znovu vyléčeni
Něco tlačilo na štít, který Nyneiva upevnila mezi Logaina a pravý zdroj, sílilo to, až se štít začal ohýbat a tkanivo se chvělo na hranici protržení. Nechala sebou proudit saidar, sladkost dosahovala hranice bolesti, usměrňovala každičké vlákno do ducha, do štítu. „Běž, Elain!“ Nezáleželo jí ani zbla na tom, že kvílí.
Elain, Světlo na ni sviť, nemarnila časem na otázky. Vyskočila ze židle a vyrazila pryč jako o závod.
Logain nehnul brvou. Oči upíral do Nyneiviných. Jako by mu svítily. Světlo, ale že byl velký. Sáhla po noži u pasu a uvědomila si, jak je to směšné – nejspíš by jí ho sebral a ani by se přitom nezapotil víc než teď, ramena jako by měl náhle tak široká, jako byla ona vysoká – a převedla trochu tkaniva do vzduchu, do pout, kterými ho uvázala přímo tam, kde seděl, za ruce a za nohy. Teprve tehdy jí došlo, že to snížilo sílu štítu. Jenže nemohla usměrnit ani o vlásek víc, už teď... čistá radost života, jíž byl saidar, byla tak silná, že jí z toho bylo do pláče. Usmál se na ni.
Do dveří strčil hlavu strážce, tmavovlasý muž s drzým nosem a hlubokou bílou jizvou podél úzké čelisti. „Stalo se něco? Ta druhá přijatá vyběhla, jako by si sedla do kopřiv.“