Málem v mrákotách Siuan propustila pravý zdroj. Ne kvůli jeho výhrůžce – byl toho schopen, už to udělal dřív, ale kvůli tomu to nebylo – a ne kvůli tomu, jak se lekla, že ho nedokáže zvednout. Z očí jí vyhrkly slzy jako hotový vodotrysk. Doufala, že když propustí saidar, mohlo by je to zastavit. Po tvářích jí steklo ještě pár slz, jakkoliv silně mrkala.
Gareth uchopil její hlavu do rukou dřív, než si všimla, že se pohnul. „Světlo, ženská, nevykládej mi, že jsem tě vylekal. Podle mě by tebe nevyděsilo, ani kdyby tě hodili do jámy se smečkou levhartů.“
„Nebojím se,“ řekla škrobeně. Dobrá, pořád ještě dokáže lhát. Slzy se stále tvořily.
„Musíme vymyslet nějaký způsob, jak si pořád nejít navzájem po krku,“ prohodil tiše.
„Neexistuje důvod, proč bychom měli něco vymýšlet.“ Slzy se jí tlačily do očí. Och, Světlo, nemohla dovolit, aby je viděl. „Prostě mě nech být, prosím. Prosím tě, běž.“ Kupodivu zaváhal jen na chvilku, než její přání splnil.
Když vykročil pryč, podařilo se jí zahnout za roh do příčné chodby, než se přehrada protrhla a ona padla na kolena a žalostně vzlykala. Už věděla, proč to je. Kvůli Alrikovi, jejímu strážci. Jejímu mrtvému strážci, zavraždili ho, když ji Elaida sesadila. Dokázala lhát – tři přísahy pořád neplatily – avšak část jejího pouta k Alrikovi, poutajícího tělo k tělu a mysl k mysli, byla obnovena. Bolest z jeho smrti, bolest zprvu maskovaná zděšením z toho, co měla Elaida v plánu, a pak pohřbená utišením, ta bolest ji plnila až po okraj. Choulila se ke zdi, kňučela a byla jenom ráda, že ji Gareth takhle nevidí. Nemám čas se zamilovat, Světlo ho spal!
Ta myšlenka byla jako vědro studené vody do obličeje. Bolest zůstala, ale slzy se zastavily a ona se vyškrábala na nohy. Láska? Tohle bylo nemožné jako... jako... Nic dost nemožného ji prostě nenapadlo. Ten muž je nemožný!
Najednou si uvědomila, že dva kroky od ní stojí Leana a dívá se. Siuan se pokusila setřít si slzy z tváře, ale poté pokus vzdala. Na Leanině tváři byl jenom soucit. „Jak ses vyrovnala s Anjenovou... smrtí, Leano?“ Bylo tomu již patnáct let.
„Brečela jsem,“ odvětila Leana. „Měsíc jsem se přes den držela a v noci jsem byla roztřesený uzlíček slz v posteli. Další tři měsíce mi bez varování vhrkly slzy do očí. Přešel víc než jeden rok, než to přestalo bolet. Proto jsem se nikdy nespojila s žádným dalším. Myslela jsem si, že to už nikdy nedokážu prožít znova. Pomine to, Siuan.“ Někde našla rozpustilý úsměv. „Nyní si myslím, že bych zvládla dva tři strážce, jestli ne čtyři.“
Siuan kývla. V noci by brečet mohla. A co se týče Garetha, zatraceného Brynea... Není žádné ‚co se týče'. Prostě není! „Myslíš, že jsou připravené?“ Dole spolu mohly mluvit jenom chviličku. Tenhle háček musely nahodit hezky rychle, jinak se jim to vůbec nepodaří.
„Možná. Neměla jsem moc času. A musela jsem být hodně opatrná.“ Leana se odmlčela. „Jsi si jistá, že v tom chceš pokračovat, Siuan? Mění se všechno, oč jsme usilovaly, v okamžení, a... Nejsem tak silná, jak jsem bývala, Siuan, a ty taky ne. Většina žen tady nyní dokáže usměrnit víc než každá z nás. Světlo, myslím, že to dokážou i některé přijaté, dokonce nepočítáme-li Elain a Nyneivu.“
„Já vím,“ řekla Siuan. Musely to risknout. Druhý plán byl jenom prozatímní, protože už nebyla Aes Sedai. Teď však byla opět Aes Sedai a byla sesazena jenom s nejmenším přitakáním věžového zákona. Když byla opět Aes Sedai, nebyla opět i amyrlin?
Narovnala ramena a sešla dolů, aby vybojovala bitvu se sněmovnou.
Ležíc v posteli jenom v košili Elain potlačila zívnutí a dál si do rukou vtírala krém, který jí dala Leana. Zdálo se, že docela zabírá. Aspoň měla pocit, že jsou měkčí. Oknem vál noční vánek, takže se plamínek jediné svíčky mihotal. Pokud něco, tak díky větříku bylo v pokoji ještě větší horko.
Dovnitř se vpotácela Nyneiva, práskla za sebou dveřmi, vrhla se na postel a zadívala se na Elain. „Magla je ta nejodpornější, nejhnusnější a nejsprostší ženská na celým světě,“ zamumlala. „Ne, Larissa. Ne, je to Romanda.“
„Předpokládám, že tě zlobily dost, abys mohla usměrňovat.“ Nyneiva zavrčela s tím nejděsivějším výrazem a Elain honem mluvila dál. „Kolika jsi to musela ukázat? Čekala jsem tě už dávno. Hledala jsem tě u večeře, ale nemohla jsem tě najít.“
„Měla jsem k večeři rohlík,“ zamručela Nyneiva. „Jeden rohlík! Ukázala jsem to všem, jedný každý žlutý v Salidaru. Jenomže jim to nestačí. Chtěly mě jedna po druhý. Udělaly si pořadí a střídaly se. Larissa mě má na zítra na ráno – před snídaní! – a Zenare hned po ní, pak... Probíraly, jak mě rozzlobit, jako bych tam nebyla!“ Zvedla hlavu z přikrývky, vypadala uštvaně. „Elain, ony soutěží o to, která zlomí můj blok. Jsou jako kluci, co se na hodech snaží chytit namazanýho vepře, a ten vepř jsem já!“
„Mrzí mě, že jsem tě již dávno neposlechla, Nyneivo. Mohly jsme si setkat převleky jako má Moghedien a projít přímo kolem všech.“ Nyneiva přestala hýbat rukama. „Co se děje, Nyneivo?“
„To mě nikdy nenapadlo. Nikdy mě to nenapadlo!“
„Vážně ne? Byla jsem si tím jistá. Koneckonců ses to naučila první.“
„Snažila jsem se ani nepomyslet na to, co jsme nemohly vyzradit sestrám.“ Nyneivin hlas zněl jako led, stejně tvrdě a chladně. „A teď je moc pozdě. Jsem tak utahaná, že bych neusměrnila, ani kdybys mi zapálila vlasy, a jestli bude po jejich, budu utahaná už navěky. Jedinej důvod, proč mě dneska v noci nechaly jít, byl ten, že jsem nedokázala najít saidar, ani když Nisao...“ Otřásla se a pak si znovu začala vtírat krém do rukou.
Elain zlehka vydechla. Málem udělala pěknou hloupost. Byla také unavená. Přiznání, že jste se zmýlili, druhou osobu vždycky potěšilo, ale ona nechtěla říci, že použijí pro převlek saidar. Již od první chvíle se bála, že Nyneiva udělá právě tohle. Alespoň tady mohly dohlížet na to, co mají salidarské Aes Sedai v plánu, a možná přes Egwain podat zprávu Randovi, jakmile se vrátí do Tel’aran’rhiodu. Přinejhorším by mohly mít menší vliv přes Siuan a Leanu.
Jako by je zavolala, otevřely se náhle dveře a obě ženy vstoupily. Leana nesla hezký dřevěný podnos s chlebem, miskou polévky, červeným hliněným hrnkem a bíle polévaným džbánem. V modré vázičce byla dokonce větvička se zelenými lístky. „Se Siuan nás napadlo, že bys mohla mít hlad, Nyneivo. Slyšela jsem, že tě žluté pěkně vyždímaly.“
Elain si nebyla jistá, jestli by měla vstát. Byly to jenom Siuan a Leana, ale zase byly Aes Sedai. Alespoň ona si to myslela. Ony problém vyřešily tak, že se samy posadily, Siuan do nohou Elaininy postele, Leana na Nyneivinu. Nyneiva si je obě podezíravě prohlížela, než se posadila, zády se opřela o zeď a podnos si položila na kolena.
„Slyšela jsem, žes oslovila sněmovnu, Siuan,“ ozvala se Elain opatrně. „Měly jsme se uklonit?“
„Myslíš tím, jestli jsme zase Aes Sedai, holka? Jsme. Hádaly se jako rybářky o Letnicích, ale aspoň tohle připustily.“ Siuan si vyměnila pohled s Leanou a Siuan zahořely tváře. Elain tušila, že nikdy nezjistí, co nepřipustily.
„Myrelle byla natolik laskavá, aby mě našla a řekla mi to,“ prohodila do nastalého ticha Leana. „Myslím, že si vyberu zelené.“