„Už musíme jít,“ prohlásila Siuan vstávajíc. „Pokud něco, tak Leana podcenila, co by se stalo, kdyby na to někdo přišel. Mohly bychom být první Aes Sedai, které na veřejnosti stáhnou z kůže, a já už v jednom první byla, abych si to toužila zopakovat.“
K Elaininu překvapení se Leana sklonila, objala ji a zašeptala: „Přítelkyně.“ Elain ji také objala a slovo radostně zopakovala.
Leana objala i Nyneivu a zamumlala něco, co Elain neslyšela, a pak to udělala i Siuan s: „Děkuju,“ které znělo neochotně a váhavě.
Aspoň tak to připadalo jí, ale jakmile byly pryč, Nyneiva řekla: „Málem brečela, Elain. Možná to všecko myslela opravdu vážně. Asi bych měla zkusit být na ni milejší.“ Povzdechla si, což přešlo v zívnutí, a díky tomu nezřetelně pronesla: „Zvlášť když je zas Aes Sedai.“ A s tím usnula s podnosem pořád na kolenou.
Elain také zakryla rukou zívnutí, vstala, vše urovnala a podnos zasunula Nyneivě pod postel. Dostat Nyneivu ze šatů a uložit ji na posteli pohodlněji nějakou chvíli zabralo, ona se však neprobudila. Sama Elain, když zhasla svíčku a schoulila se na polštář, ležela vzhůru, hleděla do tmy a přemýšlela. Rand že se snaží jednat s Aes Sedai, která poslala Elaida? Ty by ho sežraly zaživa. Málem si přála, aby byla přijala Nyneivin návrh, když ještě měl naději na úspěch. Mohla by ho provést všemi pastmi, které nastraží, tím si byla jistá – Tom přidal hodně k tomu, čemu ji naučila máti – a ji by poslechl. Navíc by se s ním pak mohla spojit. Koneckonců, nečekala, až bude mít šátek, když se spojila s Birgitte, tak proč čekat s Randem?
Posunula se a zabořila se ještě trochu hlouběji do polštáře. Musel počkat. Byl v Caemlynu, ne v Salidaru. Počkat, Siuan řekla, že je v Cairhienu. Jak...? Byla až příliš unavená. Myšlenka odplula. Siuan. Siuan pořád něco skrývala. Byla si tím jistá.
Přemohl ji spánek a s ním přišel sen, člun, kde na přídi seděla Leana a koketovala s mužem, jehož tvář byla jiná pokaždé, když se Elain podívala. Na zádi se rvaly Siuan a Nyneiva, každá se snažila zamířit jiným směrem – dokud Elain nevstala a kormidlo nepřevzala. Kapitán, který si pro sebe nechává tajemství, mohl být v případě potřeby důvodem ke vzpouře.
Ráno se Siuan a Leana vrátily dřív, než Nyneiva otevřela oči, což víc než stačilo, aby se rozzuřila a byla schopná usměrňovat. K ničemu to však nebylo. To, co již bylo vyléčeno, se již nedalo vyléčit znovu.
„Udělám, co půjde, Siuan,“ řekla Delana a předklonila se, aby druhou ženu poplácala po ruce. Byly samy v obývacím pokoji a hrníčky s čajem na malém stolku mezi jejich křesly stály nedotčené.
Siuan si povzdechla, tvářila se sklíčeně, ačkoliv co po svém výbuchu před sněmovnou vlastně čekala, to Delana netušila. Do oken pronikalo časné ranní sluníčko a ona si vzpomněla na snídani, kterou ještě neměla, ale tohle byla Siuan. Situace byla znepokojivá a Delana se nerada cítila znepokojená. Zatvrdila se, aby ve tváři téhle ženy neviděla starou přítelkyni – ne moc, jelikož tato žena vůbec nevypadala jako Siuan Sanche, již Delana znávala, žádného věku – a přesto znovu vidět Siuan, Siuan mladou a hezkou, byl jenom první šok. Druhý přišel, když se Siuan objevila na jejím prahu, slunce ještě pořádně nevyšlo, a žádala o pomoc. Siuan nikdy nežádala o pomoc. A potom přišel ten vůbec největší šok, který se objevoval s obnovenou silou pokaždé, když se ocitla Siuan tváří v tvář od chvíle, co ta al’Mearovic ženská provedla svůj neuvěřitelný zázrak. Delana byla silnější než Siuan, mnohem silnější, ale bývalo tomu naopak. Siuan se ujala vedení, když byly ještě novicky, dokonce ještě dřív, než je povýšily na přijaté. Přesto, byla to Siuan, a rozrušená, což Delana nikdy předtím nepoznala. Siuan mohla být rozrušená, ale nikdy jste to neviděli. Vyvádělo ji z míry, že nemůže udělat víc pro ženu, která s ní kradla perníčky a nejednou na sebe vzala vinu za rošťárny, do nichž byly zapletené obě.
„Siuan, alespoň tohle udělat můžu. Romanda bude šťastná, že může vzít ty snové ter’angrialy do opatrování sněmovny. Nemá dost přísedících, aby to zvládla, ale jestli si bude Sheriam myslet, že to dokáže, jestli si bude myslet, že jsi svůj vliv na Lelaine a mne použila, abys to zarazila, tak tě nebude moct odmítnout. Vím, že Lelaine bude souhlasit. Ačkoliv proč se chceš sejít s těmi aielskými ženami, to si skutečně neumím představit. Romanda se usmívá jako kočka v máselnici a dívá se, jak se Sheriam po takovém setkání vždy vzteká. Ty s tvou povahou nejspíš něco vybreptneš.“ Taková změna. Kdysi by ji ani nenapadlo zmiňovat se o Siuanině vzteklé letoře. Teď to udělala bez přemýšlení.
Siuanin sklíčený výraz se změnil v úsměv. „Doufala jsem, že to budeš brát nějak takhle. Promluvím s Lelaine. A s Janyou. Myslím, že Janya pomůže. Ty však musíš zajistit, aby to Romanda doopravdy neudělala. Z toho mála, co vím, Sheriam přišla na způsob, jak s těmihle Aielankami aspoň vzdáleně vyjít. Obávám se, že Romanda by musela začínat zase od začátku. Samozřejmě by to mohlo být pro sněmovnu důležité, ale hrozně nerada bych se s nimi poprvé setkala, až budou mít všechny háček v žábrech.“
Delana svůj úsměv potlačila, když Siuan vyprovázela na zápraží, kde ji objala. Ano, pro sněmovnu bude velmi důležité udržet tyhle moudré v klidu, ačkoliv to Siuan nemohla vědět. Dívala se, jak Siuan chvátá ulicí, než se vrátila dovnitř. Vypadalo to, že teď bude mít roli ochranitelky ona. Doufala, že svou práci odvede stejně dobře jako předtím její přítelkyně.
Čaj byl ještě teplý a ona se rozhodla poslat Miesu, svou služku, pro pár rohlíků a ovoce, ale když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře obývacího pokoje, nebyla to Miesa, ale Lucilda, jedna z novicek, které přivedly z Věže.
Hubená dívka udělala nervózní pukrle, jenomže Lucilda byla vždycky nervózní. „Delano Sedai? Dnes ráno dorazila jakási žena a Anaiya Sedai říkala, že ji mám přivést k tobě? Jmenuje se Halima Saranovová? Říká, že tě zná?“
Delana otevřela ústa, aby řekla, že nikdy o žádné Halimě Saranovové neslyšela, když se ta žena objevila ve dveřích. Delana na ni proti své vůli vytřeštěně zírala. Cizince se dařilo být zároveň štíhlá i bujně tvarovaná a měla na sobě tmavošedé jezdecké šaty se směšně hlubokým výstřihem. Na její tvář, lemovanou dlouhými lesklými černými vlasy, a zelené oči nejspíš každý muž civěl s otevřenou pusou. Delana však proto necivěla. Žena totiž držela ruce u boků, avšak palce měla vystrčené mezi ukazovákem a prostředníkem. Delana nečekala, že něco takového uvidí u ženy, která nenosí šátek, a tahle Halima Saranovová nedokázala dokonce vůbec usměrňovat. Byla dost blízko, aby si tím byla Delana jistá.
„Ano,“ řekla Delana, „mám dojem, že si na ni vzpomínám. Nechej nás, Lucildo. A dítě, zkus si zapamatovat, že ne každá věta je otázka.“ Lucilda předvedla pukrle tak rychlé a hluboké, že málem upadla. Za jiných okolností by si byla Delana povzdechla. S novickami si nikdy nevedla moc dobře, ačkoliv nechápala proč.
Ještě než byla novicka pryč, Halima se dovlnila k židli, na níž předtím seděla Siuan, a bez vyzvání se posadila. Zvedla nedotčený hrnek, zkřížila nohy a usrkla, přičemž Delanu pozorovala přes okraj hrnku.