Delana na ni také upírala tvrdý pohled. „Kdo si myslíš, že jsi, ženská? Ať už si myslíš, že stojíš jakkoliv vysoko, nikdo nestojí výš než Aes Sedai. A kde ses naučila to znamení?“ Možná poprvé v jejím životě jí upřený pohled nebyl k ničemu.
Halima se posměšně usmála. „Skutečně si myslíš, že tajemství... řekněme tmavšího adžah jsou tak tajná? A co se týče toho, jak vysoko stojíš, víš velmi dobře, že když ti třeba žebrák ukáže správná znamení, vyskočíš a poslechneš. Můj příběh zní, že jsem dělala společnici na cestě jisté Cabrianě Mecandes, modré sestře. Naneštěstí zemřela Cabriana při pádu z koně a její strážce potom prostě odmítl vstát z pokrývek nebo jíst. Taky umřel.“ Halima se usmívala, jako by se ptala, jestli ji Delana stačí sledovat. „S Cabrianou jsme si před její smrtí hodně povídaly a ona mi řekla o Salidaru. Taky mi řekla dost věcí, které zjistila o tom, co Bílá věž plánuje s vámi tady. A s Drakem Znovuzrozeným.“ Další úsměv, záblesk bílých zoubků, a vrátila se k čaji a pozorování.
Delana nebyla nikdy žena, která by se vzdávala snadno. Hrozbami přinutila krále, aby uzavřeli mír, když chtěli válku. Královny dotáhla za krk, aby podepsaly smlouvy, které bylo nutné podepsat. Pravda, toho hypotetického žebráka by poslechla, kdyby ukázal správná znamení a řekl správné věci, ale Halimu její ruce prohlásily za černou adžah, což ona očividně nebyla. Třeba si ta žena myslela, že to je jediný způsob, jak by ji Delana mohla poznat, a možná chtěla také předvést, že zná i zakázané věci. Delaně se tahle Halima nelíbila. „A já mám asi zajistit, že sněmovna tvoje informace přijme,“ utrousila drsně. „Pokud víš o Cabrianě dost, aby to podpořilo tvůj příběh, neměl by to být problém. V tom ti totiž pomoct nemůžu. Setkala jsem se s ní snad dvakrát. Asi není šance, že by se tu objevila, aby tvou povídačku pokazila?“
„Vůbec žádná.“ Znovu ten krátký, posměšný úsměv. „A můžu odrecitovat Cabrianin životopis. Znám věci, které i ona sama zapomněla.“
Delana na tohle jenom kývla. Zabít sestru byla vždycky škoda, ale občas se to muselo udělat. „Pak tu není vůbec žádný problém. Sněmovna tě přijme jako hosta a já zajistím, že tě vyslechnou.“
„Být hostem jsem zrovna na mysli neměla. Spíš něco stálejšího, myslím. Tvoje sekretářka nebo, ještě lepší, společnice. Musím zajistit, že sněmovna bude opatrně vedena. Kromě toho příběhu o Cabrianiných zprávách pro tebe budu mít čas od času příkazy.“
„Tak teď mě poslouchej! Já –!"
Halima ji uťala, aniž zvedla hlas. „Řekli mi, abych před tebou zmínila jedno jméno. Jméno, které občas používám. Aran’gar.“
Delana se ztěžka posadila. To jméno slyšela ve svých snech. Poprvé za celá léta se Delana Mosalaine bála.
31
Červený vosk
Klapot vraníkových kopyt málem pohltil hluk Amadoru, když Eamon Valda pomalu projížděl přeplněnými ulicemi. Z každého póru mu prýštil pot, o to víc, že měl na sobě dokonale vyleštěnou kroužkovou a plátovou zbroj, která se mu leskla i přes vrstvu prachu, a sněhobílý plášť měl přehozený přes valachův mohutný zadek, ale nakolik si všímal počasí, mohl klidně být krásný jarní den. Dával si práci, aby ignoroval špinavé ženy a muže, dokonce i děti, se ztracenými výrazy, v ošuntělých šatech. Dokonce i tady. Dokonce i tady.
Pro jednou mu velké kamenné hradby pevnosti Světla, hodně vysoké, plné vlajících praporců a nedobytné, bašta pravdy a práva, nijak nezvedly náladu. Sesedl na hlavním nádvoří a hodil otěže dítěti Světla s drsným příkazem, aby se o zvíře postaral. Muž samozřejmě věděl, co má dělat, ale Valda potřeboval na někoho štěkat. Všude kolem pobíhali muži v čistých bílých pláštích a stavěli na odiv energii i přes panující vedro. Doufal, že za tím je víc než jen ukázka.
Přes nádvoří přiběhl mladý Dain Bornhald a na pozdrav dychtivě přitiskl pěst na oplechovanou hruď. „Světlo na tě sviť, můj pane kapitáne. Měl jsi dobrou cestu z Tar Valonu, ano?“ Oči měl podlité krví a táhla z něj kořalka. Pro pití během dne neexistovala žádná omluva.
„Přinejmenším rychlou,“ zavrčel Valda, strhl si plechové rukavice a zasunul si je za opasek s mečem.
Nebylo to kořalkou, i když za to muži udělí důtku. Cesta byla na tu dálku rychlá. Hodlal nechat legii za odměnu na noc ve městě, jakmile dostaví tábor venku. Rychlá cesta, jenže on neschvaloval rozkazy, které ho povolaly zpět, právě když silné šťouchnutí mohlo zmrzačenou Věž zbortit a v troskách pohřbít všechny čarodějnice. Cesta byla hodná zapamatování, nicméně každý den přinášel horší a horší zprávy. Al’Thor v Caemlynu. Doopravdy nezáleželo na tom, jestli je ten chlap falešný Drak či pravý. Mohl usměrňovat, a každý takový muž musel být temný druh. Sběř Dračích spřísahanců v Altaře. Ten takzvaný prorok a jeho chátra v Ghealdanu, ba i v samotné Amadicii.
Aspoň se mu podařilo zabít pár těch sprostých darebáků, i když bylo dost těžké bojovat s nepřítelem, který se častěji vytratil, než se člověku postavil, který dokázal splynout s tím prokletým proudem uprchlíků, a co horšího, bezduchých vandráků, kteří si zřejmě mysleli, že al’Thor postavil veškerý řád na hlavu. Valda však našel řešení, byť ne zcela uspokojivé. Silnice za jeho legií teď byly poseté mrtvolami a krkavci byli přecpaní k prasknutí. Když už není možné poznat prorokovu chamraď od chamradě uprchlické, no, tak zabijete každého, kdo vám stojí v cestě. Nevinní měli zůstat doma, kam patřili. A Stvořitel by je stejně ochránil. Pokud jeho zajímalo, vandráci byli jenom třešnička na dortu.
„Slyšel jsem ve městě, že je tu Morgasa,“ řekl. Nevěřil tomu – všechny ostatní řeči v Andoru byly spekulace o tom, kdo Morgasu zabil – takže ho překvapilo, když Dain přikývl.
Překvapení se změnilo v jisté znechucení, když mladý muž začal breptat o Morgasiných komnatách a loveckých výpravách, jak dobře se s ní zachází, jak si je jistá, že každým dnem podepíše smlouvu s dětmi. Valda se otevřeně mračil. Od Nialla nic lepšího čekat neměl. Ten muž býval ve své době jedním z nejlepších vojáků, velký kapitán, ale zestárl a změkl. Valda to věděl, jakmile jeho rozkazy dorazily do Tar Valonu. Niall měl vytáhnout se silou na Tear při první zprávě o al’Thorovi. Cestou by sebral oddíly, které by potřeboval. Státy by se spojily s dětmi Světla proti falešnému Drakovi. Tenkrát by to udělaly. Teď byl al’Thor v Caemlynu a dost silný, aby zastrašil malověrné. Morgasa však byla tady. Kdyby měl Morgasu on, podepsala by smlouvu hned první den, i kdyby jí měl někdo vést ruku s brkem. U Světla, naučil by ji skákat, kdykoliv by řekl skoč. Kdyby se zdráhala vrátit do Andoru s dětmi, přivázal by ji za zápěstí k tyči. To by byla korouhev, pod níž by se postupovalo na Andor.
Dain popoběhl a počkal. Nepochybně doufal v pozvání na večeři. Jako mladší důstojník nemohl pozvat staršího důstojníka, ale nepochybně doufal, že si se svým starým velitelem popovídá o Tar Valonu a možná dokonce i o svém mrtvém otci. Valda si o Geoframu Bornhaldovi nic moc nemyslel. Ten muž byl měkký. „Uvidíme se v táboře před večeří v šest. A ty budeš střízlivý, dítě Bornhalde.“
Bornhald byl rozhodně nalitý. Spadla mu brada a chvíli koktal, než zasalutoval a odešel. Valdu napadlo, co se asi stalo. Dain býval skvělý mladý důstojník. Příliš se staral o detaily, jako třeba důkaz viny, když neexistoval způsob, jak jej získat, přes to všechno však býval dobrý. Ne tak slabý jako jeho otec. Byla škoda vidět ho, že se chytá láhve.