Valda si cestou bručel – důstojníci opíjející se v samotné pevnosti Světla byla další známka, že Niall má nahnilé jádro – a vydal se hledat své pokoje. Hodlal spát v táboře, ale horká koupel by nebyla od věci.
V prosté kamenné chodbě k němu přistoupilo mladé dítě se širokými rameny, se šarlatovou pastýřskou holí ruky Světla za zlatým slunečním kotoučem na prsou. Aniž by se zastavil, dokonce aniž by se na Valdu podíval, tazatel uctivě cestou kolem zamumlaclass="underline" „Můj pan kapitán by mohl chtít navštívit Dóm pravdy.“
Valda se za ním zamračil – neměl tazatele rád, svým způsobem sice odváděli dobrou práci, ale on měl stále neodbytný pocit, že se chytili hole, protože tak se nikdy nebudou muset postavit ozbrojenému nepříteli – už chtěl zvednout hlas a pořádně toho chlapíka zpražit, ale pak se zarazil. Tazatelé měli lajdáckou disciplínu, ale prosté dítě by nikdy bezdůvodně neoslovilo pana kapitána. Koupel mohla počkat.
Dóm pravdy byl div, který mu konečně navrátil něco z jeho morálky. Zvenčí čistě bílý, zlacení uvnitř odráželo světlo tisíce lustrů. Komnatu lemovaly silné bílé sloupy, prosté a vyhlazené, až se leskly, avšak kupole sama se klenula přes padesát sáhů bez opory a vrchol se zvedal pětadvacet sáhů vysoko, nad prostým bílým mramorovým pódiem, na němž stával pan velící kapitán dětí Světla a oslovoval shromážděné děti v jejich nejtěžších chvílích, při nejvážnějších obřadech. Jednoho dne tam stane Valda. Niall nemohl žít věčně.
Rozlehlou komnatou se potulovaly tucty dětí – pohled na ni stál za to, ačkoliv se sem samozřejmě nikdo kromě dětí nikdy nedostal – nicméně ho sem zpráva nepřivedla proto, aby mohl obdivovat Dóm. Byl si tím úplně jistý. Za velkými sloupy stály řady menších, stejně prostých a dokonale vyleštěných a stejně vysokých, a vysoké výklenky, kde výjevy na freskách zobrazovaly tisíc roků dějin plných vítězství dětí Světla. Valda šel dál a nahlížel do každého výklenku. Nakonec zahlédl vysokého prošedivělého muže, který si prohlížel jednu malbu, na níž Sereniu Latar zvedali na šibenici, jedinou amyrlin, kterou se kdy dětem podařilo oběsit. Byla už tenkrát samozřejmě mrtvá, živé čarodějnice se věší poněkud obtížně, ale to nebylo důležité. Bylo tomu šest set devadesát tři roky, kdy byla spravedlnost vykonána podle zákona.
„Máš starosti, můj synu?“ Hlas byl měkký, téměř mírný.
Valda se trochu narovnal. Rhadam Asunawa sice byl hlavní inkvizitor, ale pořád to byl jenom tazatel. A Valda byl pan kapitán, Světlem pomazaný, ne „můj syn". „Ani jsem si nevšiml,“ pronesl hluše.
Asunawa si povzdechl. Jeho vyzáblá tvář byla obrazem mučednického utrpení, takže jeho pot bylo možné považovat za slzy, ale hluboko zapadlé oči jako by mu hořely žárem, který strávil všechno jeho maso. Na plášti měl jenom hůl, žádný sluneční kotouč, jako by stál mimo děti Světla. Nebo možná nad nimi. „Časy jsou neklidné. V pevnosti Světla přebývá čarodějnice.“
Valda zavčas potlačil zahořklý úsměv. Ať už byli tazatelé zbabělci nebo ne, mohli být nebezpeční dokonce i panu kapitánovi. Ten muž možná nedokáže pověsit amyrlin, ale nejspíš snil o tom, že bude první, který oběsí královnu. Valdovi nezáleželo na tom, jestli Morgasa zemře, pokud už v té chvíli nebude užitečná. Neřekl nic a Asunawa stáhl husté šedé obočí, až se zdálo, že se dívá z jeskyní.
„Časy jsou neklidné,“ zopakoval, „a Niallovi nesmí být dovoleno, aby zničil děti Světla.“
Valda si dlouho jen prohlížel malbu. Umělec byl možná dobrý, možná ne. On o takových věcech nic nevěděl a staral se o ně ještě méně. Zbraně a zbroj však měl malíř správně a provaz a šibenice vypadaly realisticky. Tyhle věci dobře znal. „Jsem připraven naslouchat,“ pronesl nakonec.
„Promluvíme si později, můj synu. Později a někde, kde bude méně očí k vidění a uší k slyšení. Světlo na tě sviť, můj synu.“ Asunawa bez dalšího slova odešel, bílý plášť za ním lehce povlával a dupot se rozléhal, jako by se snažil zarýt každý krok do kamene. Některé z dětí se hluboce klaněly, když procházel kolem.
Z úzkého okna vysoko nad nádvořím se Niall díval, jak Valda sesedá a mluví s Bornhaldem a pak vztekle odchází. Valda pořád zuřil. Kdyby existoval nějaký prostředek, jak přivést děti Světla zpátky z Tar Valonu a Valdu nechat tam, Niall by po něm skočil. Ten muž byl docela slušný bojový velitel, ale mnohem víc se hodil na plašení davů. Jeho představa taktiky byl útok a strategie – útok.
Niall zakroutil hlavou a prošel do audienční síně. Měl na starosti důležitější věci, než byl Valda. Morgasa stále odolávala, jako vojsko na kopci s dostatkem vody a vysokou morálkou. Odmítala přiznat, že je dole v údolí, bez možnosti úniku, a že na kopci stojí její nepřítel.
Když Niall vstoupil do předpokoje, Balwer vstal od stolu. „Byl tady Omerna, můj pane. Nechal tu pro tebe tohle.“ Balwer ukázal na svazek papírů na stole, převázaných červenou stužkou. „A tohle.“ Když vytahoval tenkou kostěnou trubičku z kapsy, stiskl pevně úzké rty.
Niall si se zabručením vzal trubičku a vrazil do komnaty. Omerna byl z nějakého důvodu každý den méně užitečný. Nechat zprávy u Balwera bylo už tak dost špatné, ačkoliv to byly samé nesmysly, ale dokonce i Omerna měl mít dost rozumu, aby nedával jednu z trubiček se třemi červenými proužky nikomu jinému než samotnému Niallovi. Niall přidržel trubičku u lampy a prozkoumal vosk. Pečeť byla neporušená, dokud ji nezlomil nehtem na palci. Bude muset Omernovi pořádně zatopit, dostat do něj nějak strach ze Světla. Ten hlupák byl jako vějička k ničemu, pokud nebude hrát dokonalého mistra špiona, jak nejlépe dokáže.
Zpráva byla opět od Varadina, v Niallově soukromé šifře, psané tím šíleným pavoučím škrabopisem na proužku tenoučkého papíru. Skoro ji spálil nepřečtenou, pak ho ale zaujalo cosi podivného na konci. Začal opět na začátku a velice pečlivě si v duchu překládal šifru. Chtěl si být naprosto jistý. Stejně jako předtím to byly jenom bláboly o Aes Sedai na vodítcích a podivných zvířatech, ale přímo na konci... Varadin pomohl Asidimu Faisarovi najít v Tanchiku skrýš. Pokusí se Faisara propašovat pryč, ale Předběžníci mají tak dobré stráže, že za hradby bez svolení neproklouzne ani šeptnutí.
Niall si zamyšleně třel bradu. Faisar byl jedním z mužů, které poslal do Tarabonu, aby zjistili, jestli se dá něco zachránit. Faisar o Varadinovi nic nevěděl a Varadin neměl vědět nic o Faisarovi. Předběžníci mají tak dobré stráže, že za hradby neproklouzne ani šeptnutí. Škrábanice šílence.
Nacpal papírek do kapsy a vrátil se do předpokoje. „Balwere, jaká je poslední zpráva ze západu?“ Mezi nimi „západ“ vždy znamenal hranici s Tarabonem.
„Žádné změny, můj pane. Hlídky, které proniknou příliš hluboko do Tarabonu, se nevracejí. Nejhorší potíže u hranic znamenají uprchlíci, co se snaží přejít sem.“
Hlídky, které pronikly až příliš hluboko. Tarabon byl jáma plná kroutících se jedovatých zmijí a vzteklých krys, ale... „Jak rychle dostaneš kurýra do Tanchika?“
Balwer ani nemrkl. Ten muž by nedal najevo překvapení, ani kdyby na něj jednoho dne promluvil kůň. „Potíž bude, jak získat čerstvé koně, až překročí hranici, můj pane. Normálně bych řekl dvacet dní tam a zpátky, s trochou štěstí možná trochu míň. Teď nejméně dvakrát tolik, se štěstím. Možná dvakrát tolik jen na cestu do Tanchika.“ Jáma, která spolkne kurýra a nezůstane po něm ani chlup.