Vracet se nebude nutné, ale to si Niall nechal pro sebe. „Tak to zařiď, Balwere. Budu mít dopis do hodiny připravený. Promluvím s kurýrem sám.“ Balwer na souhlas sklonil hlavu, ale zároveň si mnul ruce nad tou urážkou. Aťsi. Byla jen malá naděje, že by se to dalo provést bez odhalení Varadina. Byla to nezbytná opatrnost, pokud byl skutečně šílený, ale pokud ne... Odhalit ho by nic neurychlilo.
Zpátky v přijímacím sále si Niall znovu prostudoval Varadinovu zprávu, než proužek papíru přidržel nad plamenem lampy a podíval se, jak hoří. Popel rozmačkal v prstech.
Ohledně akce a informace měl čtyři pravidla. Nikdy neutvořit plán, aniž by věděl o nepříteli všechno, co se jen vědět dalo. Nikdy se nebát změnit plány, když získal novou informaci. Nikdy si nemyslet, že ví všecko. A nikdy nečekat, až bude všecko vědět. Muž, který čekal, až bude vědět všecko, ještě seděl ve stanu, když už mu jej nepřítel zapálil nad hlavou. Niall se těchto pravidel držel. Pouze jednou v životě se jich z náhlého popudu nedržel. U Jhamary, a to jenom proto, že měl takový divný pocit, nechal třetinu svého vojska hlídat hory, o nichž všichni tvrdili, že jsou naprosto neschůdné. Zatímco manévroval se zbytkem oddílů, aby rozdrtil Muranďany a Altařany, vyhrnulo se z těch „neschůdných“ průsmyků illianské vojsko, které mělo být stovky mil daleko. Jediný důvod, proč se mu tehdy podařilo stáhnout bez naprosté porážky, byl „pocit". A teď měl takový divný pocit znovu.
„Já mu nevěřím,“ prohlásil Tallanvor důrazně. „Připomíná mi jednoho mladého podvodníčka, kterého jsem jednou viděl na jarmarku. Měl dětskou tvářičku, díval se ti do očí a usmíval se, zatímco zpod skořápky vytahoval hrášek.“
Morgasa pro jednou neměla potíže se ovládnout. Mladý Paitr hlásil, že jeho strýc konečně našel způsob, jak ji propašovat z pevnosti Světla ji i ostatní. Ostatní byli na překážku. Torwyn Barshaw už dávno tvrdil, že ji samotnou dokáže dostat ven, ale ona nechtěla nechat ostatní vydané bělokabátníkům na milost a nemilost. Dokonce ani Tallanvora ne.
„Zaznamenám si tvoje pocity,“ prohlásila shovívavě. „Jenom se jimi nenech ovlivnit. Máš nějaké rčení, které by se k tomu hodilo, Lini? Něco pro mladého Tallanvora a jeho pocity?“ Světlo, proč ji tolik těší si z něj utahovat? Dostal se blízko k velezradě, ale ona byla jeho královna, ne... Konec myšlenky nepřišel.
Lini seděla u okna a motala do klubka modrou přízi z přadene, které jí držela Breana v natažených rukou. „Paitr mi připomíná toho mladého podkoního těsně předtím, než jsi odešla do Bílé věže. Toho, co dvěma komorným udělal dítě a pak ho chytili, když se snažil vyklouznout ze zámku s pytlem plným nádobí tvé matky.“
Morgasa stiskla zuby, ale její radost nemohlo nic pokazit, dokonce ani pohled, který po ní vrhla Breana, jako by jí mělo být dovoleno také vyjádřit svůj názor. Paitr byl bez sebe radostí z blížícího se Morgasina útěku. Jistě, částečně proto, že od svého strýce očividně čekal nějakou odměnu za svůj podíl na práci – alespoň to naznačilo několik jeho poznámek, něco o tom, že musí napravit neúspěch doma – ale mladý muž málem tancoval, když souhlasila s plánem, díky němuž se dnes dostanou z pevnosti a z Amadoru do východu slunce. Pryč z Amadoru a na silnici do Ghealdanu, kam nepřijdou vojáci, kteří by chtěli uvrhnout Andor do želez. Přede dvěma dny přišel sám Barshaw, aby jí vylíčil svůj plán, převlečený za kupce, přinášejícího pletací jehlice a přízi. Byl to podsaditý muž s velkým nosem, cholerickým pohledem a opovržlivými rty, ačkoliv mluvil docela uctivě. Bylo těžko uvěřit, že je Paitrovým strýcem – tolik se od sebe lišili – natož obchodníkem. Jeho plán byl však jednoduchý, byť těžko důstojný, bylo k němu potřeba jen málo mužů mimo pevnost, aby fungoval. Morgasa vyjede z pevnosti Světla zasypaná na dně káry naložené odpadky z kuchyně.
„Takže všichni víte, co dělat,“ řekla jim. Dokud ona zůstávala ve svých pokojích, ostatní se mohli pohybovat se značnou volností. Na tom vše záviselo. No, ne všechno, ale rozhodně útěk ostatních kromě ní. „Lini, ty s Breanou musíte být na nádvoří prádelny, než odzvoní dopoledne.“ Lini samolibě kývla, ale Breana při pohledu na ni stiskla rty. Tohle už prošly dvacetkrát. I tak Morgasa nehodlala připustit nějakou chybu, díky níž by někdo zůstal tady. „Tallanvore, ty necháš meč tady a pak počkáš v hostinci U dubu a trnu.“ Otevřel ústa, ale ona ho pevně předešla. „Slyšela jsem tvoje námitky. Můžeš si najít jiný meč. Uvěří, že se chceš vrátit, když ho tu necháš.“ Zamračil se, ale nakonec kývl. „Lamželezo počká u Zlaté hlavy a Basel u –“
Kdosi spěšně zaklepal na dveře a pak je otevřel. Jen natolik, aby do nich mohl Basel strčit lysou hlavu. „Má královno, je tu jakýsi muž... dítě...“ Ohlédl se přes rameno do chodby. „Je to tazatel, má královno.“ Tallanvorovi samozřejmě sjely ruce k jílci meče a nesundal je, dokud mu dvakrát nepokynula a navíc se na něj nezamračila.
„Pusť ho dál.“ Podařilo se jí mluvit klidně, ale v žaludku se jí třepotali motýli o velikosti lišek. Tazatel? Copak teď, když všechno šlo tak dobře, dojde stejně náhle ke katastrofě?
Vysoký muž s orlím nosem odstrčil cestou dovnitř Basela stranou a zavřel mu dveře před nosem. Bílozlatý tabard s karmínovou holí na rameni určoval jeho hodnost inkvizitora. S Eironem Sarenem se ještě nesetkala, ale ukázali jí ho. Ve tváři měl výraz neotřesitelné jistoty. „Jsi povolána k panu velícímu kapitánovi,“ pronesl chladně. „Půjdeš hned.“
Morgasiny myšlenky se hnaly rychleji než motýli. Byla zvyklá, že ji volal – Niall za ní nikdy nechodil, když teď byla v pevnosti – předvolával si ji k další přednášce o její povinnosti k Andoru nebo k údajně přátelskému pohovoru, který jí měl dokázat, že Niall má na srdci jen nejlepší zájem její i Andoru. Na tohle byla zvyklá, ale ne na takového posla. Jestli ji předají tazatelům, žádné vytáčky jí nepomohou. Asunawa by poslal dost mužů, aby ji odvlekli, i každého, kdo by byl s ní. S ním se krátce setkala. Tuhla jí z něj krev v žilách. Proč poslali inkvizitora? Vyslovila tuto otázku nahlas a Saren odpověděl stejně mrazivým tónem.
„Byl jsem s panem velícím kapitánem a měl jsem cestu tímto směrem. Svoji záležitost jsem vyřídil a teď tě doprovodím zpátky. Koneckonců jsi královna, zasloužíš si úctu.“ To vše pronášel lehce znuděným, trochu netrpělivým hlasem, až na to poslední, kdy se mu do slov vloudil ironický posměch. Ale žádné teplo.
„Nuže dobrá,“ prohlásila.
„Mám tě doprovodit, má královno?“ Tallanvor se obřadně uklonil, aspoň že dával najevo nějakou úctu, když byl nablízku nějaký cizák.
„Ne.“ Vezme s sebou místo toho Lamželeza. Ne, vypadalo by to, že si myslí, že potřebuje ochránce. Saren ji děsil téměř tolik jako Asunawa, a ona nedovolí, aby něco z toho zachytil. Nasadila nedbalý, tolerantní úsměv. „Tady jistě nepotřebuji ochranu.“
Saren se také usmál, totiž aspoň zvlnil rty. Zdálo se, že se jí posmívá.
Venku se na ni Basel a Lamželezo nejistě podívali a ona téměř změnila názor ohledně doprovodu. Byla by ho změnila, kdyby nebyla uvnitř promluvila. Ale dva muži by ji nedokázali ochránit, kdyby to skutečně byla nějaká vymyšlená past, a změna názoru by odhalila její slabost. Kráčela vedle Sarena kamennými chodbami a cítila se hodně slabá, vůbec ne jako královna. Ne. Možná bude křičet jako všichni ostatní, až ji tazatelé dostanou do svého žaláře – no, tady nebylo žádné možná, nebyla natolik hloupá, aby věřila, že královské tělo se v tomto ohledu nějak liší od těla obyčejného člověka – ale do té doby bude tím, čím je. Schválně se začala uklidňovat.