Saren ji dovedl na malé, plochými kameny dlážděné nádvoří, kde do pasu obnažení muži sekali meči do dřevěných kůlů. „Kam jdeme?“ chtěla vědět. „Tohle není cesta, kterou jsem předtím šla k panu velícímu kapitánovi. On je někde jinde?“
„Jdu nejkratší cestou,“ opáčil stroze. „Mám na práci důležitější věci než...“ Nedořekl a ani nezpomalil.
Neměla jinou možnost než ho následovat chodbou lemovanou dlouhými pokoji plnými úzkých kavalců, kde pobývali muži často do pasu nazí, i víc. Upírala oči Sarenovi na záda a skládala si sžíravé věty, které hodlala Niallovi přednést. Přes nádvoří, kde se ve vzduchu vznášel těžký pach koňského hnoje a v rohu podkovář koval koně, další kasárenskou chodbou, a pak byla po straně kuchyně a ve vzduchu silná vůně jídla, další nádvoří... Prudce se zastavila.
Uprostřed nádvoří stála vysoká dlouhá šibenice. Těsně vedle sebe tu visely tři ženy a přes tucet mužů, s rukama a nohama spoutanýma a oprátkami kolem krků. Někteří zoufale vzlykali, většina jenom vypadala zděšeně. Poslední dva muži na konci byli Torwyn Barshaw a Paitr, chlapec byl jenom v košili místo v červenobílém kabátě, který mu nechala ušít. Paitr neplakal, jeho strýc však ano. Paitr byl zřejmě příliš zděšený, aby myslel na slzy.
„Pro Světlo!“ zavolal bělokabátnický důstojník a další bělokabátník postrčil páku na konci šibenice.
S hlučným prásknutím se otevřela padací dvířka a oběti zmizely z dohledu. Několik natažených provazů se třáslo, jak se ti na jejich konci dusili, místo aby zemřeli rychle se zlomeným vazem. Jeden z nich byl i Paitrův. A s ním zemřel také její skvělý útěk. Snad si měla dělat tolik starostí i kvůli němu, ale ona myslela na útěk, na cestu z pasti, do níž nakráčela. Sama padla do pasti a Andor s ní.
Saren se na ni díval, očividně očekával, že omdlí nebo začne zvracet.
„Tolik naráz?“ řekla, pyšná na svůj klidný hlas. Paitrův provaz se konečně přestal třepat. Teď se jenom pomalu houpal sem a tam. Žádný útěk.
„Věšíme temné druhy každý den,“ odtušil Saren suše. „V Andoru je možná propouštíte s domluvou. My ne.“
Morgasa se mu podívala do očí. Nejkratší cesta? Takže tohle byla Niallova nová taktika. Nepřekvapilo ji, že se nezmínil o jejím plánovaném útěku. Niall na to byl příliš prohnaný. Ona byla čestný host a Paitra a jeho strýce pověsili čistě náhodou za nějaký zločin, který s ní neměl nic společného. Kdo další vystoupí na šibenici? Lamželezo, nebo Basel? Lini, nebo Tallanvor? Zvláštní, ale představa Tallanvora s provazem kolem krku ji ranila víc než představa Lini. Mysl s námi hraje podivné triky. Přes Sarenovo rameno zahlédla Asunawu v okně nad šibenicí. Díval se na ni. Možná byla tohle jeho práce, ne Niallova. Nebyl v tom žádný rozdíl. Nesměla dovolit, aby lidé umírali pro nic za nic. Nesměla nechat Tallanvora zemřít. Velmi zvláštní triky.
Posměšně zvedla obočí a pronesla: „Jestli se ti z toho podlomila kolena, můžeme samozřejmě počkat, než znovu nalezneš sílu.“ Lehký hlas, vůbec neovlivněný tím, co viděla. Světlo, ať nezačne zvracet.
Sarenovi potemněla tvář, otočil se na patě a rychle odešel. Morgasa ho následovala důstojným tempem, aniž vzhlédla k Asunawovi v okně, a snažila se nemyslet na šibenici.
Třeba to skutečně byla nejkratší cesta, protože v další chodbě ji Saren vyvedl po schodišti a dovedl do Niallova přijímacího sálu rychleji, než když za ním šla předtím. Niall jako obvykle nevstal a pro ni tu také nebyla židle, takže před ním musela stát jako prosebnice. Vypadal rozrušeně, seděl mlčky a díval se na ni, ale doopravdy ji nevnímal.
Vyhrál a dokonce ji ani nevnímal. To ji podráždilo. Světlo, on vyhrál. Nejspíš by se měla vrátit do svých pokojů. Kdyby řekla Tallanvorovi, Lamželezovi a Baselovi, aby jí prosekali cestu, pokusili by se o to. Zemřeli by a ona rovněž. Nikdy nedržela v ruce meč, ale pokud vydá tenhle rozkaz, vezme si ho. Zemře a na Lví trůn nastoupí Elain. Nastoupí, jakmile z něj bude možné vytlačit al’Thora. Bílá věž zařídí, aby Elain dostala, co jí náleží. Věž. Jestli Elain zabezpečí trůn Věž... Vypadalo to šíleně, ale ona důvěřovala Věži ještě méně než Niallovi. Ne, musí Andor zachránit sama. Ale za jakou cenu. Tu cenu bude nutné zaplatit.
Musela ze sebe slova vyrazit. „Jsem připravená podepsat tvou smlouvu.“
Niall ji málem ani neslyšel. Pak zamrkal, sarkasticky se zasmál a potřásl hlavou. To ji taky podráždilo. Předstírat překvapení. Nesnažila se utéci. Byla hostem. Přála si, aby na šibenici viděla jeho.
Pohnul se tak rychle, že málem zahnal vzpomínku na svou předchozí apatii. V malé chvilce tu měl svého vysušeného sekretáříčka s dlouhým pergamenem, všechno již bylo sepsáno, dokonce i kopie s pečetí Andoru, kterou by nepoznala od originálu.
Volba nevolba, dala si načas, aby přečetla podmínky. Nijak se nelišily od toho, co čekala. Niall povede bělokabátníky, aby jí znovu získali trůn, ale bylo zapotřebí zaplatit cenu, i když to nebylo vyřčeno zcela otevřeně. Navěky bude tisíc bělokabátníků posádkou v Caemlynu s vlastními zákony a soudním dvorem, nebudou podléhat andorským zákonům. Bělokabátníci budou navěky po celém Andoru postaveni na roveň královnině gardě. Odčinit tenhle podpis by mohlo trvat celý její život i Elainin, ale druhou možností byl al’Thor se Lvím trůnem jako trofejí. Jestli na něj znovu usedne nějaká žena, bude to Elenia nebo Naean nebo některá z téhož plemene, a jako al’Thorova loutka. Tohle, nebo Elain jako loutka Věže. Nedokázala se přimět, aby věřila Věži.
Napsala jasně své jméno a do červeného vosku, který Niallův sekretář nakapal na konec dokumentu, vtiskla kopii pečeti. Lev Andoru obklopený Růžovou korunou. Tak, byla první královnou, která na andorské půdě přijala cizí vojáky.
„Za jak dlouho...?“ Vyslovit to bylo těžší, než si představovala. „Za jak dlouho tvoje legie vyrazí?“
Niall zaváhal a podíval se na stůl. Nebylo na něm nic než brk a inkoust, miska s pískem a ještě změklá tyčinka pečetního vosku, jako by nedávno napsal nějaký dopis. Doškrábal svůj podpis na smlouvu a otiskl svoji pečeť, sluneční kotouč, do zlatého vosku. Pak podal dokument svému sekretáři. „Odnes tohle do kanceláře, Balwere. Obávám se, že nemohu vyrazit tak rychle, jak jsem doufal, Morgaso. Musím uvážit nový vývoj událostí. Nic, s čím by sis musela dělat starosti. Prostě jen problém s tím, jak nejlépe jednat v oblastech, které nemají spojitost s Andorem. Trvám na tom, abys tohle vzala tak, že prostě budu mít víc času těšit se ze tvé společnosti.“
Balwer se ladně uklonil, byť poněkud pedanticky, a přesto si byla Morgasa téměř jistá, že překvapeně mrkl na Nialla. Sama téměř zírala s otevřenou pusou. Tlačil na ni a tlačil, a teď že má na starosti jiné záležitosti? Balwer odchvátal, jako by se bál, že by se mu mohla pokusit vyrvat smlouvu z ruky a roztrhat ji, ale to ji ani nenapadlo. Aspoň nebudou další věšení. To ostatní vyřídí, až to půjde. Jeden krok po druhém. Umíněný odpor povolil, teď však zase získala čas, a tak nečekaný dar nesměla vyplýtvat. Potěšení z její společnosti?
Nasadila hřejivý úsměv. „Mám pocit, jako by mi ze srdce spadl těžký kámen. Pověz, hraješ dámu?“
„Jsem považován za slušného hráče.“ Zprvu se usmíval překvapeně, pak pobaveně.
Morgasa se zarděla, ale podařilo se jí nedat najevo hněv. Třeba to tak bude nejlepší, když ji bude odteď považovat za zlomenou. Zlomeného protivníka nikdo nesleduje příliš ostře, ani si ho příliš neváží, a bude-li opatrná a bude-li mít dost času, mohla by znovu získat to, co pustila, dřív než vojáci opustí Amadicii. Ve hře rodů měla velmi dobrého učitele.