Vůbec nechápala, proč dny plynou tak pomalu. Usoudila, že to musí být tím čekáním na Amys a Bair. Gawyn každé ráno přicházel k Dlouhánovi. Zvykla si na dvojsmyslné poťouchlosti tlusté hostinské, i když ji jednou či dvakrát napadlo, že tu ženskou nakopne. Možná třikrát, víckrát určitě ne. Hodiny se hnaly úprkem. Ještě se mu pořádně neusadila na koleni a už byl čas mu urovnat vlasy a odejít. Sezení na jeho koleni ji již více neděsilo. Ne že by ji to někdy doopravdy děsilo, jenže začínalo to být víc než příjemné. Když ji občas napadly věci, které by ji napadat neměly, a ona se kvůli tomu začervenala, Gawyn ji vždycky pohladil prsty přes ruměnec a pronesl její jméno způsobem, který by klidně mohla slýchat pořád. O tom, co se děje s Aes Sedai, si nechal uklouznout méně, než zjistila jinde, a jí na tom za mák nezáleželo.
To ostatní hodiny se vlekly, jako kdyby se táhly bahnem. Měla tak málo práce, až se začala bát, že zoufalstvím praskne. Moudré hlídající Arilynin zámek hlásily, že žádné nové Aes Sedai se neobjevily. Strážkyně byly vybrány z těch moudrých, které uměly usměrňovat, a tvrdily, že Aes Sedai uvnitř usměrňují dnem i nocí bez přerušení. Egwain se však neodvažovala přijít blíž. Ostatně i kdyby tam zašla, nepoznala by, co dělají, pokud by neviděla prameny. Kdyby byly moudré méně uštěkané, mohla by trávit víc času ve stanu čtením, jenže když jednou sáhla na knihu za denního světla, Bair hned začala bručet něco o dívkách marnících dny líným povalováním, a Egwain zamumlala, že cosi zapomněla, a vyběhla ze stanu dřív, než jí najde něco užitečnějšího na práci. Chvilka hovoru s jinou učednicí by mohla být stejně nebezpečná. Když se jednou zastavila, aby prohodila pár slov se Surandhou, která se schovávala ve stínu stanu, jenž patřil nějakým Kamenným psům, vysloužily si tím obě odpoledne praní, když je tam Sorilea načapala. Egwain by práce mohla skutečně potěšit, jelikož měla aspoň co dělat, ale Sorilea prohlédla dokonale čisté prádlo, visící ve stanu, aby se na ně nenachytal všudypřítomný prach, zafuněla a řekla jim, aby to udělaly znova. Dvakrát jim řekla, aby to udělaly znova! Sevanna také chvíli přihlížela.
Když byla ve městě, Egwain se pořád ohlížela přes rameno, ale třetího dne se vydala do přístavu, opatrně jako myš plížící se kolem kočky. Jakýsi vyzáblý chlapík s úzkým člunkem se poškrábal v řídnoucích vlasech a řekl si o stříbrnou marku, aby ji dovezl k lodi Mořského národa. Všechno bylo drahé, tohle však bylo směšné. Upřela na něj pohled a řekla mu, že může dostat stříbrný groš – což bylo ve skutečnosti také příliš – a doufala, že při smlouvání nepřijde o celý obsah svého váčku. Neměla v něm moc. Kolem Aielů všichni nadskakovali a ucukávali, ale když přišlo na smlouvání, lidé prostě zapomněli na cadin’sory a oštěpy a bojovali jako lvi. Muž otevřel bezzubá ústa, zavřel je, zadíval se na ni, pak si cosi tiše zamumlal a k jejímu překvapení jí řekl, že mu krade chleba od pusy.
„Nastup si,“ zabručel. „Nastup si. Nemůžu promarnit celej den kvůlivá almužně. Zastrašovat chlapa. Krást chleba.“ Takhle pokračoval, i když již zasedl k veslům a zamířil s loďkou do rozlehlých vod Alguenyi.
Egwain nevěděla, jestli se Rand sešel s paní vln, ale doufala, že ano. Podle Elain byl Drak Znovuzrozený pro Mořský národ Coramoorem, Vyvoleným, a stačilo, aby se jenom objevil, a oni hned začínali dělat, co mu na očích viděli. Egwain však doufala, že se moc neplazili. Randovi se toho už tak dostávalo příliš. Přesto to nebylo kvůli Randovi, proč se vydala na vodu s klejícím lodníkem. Elain se s některými Atha’an Miere skutečně setkala, cestovala na jedné z jejich lodí a tvrdila, že hledačky větru Mořského národa umějí usměrňovat. Aspoň některé z nich. Možná většina. To bylo tajemství, které Atha’an Miere pečlivě uchovávali, nicméně hledačka větru na Elainině plavidle byla ochotná podělit se o své vědomosti, jakmile bylo její tajemství jednou vyzrazeno. Hledačky větru Mořského národa znaly počasí. Elain prohlašovala, že o počasí vědí víc než Aes Sedai. Říkala, že hledačka větru na její lodi zvládala ohromné prameny, aby pořídila příznivý vítr. Egwain neměla tušení, kolik z toho byla pravda a kolik jen nadšení, ale naučit se trochu něco o počasí bylo rozhodně lepší než točit palci a přemítat, jestli by jí nepřineslo úlevu od moudrých a Sevanny, kdyby se nechala chytit Nesune. S tím, co věděla teď, by nedokázala přivolat déšť, ani kdyby byla obloha celá černá. V této chvíli samozřejmě žhnulo slunce, jako koule leštěného zlata na bezmračné obloze, a nad tmavou hladinou tančily vlny horka. Aspoň že se takhle daleko na řeku nedostal prach.
Když lodník konečně přitáhl vesla a nechal lodičku splývat vedle korábu, Egwain se posadila, nevšímajíc si jeho mumlání, že je oba shodí do řeky. „Haló!“ zavolala. „Haló? Můžu na palubu?“
Byla na několika říčních plavidlech a byla pyšná, že zná správné termíny – vodní národ byl zřejmě nedůtklivý na nesprávná slovíčka – ale tohle plavidlo bylo mimo její zkušenost. Viděla už delší říční bárky, jenom pár, ale žádné tak vysoké. Někteří členové posádky byli v ráhnoví nebo šplhali po nakloněných stěžních, snědí muži, do pasu nazí, bosí, v širokých barevných kalhotách, které jim přidržovaly široké šerpy, a také snědé ženy v halenách jasných barev.
Právě chtěla znovu zakřičet, ještě hlasitěji, když se přes bok lodi spustil provazový žebřík. Z paluby nikdo neodpověděl, jenomže tohle vypadalo jako dostatečné pozvání. Egwain šplhala. Bylo to obtížné – ne to šplhání, ale udržet si suknice slušně u těla, chápala, proč ženy Mořského národa nosí kalhoty – nakonec se však dostala k zábradlí.
Oči jí ihned padly na ženu na sáh od ní. Halenu a kalhoty měla z modrého hedvábí, přepásané tmavší šerpou. V každém uchu měla tři zdobené zlaté kroužky a od jednoho kroužku k nosu měla natažený zlatý řetízek, na němž visely třpytivé medailonky. Elain jí to popisovala, díky Tel’aran’rhiodu jí to i ukázala, ale vidět to na vlastní oči Egwain přece jen vyvedlo z míry. Bylo tu však něco jiného. Vycítila schopnost usměrňovat. Našla hledačku větru.
Otevřela ústa, ale před očima se jí mihla snědá ruka s lesklou dýkou. Než stačila vykřiknout, čepel přeřízla provazový žebřík. Egwain, stále ještě se držíc zbytečného žebříku, spadla dolů.
Teď vykřikla – na chviličku, než po hlavě dopadla do vody a zanořila se do hloubky. Do otevřené pusy jí vletěla voda a utopila její výkřik. Měla dojem, že spolykala půlku řeky. Zoufale se snažila strhnout sukně, které se jí omotaly kolem hlavy, a zbavit se žebříku. Nebude panikařit. Nebude. Jak hluboko se asi dostala? Kolem byla jenom bahnitá tma. Kudy nahoru? Hrudník jí svíraly železné obruče, ale ona vyfoukla nosem a dívala se, kterým směrem jdou bubliny. Připadalo jí, že dolů a nalevo. Zkroutila se a pak vyrazila k hladině. Jak daleko? Plíce jí hořely.
Dostala hlavu na denní světlo a kašlavě nabrala vzduch do plic. K jejímu překvapení sáhl lodník dolů a pomaluji vytáhl do člunu, přičemž jí nadával, ať se přestane plácat, že je oba převrhne, a dodal, že Mořský národ je pěkně háklivá cháska. Naklonil se přes bort a zachytil její loktuši dřív, než se znovu ponořila. Egwain mu ji sebrala a on couvl, jako by si myslel, že ho s ní chce praštit. Sukně měla těžké a omotané kolem nohou, živůtek i košile se jí lepily k tělu. Šátek se jí svezl do očí. Na dně člunu se jí pod nohama tvořila louže.