Člun zatím proud snesl asi na dvacet kroků od lodi. Hledačka větru teď stála u zábradlí spolu se dvěma dalšími ženami. Jedna byla v prostém zeleném hedvábí, druhá v červeném brokátu. Jejich kroužky v uších a nosech a řetízky zachytávaly sluneční světlo.
„Je ti odmítnut dar převozu,“ zavolala zeleně oděná žena a ta v červeném křikla: „Vyřiď ostatním, že převleky nás nezmatou. Nás nevyděsíte. Všem je vám odmítnut dar převozu!“
Seschlý lodník zvedl vesla, ale Egwain ukázala prstem přímo na jeho úzký nos. „Hned s tím přestaň.“ Zarazil se. Shodit ji. Bez jediného slušného slova.
Zhluboka se nadechla, uchopila saidar a usměrnila čtyři prameny dřív, než stačila hledačka větru zareagovat. Takže ona zná počasí, co? Dokáže rozdělit prameny na čtyři díly? To zvládlo jenom pár Aes Sedai. Jeden pramen byl z ducha, štít, který šoupla na hledačku větru, aby jí zabránila něco podniknout. Pokud by věděla jak. Tři ostatní byly ze vzduchu, spletené velmi jemně kolem každé ženy, takže jim poutaly ruce k tělu. Zvednout je nebylo sice zvlášť těžké, jednoduché ale také ne.
Z lodi se ozval hluk, když se tři ženy zvedly do vzduchu a nad řeku. Egwain zaslechla lodníka úpět. Nezajímal ji. Žádná ze tří žen Mořského národa dokonce ani nepohnula nohama. S námahou je zvedla výš, asi pět šest kroků nad hladinu. Ať se snažila sebevíc, tohle byla zřejmě nejzazší hranice. No, nechceš jim přece ublížit, pomyslela si a propustila tkanivo. Teď zařvou.
Ženy se úplně stočily do klubíčka, jakmile začaly padat, otočily se a narovnaly s rukama nataženýma před sebou. Do vody se zanořily s nepatrným šplouchnutím. O malou chvíli později se nad hladinu vynořily tři tmavé hlavy a ženy začaly rychle plavat zpátky k lodi.
Egwain zavřela pusu. Kdybych je vytáhla za kotníky a strčila jim hlavy pod vodu, tak by... O čem to uvažuje? Musely snad křičet, protože ona křičela? Musím vypadat jako zmoklá slepice! Opatrně usměrnila – pracovat na sobě vždycky vyžadovalo opatrnost, protože na prameny dobře neviděla – a voda z ní stekla a vytekla jí i ze šatů. Byla to docela slušná louže.
Právě díky lodníkovi, který na ni civěl s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima, si uvědomila, co vlastně udělala. Usměrnila uprostřed řeky, kde ji před Aes Sedai, která by se nachomýtla na místě, odkud by ji mohla vidět, nic neschovávalo. Slunce neslunce, náhle ji zamrazilo až do morku kostí.
„Teď mě můžeš vzít zpátky na břeh.“ Nedalo se poznat, kdo je v přístavu. Z téhle vzdálenosti nepoznala ani muže od ženy. „Ne do města. Na břeh.“ Chlapík se vrhl na vesla tak prudce, že málem přepadl dozadu.
Vzal ji na místo, kde břeh tvořily hladké kameny o velikosti její hlavy. Tady nebyl nikdo v dohledu, ale ona vyskočila na zem, jakmile člun zaskřípal o kameny, zvedla si suknice a vyrazila po příkrém břehu. Běžela, co jí síly stačily, celou cestu zpátky do svého stanu, kde se zhroutila na funící, zpocenou hromádku. K městu už se znovu nepřiblížila. Tedy kromě schůzek s Gawynem.
Dny míjely a téměř neutuchající vítr teď ve dne v noci přinášel ve vlnách prach a droboučké kamínky. Páté noci doprovodila Bair Egwain do světa snů na krátký výlet, míněný jako zkoušku, procházku v té části Tel’aran’rhiodu, kterou Bair znala ze všeho nejlépe, v Aielské pustině, vyprahlé nerovné zemi, vedle níž vypadal dokonce i vedrem sužovaný Cairhien šťavnatě a příjemně. Rychlý výlet, a pak ji Bair a Amys přišly vzbudit, aby se podívaly, jestli to na ni nemělo nějaký špatný vliv. Nemělo. Jakkoliv ji nechaly běhat a skákat, jakkoliv často se jí koukaly do očí a poslouchaly jí srdce, nakonec souhlasily. Přesto ji však příští noci vzala Amys na další krátký výlet do Pustiny, po němž následovala další prohlídka, po níž se ještě šťastná vplazila na žíněnku a usnula hlubokým spánkem.
Ty dvě noci se do světa snů nevrátila, ale bylo to spíš díky vyčerpání než pro co jiného. Předtím si každou noc říkala, že by měla přestat – skvělá věc, kdyby se nechala chytit, jak přestupuje jejich zákazy právě tehdy, kdy je chtěly zrušit – ale nakonec se nějak vždycky rozhodla, že jenom krátká návštěva bude v pořádku, jen chvilička, aby snížila riziko odhalení. Jedné věci se však důsledně vyhýbala, totiž místu mezi Tel’aran’rhiodem a bdělým světem, místu, kde poletovaly sny. Zvlášť se mu vyhýbala poté, co se přistihla, jak myslí na to, že když bude hodně opatrná, mohla by nahlédnout do Gawynových snů bez toho, aby ji to vtáhlo dovnitř, a že i kdyby ji to vtáhlo dovnitř, byl by to jenom sen. Důrazně si připomněla, že je dospělá žena, ne hloupá holka. Byla jenom ráda, že nikdo jiný neví, jak jí ten muž zašmodrchal myšlenky. Amys a Bair by se chechtaly, až by plakaly.
Sedmé noci se pečlivě připravila do postele, vzala si čistou košili a vykartáčovala si vlasy, až se jí pěkně leskly. Pokud se Tel’aran’rhiodu týkalo, nebylo to k ničemu, ale aspoň nemusela myslet na to, jak má stažený žaludek. Dneska v noci budou v Srdci Kamene čekat Aes Sedai, ne Nyneiva nebo Elain. Sice by to nemělo znamenat žádný rozdíl, jenže... Kartáč se slonovinovým držadlem se zastavil v půli pohybu. Jenže některá z Aes Sedai by mohla prozradit, že je jenom přijatá. Proč na to nepomyslela dřív? Světlo, přála si, aby si mohla promluvit s Nyneivou a Elain. Až na to, že nechápala, k čemu by to bylo dobré. Jenomže si byla jistá, že sen o rozbitých předmětech znamená, že jestli si s nimi nepromluví, něco se ošklivě zvrtne.
Hryzajíc se do rtu zvažovala, že zajde za Amys a řekne jí, že se necítí dobře. Nic vážného, jenom rozbouřený žaludek, avšak dnes v noci by nejspíš sny navštívit neměla. Po dnešní schůzce ji zase začnou učit, ale... Další lež a navíc zbabělá. Ona nebude zbabělá. Ne každý může být tak chrabrý jako všichni ostatní, ale zbabělost byla opovrženíhodná vlastnost. Cokoliv se dneska v noci stane, musí tomu čelit, a tím to prostě končilo.
Rázně odložila kartáč, sfoukla lampu a zalezla do pokrývek. Byla dost unavená, takže usnout nebyl problém, ačkoliv kdyby bylo nutné, věděla už, jak se uspat kdykoliv nebo se dostat do lehkého transu, kde mohla být ve světě snů, a přitom dál mluvit – no, mumlat – s někým čekajícím u jejího těla. Před usnutím si uvědomila cosi překvapivého. Už se jí neobracel žaludek.
Stála ve velké klenuté komnatě s lesem silných sloupů z leštěné krevele. Srdce Kamene v Tearském Kameni. Na řetězech tu visely zlacené lustry. Nezapálené, ale samozřejmě tu bylo světlo, vycházející odevšad a odnikud. Amys a Bair tu již čekaly a vypadaly úplně stejně jako ráno, až na to, že se všechny jejich náhrdelníky a náramky třpytily trochu víc, než by se skutečné zlato mělo třpytit. Tiše spolu rozmlouvaly a tvářily se podrážděně. Egwain zachytila jen tu a tam slůvko, ale dvě z nich byla „Rand al’Thor".
Náhle si uvědomila, že má na sobě bílé šaty přijaté s pruhovaným lemem. Jakmile to zjistila, stala se z nich kopie oděvu moudrých, pouze bez šperků. Myslela si, že si toho druhé dvě ženy nevšimly nebo, pokud ano, že nepoznaly, co šaty značí. Bývaly časy, kdy se kapitulací ztratilo méně ji a získalo méně toh, než při alternativách, ale žádný Aiel by o něčem takovém neuvažoval, aniž by se aspoň pokusil bojovat.