Smutně vydechla a vystoupila z Tel’aran’rhiodu zpátky do svého spícího těla.
Okamžitě se probudila. Probudit se, kdykoliv chtěla, byla součást výcviku chodících ve snu, stejně jako usnout, kdykoliv chtěla, a ona slíbila, že půjde tak rychle, jak jen to bude možné. Usměrněním zapálila lampy, naprosto všechny. Bude potřebovat světlo. Když poklekla k jedné z menších truhlic u stěny stanu, začala spěšně vytahovat šaty, které na sobě neměla od chvíle, kdy vstoupila do Pustiny. Jedna část jejího života skončila, ale ona nad tou ztrátou nebude plakat. Nebude.
Jakmile Egwain zmizela, vystoupil mezi sloupy Rand. Občas sem zavítal, podívat se na Callandor. První návštěvu vykonal poté, co ho Asmodean naučil převrátit tkanivo. Pak změnil pasti nakladené kolem sa’angrialu tak, že je mohl vidět jen on sám. Jestli se dalo věřit Dračím proroctvím, tak každý, kdo ho vytáhne, bude „následovat“ jej. Nebyl si jistý, nakolik jim ještě věří, ale nemělo smysl zbytečně riskovat.
Luis Therin brumlal někde v koutku jeho hlavy – vždy to dělal, když se Rand přiblížil ke Callandoru – ale dnes v noci Randa lesklý křišťálový meč vůbec nezajímal. Zíral na místo, kde předtím visela mapa. Nakonec ne skutečná mapa, ale něco víc. Co to bylo za místo? Byla to jenom náhoda, co ho sem dnes v noci přivedlo, místo aby sem zašel včera nebo zítra? Zase ten tah ta’veren za vzor? Nezáleželo na tom. Egwain povolání pokorně přijala, a to by nikdy neudělala, kdyby pocházelo od Věže a Elaidy. Tenhle Salidar je tedy místem, kde se skrývají její záhadné přítelkyně. Kde je Elain. Vydaly se mu do rukou.
Se smíchem otevřel průchod do odrazu paláce v Caemlynu.
33
Ukázka odvahy
Egwain klečela jen ve spodničce a mračila se na jezdecké šaty z tmavozeleného hedvábí, které nosívala v Pustině, což jí teď připadalo nesmírně dávno. Bylo toho tolik co dělat. Chvilku obětovala, aby chvatně naškrábala zprávu, a vytáhla Cowindu z pokrývek s příkazem, aby ji ráno nechala u Dlouhána. Nestálo v ní moc kromě toho, že musí odjet – o moc víc ostatně sama nevěděla – ale nemohla jen tak z ničeho nic zmizet a nedat Gawynovi vědět. Při vzpomínce na některé věty ji polil nach – říkat, že ho miluje, byla jedna věc, ale skutečně ho žádat, aby počkal! – a přesto si dala práci, aby se o něj postarala, nakolik to jen bylo možné. Teď se musela připravit sama a pořádně ani nevěděla nač.
Cíp stanu odletěl a vstoupila Amys, poté Bair a Sorilea. Stály v řadě a dívaly se na ni. Tři tváře přísné nesouhlasem. Bylo těžké netisknout si šaty k ňadrům. Ve spodničce se cítila v nevýhodě. Tedy, v nevýhodě by byla i v plné zbroji. Bylo to tím, že věděla, že není v právu. Překvapilo ji, že jim trvalo tak dlouho, než přišly.
Zhluboka se nadechla. „Jestli jste mě přišly potrestat, tak nemám čas nosit vodu či kopat díry nebo cokoliv podobnýho. Mrzí mě to, ale řekla jsem, že přijdu, jak nejdřív to půjde, a myslím, že ony myslely minuty.“
Amys překvapeně zvedla světlé obočí a Sorilea si s Bair vyměnila zmatený pohled. „Jak bychom tě mohly potrestat?“ zeptala se Amys. „Přestala jsi být žačkou ve chvíli, kdy tě sestry povolaly. Jako Aes Sedai musíš jít k nim."
Egwain se ošila, ale zakryla to tím, že si znovu prohlédla jezdecké šaty. Na to, že byly celé měsíce stočené v truhlici, byly pomačkané jen docela málo. Egwain se odhodlala podívat se znovu na moudré. „Vím, že se na mě zlobíte, a máte důvod –“
„Zlobíme?“ opáčila Sorilea. „My se nezlobíme. Myslela jsem, že nás znáš líp.“ Pravdou bylo, že rozzlobeně tedy nemluvila, přesto se však na třech tvářích jasně zračila výtka.
Egwain se dívala z jedné na druhou, a zvláště na Amys a Bair. „Ale říkaly jste, že podle vás je to, co chci udělat, špatný. Říkaly jste, že na to nesmím pomalu ani pomyslet. Já řekla, že to neudělám, a pak jsem se do toho pustila a přišla jsem na to, jak to províst.“
Sorilee se na tváři jakoby z vydělané kůže kupodivu objevil mírný úsměv. Spousty jejích náramků zachřestily, jak si spokojeně upravila loktuši. „Vidíte? Říkala jsem, že to pochopí. Mohla by být Aielanka.“
Z Amys vyprchala trocha napětí, trochu víc z Bair, a Egwain pochopila. Nezlobily se, že hodlá vstoupit do Tel’aran’rhiodu v těle. To sice bylo v jejich očích špatné, ale člověk musel dělat, co bylo nutné, a i když to bude fungovat, jedinou povinnost bude mít sama k sobě. Vůbec se nezlobily, zatím ne. Je hryzalo, že zalhala. Stáhl se jí žaludek. Tu lež přiznala. Možná tu nejmenší lež.
Musela se znova zhluboka nadechnout, aby mohla promluvit. „Lhala jsem i o jiných věcech. Vstoupila jsem do Tel’aran’rhiodu i potý, co jsem řekla, že to neudělám.“ Amys opět potemněla tvář. Sorilea, které nechodila ve snech, jenom lítostivě potřásla hlavou. „Slíbila jsem, že budu poslouchat jako žačka, ale když jste řekly, že svět snů je moc nebezpečnej, jak jsem byla zraněná, tak jsem tam stejně šla.“ Bair s bezvýraznou tváří zkřížila ruce na prsou. Sorilea si zabručela cosi o hloupých holkách, neznělo to však moc dopáleně. Potřetí se zhluboka nadechla. Tohle přiznat bude nejtěžší. Žaludek se jí už nestahoval, kroutil se jí tak silně, až se divila, že se celá netřese. „A nejhorší ze všeho je, že nejsem Aes Sedai. Jsem jenom přijatá novicka. Mohly byste to nazvat učednice. Ještě pár let mě mezi Aes Sedai nepozvednou, a teď pokud vůbec.“
Nyní zvedla Sorilea hlavu a tenké rty stiskla do tvrdé čárky, ale žádná pořád nic neříkala. Bylo na Egwain, aby věci napravila. Už to nikdy nebude takové jako předtím, ale...
Přiznalas všecko, šeptal jí tichý hlásek. Teď bys radši měla zjistit, jak rychle se dostaneš do Salidaru. Ještě pořád by tě jednoho dne mohly povýšit na Aes Sedai, ale ne, když je rozčílíš víc, než jsou teď.
Egwain sklopila zrak a zahleděla se na vrstvy barevných koberců a tvář se jí zkřivila opovržením. Opovržením nad tím tichým hláskem. A hanbou, že ji něco takového vůbec napadlo. Odchází, ale než odejde, musela jisté věci napravit. Bylo to možné, podle ji’e’toh. Dělali jste, co jste museli, a pak jste zaplatili cenu. Před dlouhými měsíci, v Pustině, jí Aviendha ukázala, jak se splácí lež.
Egwain sebrala i ten poslední ždibec odvahy, doufajíc, že to bude dost, odložila hedvábné šaty a vstala. Zvláštní, začátek jí připadal nějak snazší. Pořád musela koukat nahoru, aby se jim mohla podívat do očí, udělala to však hrdě, s hlavou vysoko zdviženou, a vůbec ze sebe nemusela slova vyrážet. „Mám toh.“ Žaludek už se jí nestahoval. „Žádám o laskavost, abyste mi pomohly vyrovnat moje toh.“ Salidar bude muset počkat.
Mat se opíral o loket a zkoumal hru zvanou hadi a lišky, rozloženou na podlaze stanu. Občas mu z brady ukápl pot, těsně mimo hrací desku. Vlastně to vůbec nebyla deska, jenom kus červené látky s černým inkoustem načrtnutou sítí čar a šipkami, které ukazovaly, po které čáře lze táhnout jen jedním směrem a po které oběma. Deset koleček ze světlého dřeva s inkoustovým trojúhelníkem byly lišky, deset s vlnovkou hadi. Dvě lampy po obou stranách vydávaly dost světla.