„Tentokrát vyhrajeme,“ vyhrkl vzrušeně Olver. „Vím, že jo.“
„Možná,“ připustil Mat. – Jejich dva začerněné kotoučky byly zpátky v kruhu uprostřed desky, ale další hod kostkami bude patřit hadům a liškám. Většinou jste se nedostali ani na vnější okraj. „Hoď kostkama.“ On sám se kalíšku s kostkami nikdy nedotkl, ne ode dne, kdy je dal chlapci. Jestli už měli hrát, tak se do toho nemuselo plést jeho štěstí.
Olver s úsměvem zachřestil kostkami v koženém kalíšku a hodil dřevěné kostky, které mu udělal táta, na zem. Nespokojeně zasténal, když sečetl značky. Tentokrát byly na třech kostkách trojúhelníky, na ostatních třech vlnovky. Podle nich jste museli posunout hady a lišky ke svým vlastním kamenům nejkratší možnou cestou, a když jeden padl na místo, kde jste stáli... Jeden had se dotáhl k Olverovu kameni, jedna liška k Matovu, a Mat viděl, že jestli se odehrají všechny značky na kostkách, dotáhnou ho dva další hadi.
Byla to jenom dětská hra, a pokud jste dodržovali pravidla, nemohli jste ji vyhrát. Olver bude brzy dost starý, aby si to uvědomil, a jako ostatní děti, i on přestane hrát. Jenom dětská hra, avšak Matovi se nelíbilo, že ho dostanou lišky, natož hadi. Přivedlo to zpátky vzpomínky, i když jedno nemělo s druhým nic společného.
„No,“ zamumlal Olver, „skoro jsme už vyhráli. Ještě jednu hru, Mate?“ Nečekaje na odpověď udělal znamení, které otevíralo hru, trojúhelník a přes něj vlnovku, a pak odříkal říkadlo: ,„Odvaha posiluje, oheň oslepuje, hudba omamuje, železo poutá.‘ Mate, proč to říkáme? Tady přece není žádnej oheň, hudba ani železo.“
„Já nevím.“ Ten rým mu rozezněl cosi v hlavě, ale nemohl si na to vzpomenout. Staré vzpomínky z ter’angrialu mohly být docela dobře vybrané náhodně – a nejspíš taky byly – a navíc měl mezery ve své vlastní paměti, všechna ta rozmazaná místa. Chlapec pořád kladl otázky, na které on neznal odpověď, a obvykle začínaly „proč".
Ze tmy sem vpadl Daerid a překvapeně sebou trhl. Obličej se mu leskl potem a na sobě měl pořád kabátec, byť rozepnutý. Jeho nejnovější jizva byla růžová přes bílou změť, co mu křižovala tvář.
„Myslím, že už bys měl být v posteli, Olvere,“ řekl Mat a vstal. Rány ho trochu zatahaly, ale jenom trochu. Hojily se docela dobře. „Slož to.“ Přistoupil k Daeridovi a ztišil hlas do šepotu. „Jestli o tomhle někdy někomu povíš, podříznu ti krk.“
„Proč?“ zeptal se Daerid suše. „Pomalu je z tebe úžasný otec. Začíná se ti ohromně podobat.“ Zřejmě se snažil potlačit úsměv, ale o chvíli později to bylo pryč. „Pán Drak přichází do tábora,“ dodal vážný jako smrt.
Touha praštit Daerida do nosu se vytratila. Mat odhrnul stanovou chlopeň a vyšel do noci, jen v košili. Šestice Daeridových mužů, v kruhu kolem stanu, se narovnala, když vyšel. Kušištníci. Píky by pro stráže nebyly vcelku k ničemu. Byla noc, ale v táboře nebyla úplná tma. Jasná záře dorůstajícího měsíce ve třetí čtvrti na bezmračné obloze zatlačovala do pozadí světlo ohňů mezi řadami stanů a muži, spícími na zemi. Každých dvacet kroků stála hlídka, celou cestu kolem palisády z kůlů. Nebylo to tak, jak by se to Matovi líbilo, ale kdyby se ze vzduchu vynořili útočníci...
Půda byla téměř rovná, takže jasně viděl, jak se k němu Rand blíží. Nebyl sám. Po špičkách s ním postupovali zahalení Aielové a pokaždé, když se někdo z Bandy ve spánku převalil nebo hlídka přešlápla, otočili hlavu. Byla s ním i ta aielská ženská, Aviendha, s rancem na zádech, a rázovala si to, jako by každému, kdo by se jí dostal do cesty, hodlala skočit po krku. Mat nechápal, proč si ji Rand u sebe drží. Aielské ženy znamenají jenom potíže, pomyslel si neradostně, a já ještě nikdy neviděl ženu víc rozhodnutou dělat potíže, než je tahle.
„Je to doopravdicky Drak Znovuzrozenej?“ zeptal se bez dechu Olver. Držel si na prsou stočenou látku s namalovanou hrou a málem nadskakoval.
„Je to on,“ ujistil ho Mat. „A teď mazej do postele. Tohle není místo pro malý kluky.“
Olver odešel a vyčítavě si mumlal, ale jenom k nejbližšímu stanu. Mat koutkem oka zahlédl, jak chlapec mizí z dohledu. Pak se za rohem vynořila jeho tvář.
Mat ho nechal být, ačkoliv, když se lépe podíval Randovi do tváře, napadlo ho, jestli je tohle místo pro dospělé muže, natož pro chlapce. Tu tvář by bylo možné použít k rozbíjení zdí, ale některé emoce se snažily prorazit, vzrušení, nebo snad dychtivost. Oči se Randovi horečnatě leskly. V jedné ruce držel velký kus svinutého pergamenu a druhou nepřítomně hladil jílec meče. Dračí přezka se třpytila ve světle ohňů. Občas mu z rukávu vyklouzla hlava některého z draků a taky se zablýskla.
Když došel k Matovi, nemarnil Rand čas řečmi na uvítanou. „Musím s tebou mluvit. O samotě. Potřebuju, abys něco udělal.“ Noc byla jako černá pec a Rand měl na sobě zlatem vyšívaný zelený kabátec s vysokým límcem, ale neuronil ani kapku potu.
O pár kroků dál stáli Daerid, Talmanes a Nalesean v různém stadiu svlečenosti a dívali se. Mat jim pokynul, aby počkali, a potom kývl směrem ke svému stanu. Následoval Randa dovnitř a přes košili nahmátl stříbrnou liščí hlavu. Nemusel si s ničím dělat starosti. Aspoň v to doufal.
Rand řekl o samotě, ale Aviendha si očividně myslela, že na ni se to nevztahuje. Odhodlaně se držela dva kroky za nim, ne víc, ne míň. Většinou s nečitelným výrazem sledovala Randa, ale občas koukla i po Matovi, zamračila se a prohlédla si ho od hlavy k patě. Rand jí nevěnoval nejmenší pozornost a přes všechen předchozí spěch nyní nikam nechvátal. Rozhlížel se po stanu, i když si Mat znepokojeně říkal, zda ho skutečně vnímá. Celkem tu nebylo nic k vidění. Olver postavil lampy zpátky na skládací stolek. Židle byly také skládací, stejně jako stojan s umyvadlem a kavalec. Vše bylo nalakované černým lakem se zlatými čarami. Když měl člověk peníze, mohl je docela dobře za něco utratit. Trhliny, které ve stěně stanu udělali Aielové, byly úhledně zašité, nicméně stále byly vidět.
Ticho Mata hryzlo. „Co se děje, Rande? Doufám, že ses takhle pozdě nerozhodl změnit plán?“ Žádná odpověď, Rand se jen zatvářil, jako by si právě vzpomněl, že je tady. Mata to dost znepokojovalo. Ať už si Daerid a zbytek Bandy mysleli cokoliv, Mat pracoval tvrdě na tom, aby se vyhnul bojům. Občas však to, že byl ta’veren, pracovalo proti jeho štěstí. Věřil, že s tím má něco společného i Rand. Byl silnější ta’veren, dost silný, aby Mat občas cítil, jak ho k sobě přitahuje. Když se do toho zamíchal Rand, Mata by nijak nepřekvapilo, kdyby se probudil uprostřed bitvy, přestože večer usínal ve stodole. „Ještě pár dní a budu v Tearu. Převozníci vezmou Bandu přes řeku a za pár dní se pak sejdeme s Weiramonem. Je zatraceně moc pozdě, aby ses pletl –“
„Chci, abys přivedl Elain do... do Caemlynu,“ přerušil ho Rand. „Chci, abys ji v bezpečí doprovodil do Caemlynu, ať se stane cokoliv. Nespustíš ji ani na okamžik z očí, dokud nebude sedět na Lvím trůně.“ Aviendha si odkašlala. „Ano,“ řekl Rand. Z nějakého důvodu zněl jeho hlas stejně chladně a tvrdě, jako se tvářil. Jenže copak potřeboval nějaké důvody, jestli se už zbláznil? „Aviendha půjde s tebou. Myslím, že to bude nejlepší.“
„Ty myslíš, že to bude nejlepší?“ vyjela vzdorně. „Kdybych se neprobudila, tak bych ani nevěděla, žes ji našel. Ty mně nikam neposíláš, Rande al’Thore. Musím mluvit s Elain z... z vlastních důvodů.“
„Jsem moc rád, žes našel Elain,“ řekl Mat opatrně. Kdyby byl Randem, byl by tu ženskou opustil, ať už byla cokoliv. Světlo, i Aviendha by byla lepší! Aielské ženy aspoň nechodily kolem lidí s nosem nahoru, ani si nemyslely, že byste měli skákat jen proto, že ony pískají. Jistě, některé jejich hry byly dost drsné, a měly ten zvyk, že se vás občas pokoušely zabít. „Já jenom nechápu, proč potřebuješ mě. Skoč tam jedním z těch tvejch průchodů, dej jí pusu, chytni ji a skoč zpátky.“ Aviendha na něj upřela rozhořčený pohled. Málem byste si mohli myslet, že Mat navrhoval, aby Rand políbil ji.