Rand rozvinul pergamen na stolku a použil k jeho zatížení lampy. „Tadyhle je.“ Byla to mapa, zobrazovala kus toku řeky Eldar a asi padesát mil po obou březích. Šipka, namalovaná modrým inkoustem, ukazovala do lesa. Vedle šipky bylo napsáno „Salidar". Rand poklepal na východní okraj mapy. Ten byl taky zalesněný, jako ostatně větší část krajiny na východě. „Je tady velká mýtina. Vidíš, že nejbližší vesnice je skoro dvacet mil na sever. Udělám průchod pro tebe a Bandu.“
Matovi se podařilo přeměnit škubnutí v úsměv. „Hele, když už to musím být já, proč ne já sám? Udělej svůj průchod do toho Salidaru, já ji hodím na koně a...“ A co? Od Eldar do Caemlynu to byla dlouhá cesta. Velmi dlouhá, ve společnosti pouze nafoukané šlechtičny a Aielanky.
„Bandu, Mate,“ štěkl Rand. „Tebe a celou Bandu!“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl a zmírnil tón. Ztuhlý výraz však nezmizel a oči měl stále horečnaté. Mata napadlo, že je nemocný nebo má bolesti. „V Salidaru jsou Aes Sedai, Mate. Nevím, kolik jich tam je. Stovky, jak jsem slyšel, ale nepřekvapilo by mě, kdyby to bylo spíš padesát. Podle toho, jak pořád žvaní o Věži čisté a sjednocené, pochybuju, že jich uvidíš víc. Chci tě vyložit dva tři dny cesty odtamtud, aby měly čas zjistit, že přicházíš. Nemá smysl je vylekat – mohly by si myslet, že útočí bělokabátníci. Vzbouřily se proti Elaidě a pravděpodobně jsou dost vyděšené, takže by mělo stačit, když se trochu narovnáš a řekneš, že Elain má být v Caemlynu korunovaná, aby ji pustily. Když si budeš myslet, že se jim dá věřit, tak jim nabídni svou ochranu. A moji. Mají být na mojí straně a teď už by mohly moji ochranu pomalu uvítat. Pak doprovodíš Elain – a tolik Aes Sedai, kolik jich bude chtít přijít – rovnou přes Altaru a Murandy do Caemlynu. Ukaž moje praporce a ohlas, co děláš. Nemyslím, že by ti potom Altařané nebo Muranďané dělali větší potíže, ne, dokud budeš v pohybu. Jestli cestou najdeš nějaké Dračí spřísahance, vezmi je s sebou. Z většiny se nejspíš stanou loupežníci, pokud je brzy neuvážu na provaz – slyšel jsem už pár řečí – ale když poneseš moje praporce, přitáhneš je k sobě.“ Náhle ukázal zuby v úsměvu, který však nedostoupil až k jeho rozpáleným očím. „Kolik ptáků zasáhneš jedním kamenem, Mate? Projedeš přes Altaru a Murandy se šesti tisíci muži a za sebou potáhneš Dračí spřísahance a můžeš mi předat oba ty státy.“
Tohle stačilo, aby to Mata vyvedlo z míry, takže mu už nezáleželo na tom, jestli Randa bolí deset zubů a obě boty má plné kudlibabek. Aby si Aes Sedai myslely, že je chce napadnout? To rozhodně ne. A měl jich padesát zastrašit? Aes Sedai ho ale neděsily, možná dokonce ani pět nebo šest pohromadě, ale padesát? Dotkl se liščí hlavy pod košilí dřív, než si to uvědomil. Teď možná zjistí, jak velké štěstí doopravdy má. A co se jízdy přes Altaru a Murandy týče, už viděl, jak to dopadne. Každý šlechtic, jehož země překročí, se nafoukne jako kohout a pokusí se ho klovnout ve chvíli, kdy se k němu otočí zády. Jestli se do toho zaplete šílenství ta’veren, tak nejspíš zjistí, že některý urozený pán nebo paní shromažďuje vojsko přímo jemu před nosem.
Ještě jednou to zkusil. „Rande, nemyslíš, že by tohle mohlo přitáhnout Sammaela na sever? Chceš, aby se koukal na východ. Proto jsem tady, pamatuješ? Aby se koukal sem.“
Rand důrazně zavrtěl hlavou. „On uvidí jenom čestnou stráž doprovázející andorskou královnu do Caemlynu. Jak rychle se dokážeš připravit?“
Mat otevřel ústa, ale potom se vzdal. Tím mužem nepohne. „Za dvě hodiny.“ Bandu bylo možné vykopat do sedel rychleji, ale on nikam nespěchal, a poslední, co chtěl, bylo, aby si Banda myslela, že jedou do útoku.
„Dobrá. Potřebuju asi tak hodinu sám.“ Na co, to neřekl. „Zůstaň u Elain, Mate. Ať je v bezpečí. Totiž, nemá smysl se do toho pouštět, kdyby nedorazila do Caemlynu živá na svou korunovaci.“ Copak si Rand myslel, že Mat neví nic o tom, jak se posledně, co spolu byli v Kameni, muchlovali v každém koutku?
„Budu s ní zacházet jako s vlastní sestrou.“ Jeho sestry dělaly, co mohly, aby mu znepříjemnily život. No, to samé ostatně čekal i od Elain, byť jiným způsobem. Třeba bude Aviendha lepší. „Nespustím ji z očí, dokud ji nevyklopím v královským paláci.“ A jestli na mě bude moc často zkoušet tu paní Nafrněnou, tak ji zatraceně nakopnu!
Rand kývl. „To mi připomíná, Bodewhin je v Caemlynu. S Verin a Alannou a ještě dalšími dvouříčskými dívkami. Jsou na cestě, aby se cvičily na Aes Sedai. Nejsem si jistý, kde skončí. Jak se věci zatím mají, rozhodně jim nedovolím jít do Věže. Možná se o ně postarají ty Aes Sedai, které přivedeš.“
Matovi spadla brada. Jeho sestra Aes Sedai? Bode, která matce pokaždé žalovala, když udělal něco, co považoval za zábavné?
„Další věc,“ pokračoval Rand. „Egwain možná bude v Salidaru před tebou. Myslím, že nějak zjistily, že si říká Aes Sedai. Udělej, co jen půjde, abys ji z toho vysekal. Řekni jí, že ji dostanu zpátky k moudrým, jak nejrychleji to půjde. Nejspíš s tebou půjde víc než ochotně. Možná ale ne. Víš, jak je vždycky umíněná. Hlavní věcí je Elain. Pamatuj, nespustíš ji z očí, dokud v pořádku nedorazí do Caemlynu.“
„Slibuju,“ zamumlal Mat. Jak, pod Světlem, může být Egwain někde u Eldar? Byl si zcela jistý, že když odjížděl z Maerone, byla v Cairhienu. Pokud nepřišla na ten Randův trik s průchody. V kterémžto případě by mohla skočit zpátky, kdykoliv by se jí zachtělo. Nebo skočit do Caemlynu a zároveň udělat průchod pro něj a pro Bandu. „O Egwain se taky neboj. Vytáhnu ji z trablů, ať se dostala do čehokoliv, a bez ohledu na to, jak umíněná bude.“ Nebylo by to poprvé, co by za ni tahal kaštany z ohně dřív, než se spálily. Nejspíš se mu za to ani tentokrát nedostane poděkování. Bode že se má stát Aes Sedai? Krev a zatracenej popel!
„Dobrá,“ řekl Rand. „Dobrá.“ Dál však napjatě hleděl na mapu. Odtrhl zrak a Mat si chvíli myslel, že něco řekne Aviendze. Místo toho se však od ní hrubě odvrátil. „S Elain by měl být Tom Merrilin.“ Vytáhl z kapsy složený a zapečetěný dopis. „Zařiď, ať dostane tohle.“ Strčil dopis Matovi do rukou a spěšně vyšel ze stanu.
Aviendha udělala jeden krok směrem za ním, zpola zvedla ruku a otevřela ústa, aby promluvila. Stejně prudce pusu zavřela, ruce zahrabala do sukní a pevně zavřela oči. Takže odsud vítr vane, co? A ona chce mluvit s Elain. Jak se Rand vůbec dostal do takovéhle kaše? Rand byl vždycky ten, kdo uměl jednat se ženskými, Rand a Perrin.
Přesto mu do toho vůbec nic nebylo. Obrátil dopis v rukou. Tomovo jméno na něm bylo napsáno ženským rukopisem. Pečeť ale nepoznal, rozložitý strom s korunkou. Která šlechtična by psala vysušenému staříkovi, jako je Tom? Do toho mu taky nic nebylo. Hodil dopis na stůl a sebral fajfku a váček s tabákem. „Olvere,“ řekl, nacpávaje si fajfku tabákem, „řekni Talmanesovi, Naleseanovi a Daeridovi, ať přijdou za mnou.“
Těsně za vstupem se ozvalo vykvíknutí: „Ano, Mate,“ a dupot malých nožek.