Aviendha se na něj podívala a s odhodlaným výrazem si založila ruce na prsou.
Mat ji předešel. „Dokud budeš cestovat s Bandou, budeš pod mým velením. Nechci žádný potíže, a předpokládám, že zařídíš, aby žádný nebyly.“ Jestli si něco začne, předá ji Elain přivázanou k sedlu, i kdyby bylo potřeba deseti mužů, aby ji tam dostali.
„Vím, jak se řídit rozkazy, vůjevůdce.“ Zdůraznila to ostrým frknutím. „Ale měl bys vědět, že ne všechny ženy jsou mokřinské slabošky. Jestli se pokusíš strčit na koně ženu, když nechce jet, mohla by ti docela dobře vrazit nůž mezi žebra.“
Mat málem upustil fajfku. Dobře věděl, že Aes Sedai neumějí číst myšlenky – pokud by to uměly, jeho kůže by už dávno visela na stěně v Bílé věži – ale aielské moudré možná... Ovšemže ne. To je jenom jeden z těch triků, co ženský vytahujou z rukávu. Kdyby se soustředil, dokázal by přijít na to, jak to udělala. Jenomže se mu do toho nechtělo.
Odkašlal si, strčil si nezapálenou fajfku mezi zuby a sklonil se nad mapu. Banda by nejspíš dokázala překonat vzdálenost mezi mýtinou a Salidarem za den, kdyby na ně tlačil, dokonce i v tak lesnatém terénu, ale on hodlal strávit na cestě dva dny nebo možná i tři. Ať jsou Aes Sedai dopředu pořádně varovány. Nechtěl je vyděsit víc, než už byly. Vyděšená Aes Sedai byl skoro protimluv. Dokonce ani se svým medailonkem nijak nedychtil zjišťovat, co by mohla vyděšená Aes Sedai udělat.
Cítil zezadu na krku Aviendžiny oči, slyšel drsný zvuk. Sedíc se zkříženýma nohama u stěny stanu, obtahovala brouskem nůž a pozorovala ho.
Když vstoupil Nalesean s Daeridem a Talmanesem, přivítal je s: „Půjdeme podrbat pár Aes Sedai pod bradou, zachránit jednu mulu a strčit jednu holku s nosem nahoru na Lví trůn. Aha, ano. Tohle je Aviendha. Nekoukejte se na ni křivě, jinak vám podřízne krk a omylem si ještě podřízne svůj.“ Žena se zasmála, jako by udělal ten nejlegračnější vtip na světě. Nůž však brousit nepřestala.
Egwain hodnou chvíli nechápala, proč bolest přestala sílit. Potom se zvedla z koberců na podlaze svého stanu, vzlykajíc tak silně, až se třásla. Chtěla se vysmrkat. Nevěděla, jak dlouho tak brečela. Věděla jen, že měla pocit, jako by byla v plameni od hýždí po zadní stranu kolen. Stát klidně byl problém, který téměř ani nezvládla. Košili, kterou považovala aspoň za nějakou ochranu, z ní sundaly už dávno. Po tvářích se jí koulely slzy a jenom tam stála a vřískala.
Sorilea, Amys a Bair ji vážně pozorovaly, a nebyly jediné, ačkoliv většina ostatních posedávala na poduškách nebo se na nich rozvalovala, rozmlouvala a zvolna popíjela čaj, jejž roznášela štíhlá gai’šainka. Díky Světlu to byla žena. Všechno to byly ženy, moudré a učednice, ženy, kterým Egwain navykládala, že je Aes Sedai. Byla vděčná, že nechat je si to jen myslet se nepočítalo. To by nepřežila! Právě že to řekla, vyslovila lež. Ale došlo i na překvapení. Cosain, hubená žlutovláska z Miagomů z Hřebene, drsně řekla, že Egwain k ní žádné toh nemá, ale že zůstane na čaj, a stejně tak Estair. Aeron, na druhou stranu, ji zřejmě chtěla roztrhnout vejpůl a Surandha...
Egwain se snažila vyhnat z očí závoj slz a podívala se na Surandhu. Seděla si tam se třemi moudrými, klábosila a občas se po Egwain podívala. Surandha byla naprosto nemilosrdná. Ne že by ostatní byly mírné. Pásek, který Egwain našla ve své truhlici, byl tenký a pružný, ale dvakrát širší než její ruka, a tyhle ženy měly pádnou ruku. Půl tuctu ran od každé se sečetlo.
Egwain se v životě necítila tak zahanbená. Ne kvůli tomu, že je nahá, rudá v obličeji a brečí jako dítě. No, brečení s tím souviselo. Dokonce ani kvůli tomu ne, že se všechny dívaly, jak ji svlékají, když se zrovna neúčastnily trestání. Zahanbilo ji, že to vzala tak špatně. I aielské dítě by to snášelo klidněji. No, dítě by tomuhle nikdy čelit nemuselo, ale princip byl prostě takový.
„Už je po všem?“ Ten zadrhnutý, nejistý hlas byl skutečně její? Jak by se tyhle ženské řehtaly, kdyby věděly, jak opatrně sbírala kuráž.
„Jenom ty znáš cenu své cti,“ prohlásila Amys bezvýrazně. Pásek se jí houpal u boku, držela ho za přezku. Tichý hovor ustal.
Egwain se přes popotahování dlouze, roztřeseně nadechla. Stačilo jen, aby řekla, že je po všem, a bylo by. Mohla říci dost už po jedné ráně od každé ženy. Mohla...
Škubla sebou, klekla si a natáhla se na koberce. Rukama sáhla Bair pod sukně a chytila se ji za kostnaté kotníky. Tentokrát si svou odvahu podrží. Tentokrát nebude brečet. Tentokrát nebude kopat, mlátit sebou ani... Pásek ji ještě nezasáhl. Zvedla hlavu a zamrkala, aby se na ně mohla zamračit. „Na co čekáte?“ Hlas se jí ještě třásl, ale bylo v něm víc hněvu. Nechat ji ke všemu ještě čekat? „Musím dneska v noci vyrazit na cestu, jestli jste na to nezapomněly. Tak do toho.“
Amys hodila pásek vedle Egwaininy hlavy. „Tahle žena ke mně nemá žádné toh.“
„Tahle žena ke mně nemá žádné toh,“ procedila Sorilea skrze zaťaté zuby. Sklonila se a shrnula Egwain z tváře mokré vlasy. „Věděla jsem, že jsi v srdci Aielanka. Nebuď ale moc pyšná, holka. Dostála jsi svému toh. Vstaň, než si začneme myslet, že se vytahuješ.“
Pak jí pomáhaly na nohy, objímaly ji a utíraly slzy, podaly ji i kapesník, aby se mohla konečně vysmrkat. Ostatní ženy se sešly kolem, každá prohlásila, že tato žena k ní nemá žádné toh, než se přidala se svým objímáním a úsměvem. Právě ty úsměvy přišly jako největší šok. Surandha zářila jako vždycky. Ale jistě. Jakmile člověk jednou dostál svému toh, již neexistovalo. Ať už ho vyvolalo cokoliv, jako by se to nikdy nestalo. Ten kousek Egwain, který nebyl zabalený v ji’e’toh, si myslel, že možná také pomohlo to, co řekla nakonec, stejně jako to, že si nejdřív zase lehla na zem. Možná trestu zpočátku nečelila nezúčastněně jako Aiel, ale nakonec měla Sorilea pravdu. V srdci byla Aielanka. Myslela si, že jedna její část bude vždycky aielská.
Moudré a učednice pomalu odcházely. Očividně měly zůstat zbytek noci, i déle, kdy by se smály a povídaly si s Egwain, ale to byl jenom zvyk, ne ji’e’toh, a se Sorileinou pomocí se jí podařilo je přesvědčit, že právě teď nemá čas. Nakonec zůstala jen ona, Sorilea a obě chodící ve snu. Všechno to objímání a slzy zpomalily příval slz v pouhý praminek, a i když se jí rty stále třásly, ať dělala cokoliv, dokázala se usmívat. Popravdě řečeno jí bylo znovu do pláče, byť z jiného důvodu. Částečně z jiného důvodu. Byla jako v ohni.
„Tolik mi budete chybět.“
„Nesmysl.“ Sorilea si na důraz odfrkla. „Jestli budeš mít štěstí, tak ti řeknou, že teď už se nikdy Aes Sedai stát nemůžeš. Pak se můžeš vrátit k nám. Budeš moje učednice. Za tři čtyři roky budeš mít vlastní držbu. Dokonce pro tebe mám manžela. Tarika, nejmladšího vnuka mé vnučky Amaryn. Myslím, že jednoho dne bude náčelníkem kmene, takže musíš čekat na sestru-ženu, co bude jeho správkyní střechy.“
„Děkuju.“ Egwain se zasmála. Vypadalo to, že se bude mít k čemu vrátit, jestli ji salidarská sněmovna vyžene.
„A já a Amys se s tebou sejdeme v Tel’aran’rhiodu,“ řekla Bair, „a povíme ti, co víme o událostech tady a s Randem al’Thorem. Ve světě snů odteď půjdeš vlastní cestou, ale jestli si přeješ, budu tě pořád učit.“