„Přeju si to.“ Jestli ji sněmovna pustí někam poblíž Tel’aran’rhiodu. Ale ony jí v přístupu do světa snů zabránit stejně nemohly, ať by udělaly cokoliv. „Prosím, dohlídněte na Randa a Aes Sedai. Nevím, co hraje, ale jsem si jistá, že je to nebezpečnější, než si myslí.“
Amys samozřejmě o dalším učení neřekla nic. Dala své slovo za jistých okolností a dokonce ani dodržení toh to nevymazalo. Místo toho řekla: „Vím, že Rhuark bude litovat, že tu dnes v noci není. Odešel na sever sám hledat Shaidy. Neboj se, že tvoje toh k němu musí projít nedodržené. On ti dá příležitost, až se s ním znovu sejdeš.“
Egwain otevřela pusu a zakryla to tím, že se snad podesáté vysmrkala. Na Rhuarka úplně zapomněla. Ovšem, nikde se neříkalo, že musí splatit závazek k němu stejným způsobem. Možná byla v srdci Aielanka, ale v duchu chvíli zoufale pátrala po jiné metodě. Nějaká být musela. A ona bude mít spoustu času ji objevit, než ho zase uvidí. „Budu velmi vděčná,“ řekla chabě. Ještě tu byla Melain. A Aviendha. Světlo! Myslela si, že už je to vyřízeno. Neustále přešlapovala, jakkoliv se snažila stát klidně. Musel existovat jiný způsob.
Bair otevřela ústa, ale Sorilea ji uťala. „Musíme ji nechat obléknout se. Musí se vydat na cestu.“ Bair ztuhla a Amys zkřivila rty. Žádné se očividně nelíbilo, oč se chce Egwain pokusit, o nic víc než předtím.
Možná tu chtěly zůstat a rozmluvit jí to, ale Sorilea si začala mumlat, jen zpola pro sebe, něco o hlupačkách, co se snaží zabránit ženě udělat to, co si ona myslí, že udělat musí. Mladší dvojice si urovnala loktuše – Bair muselo být sedmdesát nebo osmdesát, ale rozhodně byla mladší než Sorilea – objaly Egwain na rozloučenou a odešly se zamručením: „Kéž vždycky najdeš vodu a stín.“
Sorilea čekala jen o chvíli déle. „Mysli na Tarika. Měla jsem ho pozvat s tebou do potního stanu, aby sis ho mohla prohlédnout. Dokud to půjde, pamatuj si to. Vždycky se bojíme víc, než chceme, ale vždycky dokážeme být odvážnější, než čekáme. Drž se svého srdce a Aes Sedai nemůžou ublížit tomu, co jsi skutečně ty, tvoje srdce. Nejsou zdaleka tak vysoko nad námi, jak jsme věřily. Kéž vždycky najdeš vodu a stín, Egwain. A vždycky pamatuj na své srdce.“
Když Egwain konečně osaměla, chvíli jenom stála, hleděla do prázdna a přemýšlela. Její srdce. Třeba měla víc odvahy, než si myslela. Udělala tady, co musela. Byla Aielanka. V Salidaru to bude potřebovat. Metody Aes Sedai se v jistých ohledech lišily od metod moudrých, ale jestli vědí, že se vydávala za Aes Sedai, nebude to snadné. Jestli to vědí. Neuměla si představit, proč ji předvolaly tak chladně, ale Aielové se nevzdávají, dokud není boj vybojován.
S trhnutím se vzpamatovala. Jestli se nechci vzdát před bojem, pomyslela si trpce, tak můžu docela dobře jít do bitvy.
34
Cesta do Salidaru
Egwain si opláchla obličej. Dvakrát. Pak našla své sedlové brašny a nacpala do nich věci. Slonovinový hřeben a kartáč a zrcátko a krabičku se šitím – malou umně zlacenou kazetku, v níž kdysi nejspíš odpočívaly šperky nějaké urozené dámy – a bílou kostku mýdla vonícího po růžích, čisté punčochy a košile a šátky a spoustu dalších věcí, až byly kožené brašny vyboulené a ona jenom tak tak zapjala přezky. Několikery šaty a pláště a aielská loktuše zůstaly, aby z nich zabalila ranec, který úhledně svázala provazem. Když skončila, rozhlédla se kolem sebe, jestli si chce vzít ještě něco. Vše tady bylo její. Dostala dokonce i stan, ale ten byl rozhodně až příliš velký, stejně jako koberce a podušky. Křišťálové umyvadlo bylo nádherné a příliš těžké. To stejné platilo o truhlicích, ačkoliv některé měly překrásně vypracované řemení a rozkošné řezby.
Teprve tehdy, když ze všech věcí přemýšlela o truhlicích, si uvědomila, že se snaží oddálit to nejtěžší. „Odvahu,“ řekla si suše. „Aielské srdce.“
Ukázalo se, že je docela dobře možné natáhnout si punčochy, aniž by se posadila, pokud jí nevadilo, že poskakuje kolem dokola. Následovaly pevné boty, dobré, pokud bude muset jít daleko, a hedvábná spodnička, bílá a měkká. Pak tmavozelené jezdecké šaty s úzkými rozdělenými suknicemi. Naneštěstí jí padly až příliš těsně kolem boků, dost na to, aby jí, celkem zbytečně, připomněly, že si delší dobu pohodlně nesedne.
Nemělo smysl chodit ven. Bair a Amys nejspíš byly ve svých stanech, ale ona nehodlala riskovat, že by ji některá z nich mohla vidět, jak to provádí. Bylo by to, jako kdyby je uhodila. Tedy pokud to bude fungovat. Pokud ne, tak ji čekala velmi dlouhá jízda.
Nervózně si přejela prsty dlaně, uchopila saidar a nechala se jím naplnit. A ošila se. Díky saidaru si všecko uvědomovala víc, včetně vlastního těla, což by právě v této chvíli docela ráda oželela. Snažit se o něco nového, něco, co, pokud věděla, ještě nikdy nikdo nezkusil, by se mělo provádět pomalu a opatrně, ale ona se pravého zdroje chtěla tentokrát co nejrychleji zbavit. Rázně usměrnila prameny vzduchu.
Vzduch uprostřed stanu se podél jejího tkaniva zamihotal a druhou stranu zahalil do mlhy. Jestli měla pravdu, tak právě vytvořila místo, kde byl vnitřek jejího stanu podobný jeho odrazu v Tel’aran’rhiodu, že přímo tady to neznamenalo žádný rozdíl. Jedno bylo druhé. Existoval však jenom jeden způsob, jak se přesvědčit.
Hodila si sedlové brašny přes rameno, pod paži si strčila ranec, prošla tkanivem a propustila saidar.
Byla v Tel’aran’rhiodu. Aby to věděla jistě, stačilo jen podívat se na lampy, které byly předtím zapálené, ale nyní již nehořely, a přesto tu bylo jakés takés světlo. Věci se ve chvilce, kdy se na ně nedívala, lehce posouvaly, umyvadlo, truhlice. Byla v Tel’aran’rhiodu v těle. Cítila se stejně, jako když tu byla ve snu.
Vyrazila ven. Měsíc ve třetí čtvrti svítil na stany, kde nehořely žádné ohně a nic se tu nehýbalo, a na Cairhien, který vypadal podivně vzdálený a podivně zahalený ve stínu. Zůstal jedině problém, jak se skutečně dostat do Salidaru. Na to taky myslela. Hodně záleželo na tom, jestli tu má stejnou kontrolu v těle, jako když byla součástí světa snů.
Napřela svou mysl na to, co najde, obešla stan – a usmála se. Tady stála Bela, malá kosmatá kobylka, na které před dávnými časy vyjela z Dvouříčí. Byla to jenom snová Bela, ale podsaditá kobylka při pohledu na ni pohodila hlavou a zařehtala.
Egwain shodila zavazadla a popadla koníka kolem krku. „Taky tě moc ráda vidím,“ zašeptala. Tmavé vlahé oko, jež na ni shlíželo, patřilo Bele, odraz neodraz.
Bela měla sedlo s vysokými rozsochami, které si také představila. Obvykle bylo pohodlné na dlouhé cestování, ale ne měkké.
Egwain si ho úkosem prohlížela a zauvažovala o tom, jak by vypadalo čalouněné, pak ji však něco napadlo. V Tel’aran’rhiodu jste mohly změnit všechno, když jste věděly jak, dokonce i samy sebe. Jestli měla dost velkou kontrolu, aby vytvořila Belu, i když tu byla v těle... Soustředila se na sebe.
S úsměvem upevnila sedlové brašny a ranec za sedlo, vyškrábala se nahoru a docela pohodlně se usadila. „To není podvádění,“ řekla kobylce. „Nečekaly by, že celou cestu do Salidaru pojedu v tomhle stavu.“ No, když na to tak myslela, tak nejspíš čekaly. I tak, aielské srdce neaielské srdce, existovaly jisté hranice. Otočila Belu a jemně kobylku pobídla patami. „Musím jet co nejrychleji, takže musíš běžet jako vítr.“