Než měla čas se zasmát nad obrazem, který jí přišel na mysl, jak se bachratá Bela žene jako vítr, kobylka už běžela. Krajina se rozmazala a míhala se kolem. Egwain chvíli visela na sedlové hrušce a pusu měla otevřenou. Bylo to, jako by Bela s každým krokem urazila několik mil. S prvním krokem ještě měla čas si uvědomit, že jsou na břehu řeky pod městem, kde po tmavých vodách plují lodi mezi pruhy měsíčního světla, a ještě když se snažila trhnout otěžemi a zastavit Belu, aby po hlavě nevletěla do vody, další krok je přenesl na zarostlé návrší.
Egwain zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. Tohle byla nádhera! Až na to, že byl kraj rozmazaný, rychlost téměř necítila. Vlasy jí jen tak tak stačily zavlát, klesly dolů a zase se zvedly. Bela běžela tím samým plouživým klusem, na nějž si vzpomínala, ale to, jak všechno vždy náhle poskočilo, bylo vzrušující; jednu chvíli tu byla vesnická ulice, tichá v měsíčním světle, vzápětí venkovská silnice vinoucí se mezi vršky, potom louka, kde tráva sahala Bele až k plecím. Egwain se jenom občas zastavila, aby se zorientovala – s tou úžasnou mapou v hlavě, s tou, kterou vyrobila žena se Siuaniným jménem, neměla nejmenší potíže – a jinak nechala Belu klusat. Vesnice a městečka se objevovaly a mizely jako šmouhy, velká města – jedno, o němž si myslela, že je jistě Caemlyn, hradby byly v noci stříbřitě bílé – a jednou, v zalesněných kopcích, se ze země zvedla hlava a ramena obrovské sochy, pozůstatek nějakého státu ztraceného v dějinách, s omšelým úšklebkem, tak náhle Bele po boku, až Egwain málem zavřískla, jenže socha zmizela dřív, než stačila otevřít pusu. Měsíc se mezi skoky skoro vůbec nepohnul, vlastně se za celou cestu moc neposunul. Den dva, než dorazí do Salidaru? Takhle to Sheriam řekla. Moudré měly pravdu. Všichni tak dlouho věřili, že Aes Sedai vědí všechno, až tomu uvěřily i Aes Sedai. Dneska v noci jim dokáže, že se zmýlily, ale ony si jejího důkazu nejspíš ani nevšimnou. Ony vědí.
Po chvíli, když si byla jistá, že je někde hluboko v Altaře, nechala Belu dělat menší skoky, častěji jí přitahovala otěže, chvíli jela dokonce normálně, zvlášť pokud byla poblíž nějaká vesnice. Občas na tmou zahaleném hostinci visel vývěsní štít, na kterém bylo také jméno vesnice, jako Marellský hostinec nebo Hostinec v Ioninském Prameni, a v měsíčním světle, spolu s tím zvláštním světlem Tel’aran’rhiodu, nebylo obtížné nápisy přečíst. Kousek po kousku si začala být naprosto jistá tím, kde je vzhledem k Salidaru, a začala dělat stále menší skoky, pak žádné, jen nechala Belu normálně klusat lesem, kde vysoké stromy zabily většinu podrostu a sucho zbytek.
Přesto ji překvapilo, když se před ní náhle objevila slušně velká vesnice, v měsíčním svitu tichá a tmavá. Muselo to však být správné místo.
Na kraji, kde začínaly kamenné domy s doškovými střechami, sesedla a posbírala si věci. Bylo pozdě, ale v bdělém světě by tu stále ještě mohli být lidé. Nebylo třeba je plašit tím, že by se mezi nimi zčistajasna zjevila. Kdyby to uviděla některá Aes Sedai, mohla by špatně pochopit, kdo je, a Egwain by ani nemusela dostat příležitost čelit sněmovně.
„Uhánělas jako vítr,“ zamumlala a naposledy Belu objala. „Kéž bych tě mohla vzít s sebou.“ Byla to samozřejmě zbytečná představa. Co bylo vytvořeno v Tel’aran’rhiodu, mohlo existovat jen tady. Koneckonců, to tady nebyla skutečná Bela. Přesto cítila lítost, když se ke kobylce obracela zády – nepřestane si Belu představovat, ať existuje tak dlouho, jak jen bude možné – a spletla svou mihotavou oponu z ducha. Prošla jí s hlavou vysoko vztyčenou, připravená čelit všemu, co přijde, s aielským srdcem.
Udělala jeden krok a vytřeštila oči s ostrým: „Ouvej!“ Změny, které vytvořila v Tel’aran’rhiodu, ve skutečném světě neexistovaly o nic víc než Bela. Plameny se prudce vrátily, a s nimi to bylo, skoro jako by k ní mluvila Sorilea. Když vezmeš to, co jsi udělala, abys dostála svému toh, a budeš to brát tak, jako by se to nikdy nestalo, jak jsi dostála svému toh? Pamatuj na své aielské srdce, děvče.
Ano. Bude si to pamatovat. Byla tu, aby vybojovala bitvu, ať už to Aes Sedai věděly nebo ne, byla připravená bojovat o právo stát se Aes Sedai, připravená čelit... Světlo, čemu?
V ulicích byli lidé, několik jich přecházelo mezi domy, kde světla z oken vytvářela zlaté kaluže. Egwain, kráčející trochu nejistě, přistoupila ke šlachovité ženě v bílé zástěře a uštvaným výrazem. „Promiň. Jmenuju se Egwain z al’Vereů. Jsem přijatá –“ žena věnovala jejím jezdeckým šatům ostrý pohled – „a právě jsem dorazila. Můžeš mi říct, kde je Sheriam Sedai? Musím ji hned najít.“ Sheriam už nejspíš spala, ale pokud ano, Egwain ji hodlala vzbudit. Nařídily jí, aby přišla, jak nejrychleji to půjde, a Sheriam se dozví, že je tady.
„Každý přijde za mnou,“ zamumlala žena. „Copak někdo dělá něco pro sebe? Ne, chtějí, aby to pro ně udělala Nildra. Vy přijatý jste nejhorší. No, nemám celou noc. Pojď za mnou, jestli chceš. Jestli ne, můžeš si ji najít sama.“ Nildra bez ohlédnutí vyrazila.
Egwain ji mlčky následovala. Bála se, že když otevře pusu, řekne té ženské, co si myslí, a to byl těžko způsob, jak začít pobyt v Salidaru. Jakkoliv by mohl být krátký. Přála si, aby se její aielské srdce a dvouříčská hlava dokázaly dát dohromady.
Nebylo to daleko, kousek nahoru udusanou ulicí a zahnout do další, užší uličky. Z některých domů se ozýval smích. Nildra se zastavila u domu, kde panovalo ticho, ačkoliv za okny předního pokoje se svítilo.
Nildra se zastavila jen na tak dlouho, aby zaklepala, a pak šla dál dřív, než někdo odpověděl. Její pukrle bylo naprosto dokonalé, byť rychlé, a promluvila poněkud uctivějším tónem než předtím. „Aes Sedai, tahle holka tvrdí, že se jmenuje Egwain, a –“ Dál se nedostala.
Byly tu všechny, těch sedm ze Srdce Kamene, nevypadaly, že by se chystaly do postele, ačkoliv všechny až na mladou ženu se Siuaniným jménem měly róby. Z toho, jak měly židle přitažené k sobě, se zdálo, že Egwain přišla do diskuse. Sheriam ze židle vyskočila první a pokynem ruky propustila Nildru. „Světlo, dítě! Už?“
Nildřině úkloně nikdo nevěnoval pozornost, ani jejímu kradmému odfrknutí, když odcházela.
„Nečekaly jsme tě,“ řekla Anaiya a s hřejivým úsměvem uchopila Egwain za ruce. „Ne takhle brzy. Vítej, dítě. Vítej.“
„Má to nějaké vedlejší účinky?“ chtěla vědět Morvrin. Nevstala, ani Carlinya nebo ta mladá Aes Sedai, ale napjatě se předkláněla. Všechny ostatní měly róby z hedvábí nejrůznějších odstínů, některé z brokátu, jiné vyšívané. Ona měla prosté hnědé sukno, i když vypadalo měkké a jemně tkané. „Cítíš po té zkušenosti nějaké změny? Měly jsme jen málo, podle čeho jsme se mohly řídit. Upřímně řečeno, jsem překvapená, že to fungovalo.“
„Měly jsme vidět, jak to funguje, abychom věděly, jak dobře to šlo.“ Beonin se odmlčela a usrkla čaj, pak položila šálek s podšálkem na rozvrzaný stolek. Šálek a podšálek spolu neladily, ale to neladil ani nábytek, a většina vypadala stejně vachrlatě jako stolek. „Jestli jsou nějaké vedlejší účinky, dají se léčit a bude to vyřízené.“
Egwain od Anaiyi okamžitě ustoupila a položila své věci na podlahu. „Ne, jsem docela v pořádku. Vážně, jsem.“ Mohla zaváhat. Anaiya ji mohla docela dobře vyléčit bez ptaní. To by však bylo podvádění.
„Vypadá docela zdravá,“ prohlásila Carlinya chladně. Vlasy měla skutečně krátké, tmavé kudrny jí jen tak tak zakrývaly uši. Nebylo to jenom něco, co udělala v Tel’aran’rhiodu. Měla na sobě samozřejmě bílou, dokonce i výšivka byla provedena bílou nití. „Později můžeme nechat některou žlutou, aby ji řádně prohlédla, jestli to bude potřeba.“