Egwain se málem znovu posadila, než se vzpamatovala. Moudré možná měly pravdu, možná cestování Tel’aran’rhiodem v těle provede něco s vaší myslí. „Tohle je šílený,“ namítla. „Nemůžu být amyrlin. Jsem... Jsem...“ Námitky se jí hromadily na jazyku v jedné změti, díky čemuž se nezmohla na slovo. Je příliš mladá, Siuan sama byla nejmladší amyrlin za celou historii, a i jí bylo třicet, když ji pozvedly. Egwain se teprve začala učit, bez ohledu na to, co všechno už věděla o světě snů. Amyrlin byly velmi vzdělané a zkušené. A moudré, rozhodně se předpokládalo, že budou moudré. Ona se cítila jenom zmatená a ohromená. Většina žen strávila v šatu mladší novicky deset let a deset jako přijatá. Pravda, některé postupovaly rychleji, dokonce mnohem rychleji. Třebas Siuan. Ale ona sama byla mladší novickou necelý rok a přijatou ještě kratší dobu. „To není možný!“ bylo to nejlepší, co ze sebe nakonec vypravila.
Morvrin si odfrkla tak, že jí to připomnělo Sorileu. „Uklidni se, dítě, jinak tě uklidním sama. Teď není chvíle na to, abys nám tu koktala nebo omdlívala.“
„Ale já nebudu ani vědět, co mám dělat! Vůbec nic neznám!“ Egwain se zhluboka nadechla. Prudce bušící srdce jí to sice neuklidnilo, avšak pomohlo to – trochu. Aielské srdce. Cokoliv udělaly, ona jim nedovolí, aby ji zastrašovaly. Podívala se na Morvrin a prohlédla její hraně tvrdý výraz. Pomyslela si: Může mě stáhnout z kůže, ale nemůže mě zastrašovat. „Tohle je směšný, tak. Nenechám ze sebe přede všema udělat hlupáka, a právě tohle bych udělala. Jestli mě sněmovna povolala kvůli tomuhle, tak jim řeknu ne.“
„Obávám se, že tuhle možnost nemáš,“ povzdechla si Anaiya a uhladila si šaty, překvapivě nabíraný a přeplácaný kousek z růžového hedvábí, s půvabnou slonovinovou krajkou lemující každý volný okraj. „Nemůžeš odmítnout povolání stát se amyrlin o nic víc, než bys mohla odmítnout povolání před soud. Slova povolání jsou dokonce stejná.“ To tedy bylo povzbudivé. Ach ano, to tedy bylo.
„Teď bude volit sněmovna.“ Myrelle mluvila s nádechem smutku, což Egwain náladu rozhodně nijak nezvedlo.
Sheriam se znenadání usmála a položila ruku Egwain kolem ramen. „Neboj se, dítě. My ti pomůžeme a povedeme tě. Proto jsme tady.“
Egwain neříkala nic. Nenapadlo ji nic, co by řekla. Poslechnout zákon možná nebylo stejné jako nechat se zastrašit, ale pocit měla stejný. Vzaly její mlčení jako souhlas a souhlas to také nejspíš byl. Bez odkladu poslaly Siuan, která sice vrčela, že tímto úkolem pověřily ji, aby osobně probudila přísedící a oznámila jim, že Egwain dorazila.
Než byla Siuan ze dveří, v domě se všechny ženy vrhly do práce. Značnou dobu probíraly Egwaininy jezdecké šaty – jenže ona se této debaty nezúčastnila. Z dřímoty v křesle v zadní místnosti vzbudily kyprou služebnou a neprodleně ji s pohrůžkou, aby ani necekla, poslaly ven, aby sebrala šaty každé přijaté, které najde a které by mohly Egwain padnout. Egwain si vyzkoušela osmery, přímo v předním pokoji, než našly jedny, které jí více méně padly. Byly příliš obtažené v prsou, ale naštěstí volné kolem boků. Po celou dobu, co služka přinášela další šaty a Egwain si je zkoušela, se Sheriam a ostatní střídaly a poučovaly ji o tom, co přijde, co má udělat a co říkat.
Nechaly ji všechno opakovat. Moudré si myslely, že říci něco jednou stačí – a běda učednici, která by pozorně neposlouchala a nedávala pozor. Egwain si něco z toho, co měla vykládat, pamatovala z výuky mladších novicek ve Věži a všechno napoprvé bez chybičky zopakovala, ale Aes Sedai všechno probíraly pořád dokola a pak ještě jednou. Egwain tomu nerozuměla. U každého jiného by si myslela, že je nervózní, i přes klidné tváře. Začala uvažovat o tom, jestli snad nedělá nějakou chybu, takže dávala důraz na různá slova.
„Řekni to tak, jak jsme ti to předvedly,“ štěkla Carlinya hlasem jako lámající se rampouch a Myrelle nemluvila o nic hřejivěji, když říkala: „Nemůžeš si dovolit chybu, dítě. Ani jedinou!“
Ještě ji to nechaly přednést pětkrát, a když namítala, že každé slovo vyslovila přesně, že správně zodpověděla, kdo kde bude stát a kdo bude co říkat, přesně tak, jak jí to řekly, napadlo ji, že jí nejspíš Morvrin dá pěkně za uši, pokud to dřív neudělá Beonin či Carlinya. Jejich zamračené pohledy byly vlastně stejně tvrdé jako pár facek a Sheriam se tvářila, jako by Egwain byla trucující novicka. Egwain si povzdechla a začala znovu od začátku: „Vstoupím se třema z vás...“
Téměř prázdnými ulicemi zalitými měsíčním světlem kráčelo mlčenlivé procesí. Těch pár lidí, kteří ještě byli venku, se na ně skoro nepodívalo. Šest Aes Sedai s jednou osamělou přijatou tady mohlo i nemuselo být běžnou záležitostí, ale očividně nebylo natolik neobvyklé, aby to vzbudilo poznámky. Okna, za nimiž se předtím svítilo, nyní byla zcela tmavá. Na městečko padlo ticho, takže jejich kroky zněly na tvrdě udusané hlíně dost zřetelně. Egwain prstem hladila prsten s Velikým hadem, který měla zase zpátky na levé ruce. Podlamovala se jí kolena. Byla připravená čelit čemukoliv, ale tohle do jejího seznamu „čehokoliv“ rozhodně nepatřilo.
Před čtvercovou tříposchoďovou kamennou budovou se zastavily. Za okny byla všude tma, ale v měsíčním světle stavení vypadalo jako zájezdní hostinec. Carlinya, Beonin a Anaiya měly zůstat tady a přinejmenším první dvě to nijak zvlášť netěšilo. Sice si nestěžovaly, stejně jako to nedělaly předtím, ale zbytečně si upravovaly suknice a hlavy držely strnule zpříma a na Egwain se ani nepodívaly.
Anaiya Egwain pohladila po vlasech. „Půjde to dobře, dítě.“ Nesla pod paží ranec, šaty, které si Egwain oblékne, až bude po všem. „Učíš se rychle.“
V kamenné budově se hlubokým hlasem rozezvučel gong, jednou, dvakrát, třikrát. Egwain málem nadskočila. Na okamžik se rozhostilo ticho, pak gong zopakoval svou břesknou píseň. Myrelle si nepřítomně uhladila šaty. Znovu ticho, následované třetím zavoláním.
Veliká místnost s vysokým stropem uvnitř nebyla tak tmavá, zdaleka ne. Na římsách čtyř velkých kamenných krbů stály lampy a další lemovaly schodiště vedoucí na další poschodí i ochoz se zábradlím nahoře. V rozích stály vysoké rozložité kandelábry se zrcadly, zesilujícími jas. Pokrývky přes okna zadržovaly všechno světlo uvnitř.
Na bočních stranách místnosti stálo v řadě vždycky devět křesel, čelem do místnosti, ve skupinkách po třech. Ženy v křeslech, přísedící šesti adžah zastoupených v Salidaru, měly šátky a šaty v barvách svých adžah. Hlavy otočily k Egwain a jejich tváře vyjadřovaly pouze chladnou vážnost.
Na protějším konci místnosti stálo další křeslo, stojící na malém pódiu, připomínajícím plochou krabici. Vysoké těžké křeslo, s nohami a opěrkami pokrytými vyřezávanými spirálami, bylo omalované tmavě žlutou barvou v nápodobě zlacení. Přes lenochy byla přehozená štóla s pruhy sedmi barev. Od místa, kde stála, to Egwain ke štóle připadalo celé míle daleko.
„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ chtěla vědět Romanda vysokým, jasným hlasem. Byla usazena těsně pod zlatým křeslem, proti trojici modrých sester. Sheriam plavně ustoupila stranou a odhalila tak Egwain.
„Ta, která přichází poslušně ve Světle,“ odvětila Egwain. Měl se jí třást hlas. Určitě to neudělají doopravdy.