„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?“ chtěla vědět Romanda znovu.
„Ta, která přichází pokorně ve Světle.“ Každou chvíli se to změní v soud nad ní za to, že předstírala, že je Aes Sedai. Ne, to ne. Kdyby to byl tento případ, jenom by ji odstínily a na čas zamkly. Ale určitě...
„Kdo přichází před věžovou sněmovnu?"
„Ta, která přichází na povolání sněmovny, poslušně a pokorně ve Světle, a žádá pouze o možnost přijmout vůli sněmovny.“
Mezi šedými pod Romandou vstala tmavá štíhlá žena. Jako nejmladší přísedící pronesla Kwamesa obřadní otázku, která se datovala až k Rozbití světa. „Je tu přítomen někdo jiný než ženy?“
Romanda schválně shodila šátek z ramen, a než vstala, pověsila ho přes opěradlo křesla. Jako nejstarší bude odpovídat první. Stejně pomalu si rozepnula šaty a spolu se spodničkou si je stáhla k pasu. „Jsem žena,“ prohlásila.
Kwamesa opatrně odložila svůj šátek přes křeslo a svlékla se do pasu. „Jsem žena,“ řekla.
Pak vstávaly ostatní a také se odhalovaly, každá se pak, když předvedla důkaz, prohlásila za ženu. Egwain trochu zápasila s těsným živůtkem šatů přijaté, které pro ni našly, až jí musela Myrelle pomoci s knoflíčky, ale všechny čtyři byly brzy stejně polonahé jako ostatní.
„Jsem žena,“ pronesla Egwain s ostatními.
Kwamesa pomalu obešla místnost, před každou ženou se zastavila a téměř urážlivě si prohlédla její poprsí. Poté se znovu postavila před své křeslo a ohlásila, že kromě žen není nikdo jiný přítomen. Aes Sedai se posadily a většina si začala natahovat živůtky. Ne zrovna spěšně, ale jen málokterá zase plýtvala časem. Egwain málem potřásla hlavou. Nemohla se zahalit dřív, než obřad pokročí. Kdysi dávno Kwamesina otázka vyžadovala důkladnější důkazy. Za těch dní se formální obřady prováděly tak, že ženy byly „oděny ve Světle", což znamenalo, že na sobě neměly ani nitku. Co by tyhle ženy udělaly v aielském potním stanu či shienarské lázni?
Teď nebyl na takové myšlenky čas.
„Kdo stojí za touto ženou,“ začala Romanda, „a zavazuje se za ni, duši za duši, život za život?“ Seděla vzpřímená a svrchovaně důstojná, kypré poprsí měla stále obnažené.
„Já se tak zavazuji,“ pronesla pevným hlasem Sheriam a o malou chvíli později ji postupně následovaly silnými hlasy Morvrin a Myrelle.
„Přistup, Egwain z al’Vereů,“ přikázala ostře Romanda. Egwain popošla o tři kroky a klekla si. Byla otupělá. „Proč jsi tady, Egwain z al’Vereů?“
Skutečně byla otupělá, nic necítila. A nemohla si ani vzpomenout na to, co má odpovědět, nicméně odpovědi jí jaksi samy splývaly ze rtů. „Byla jsem povolána věžovou sněmovnou.“
„Co žádáš, Egwain z al’Vereů?“
„Chci sloužit Bílé věži, nic víc a nic míň.“ Světlo, ony to opravdu udělají!
„Jak chceš sloužit, Egwain z al’Vereů?“
„Svým srdcem, duší i tělem, ve Světle. Beze strachu či výsad, ve Světle.“
„Kde chceš sloužit, Egwain z al’Vereů?“
Egwain dýchala zhluboka. Ještě pořád by mohla tuhle pitomost zarazit. Přece se skutečně nemohla... „Na amyrlinině stolci, zlíbí-li se věžové sněmovně.“ Dech se jí zadrhl. Teď už bylo pozdě couvnout. Možná bylo příliš pozdě už v Srdci Kamene.
Delana povstala první, pak Kwamesa a Janya, a další, na znamení souhlasu, až před svými stolicemi stálo devět přísedících. Romanda byla stále pevně usazená v křesle. Devět z osmnácti. Přijetí muselo být jednomyslné – sněmovna vždy vyžadovala konsensus, všechna hlasování byla jednomyslná, ačkoliv aby toho bylo dosaženo, obvykle to vyžadovalo hodně vyjednávání – dnes v noci se však kromě obřadních frází žádné hovory nepovedou, a tohle bylo téměř jasné odmítnutí. Sheriam a ostatní se jí vysmály, když nanesla, že by se to mohlo stát, a udělaly to tak rychle, že by si byla mohla dělat starosti, kdyby celá věc nebyla tak směšná, ale ony ji jen tak mimochodem varovaly, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Ne k odmítnutí, ale k tomu, že přísedící, jež zůstanou sedět v křeslech, tím budou chtít dát najevo, že nejsou žádní palácoví psíčci. Podle Sheriam to bylo jenom gesto, ukázka, ale když se Egwain podívala na Romandinu vážnou tvář a na Lelaine, jež byla téměř stejně vážná a s holou hrudí, nebyla si tím vůbec jistá. Taky jí tvrdily, že tohle provedou nejvýš tři čtyři.
Stojící ženy beze slova opět zaujaly svá místa. Nikdo nepromluvil, ale Egwain věděla, co má dělat. Otupělost zmizela.
Vstala, přistoupila k nejbližší přísedící, zelené s ostrými rysy jménem Samalin, jež zůstala sedět. Když před ní Egwain znovu poklekla, Sheriam si klekla vedle ní s velkou mísou s vodou v rukou. Sheriam vypadala chladná a suchá, zatímco Egwain se začínala lesknout potem, ale Sheriam se třásly ruce. Morvrin přiklekla k nim a podala Egwain plátno, zatímco Myrelle čekala po jejím boku s osuškou přes ruku. Myrelle se z nějakého důvodu tvářila rozzlobeně.
„Prosím, dovol mi sloužit,“ řekla Egwain. Samalin, s pohledem upřeným přímo před sebe, si vyhrnula suknice ke kolenům. Nohy měla bosé. Egwain jí umyla nohy a osušila je, potom se přesunula k další zelené, korpulentnější ženě jménem Malind. Sheriam a ostatní jí řekly jména všech přísedících. „Prosím, dovol mi sloužit.“ Malind měla hezkou tvář s plnými rty a tmavýma očima, které působily veselým dojmem, nyní se však neusmívala. Byla jednou z těch, co vstaly, nohy však měla také bosé.
Všechny přísedící byly bosé, kolem celé místnosti. Když Egwain umývala všechny ty nohy, přemítala, zda přísedící předem věděly, kolik jich zůstane sedět. Očividně věděly, že některé nevstanou, že bude třeba vykonat tuto službu. Věděla jenom o málo víc o tom, jak sněmovna funguje, než co zaslechla na přednáškách mladších novicek. O praktických věcech nevěděla zhola nic. Mohla jenom pokračovat.
Omyla a osušila poslední nohu – patřila Janye, která se mračila, jako by myslela na něco zcela jiného, ale aspoň předtím vstala – hodila plátno do umyvadla a vrátila se na své místo na konci místnosti, kde opět poklekla. „Prosím, dovolte mi sloužit.“ Další příležitost.
Delana opět vstala první, ale Samalin ji tentokrát těsně následovala. Žádná z žen přímo nevyskočila, ale jedna po druhé vstávaly, až zůstaly sedět pouze Lelaine a Romanda. Dívaly se na sebe, ne na Egwain. Nakonec Lelaine nepatrně pokrčila rameny, neuspěchaně si natáhla živůtek a vstala. Romanda otočila hlavu a podívala se na Egwain. Dívala se tak dlouho, až si Egwain začala jasně uvědomovat, že se jí mezi prsy a po žebrech řine pot. Nakonec, majestátně pomalu, se Romanda znovu oblékla a potom se připojila k ostatním. Egwain za sebou, kde čekaly Sheriam a ostatní, zaslechla úlevný výdech.
Samozřejmě to ještě neskončilo. Romanda a Lelaine společně přistoupily k Egwain a vedly ji ke žlutě omalovanému křeslu. Egwain se před ním zastavila a ony jí natáhly živůtek a kolem ramen ovinuly štólu amyrlinina stolce, přičemž společně se všemi přísedícími odříkávaly: „Jsi pozvednuta na amyrlinin stolec, ve slávě Světla, kéž Bílá věž přetrvá navěky. Egwain z al’Vereů, strážkyně zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin.“ Lelaine stáhla Egwain z levé ruky prsten s Velikým hadem a podala ho Romandě, jež ho Egwain nasadila na pravou ruku. „Kéž Světlo ozařuje amyrlinin stolec a Bílou věž.“
Egwain se zasmála. Romanda zamrkala, Lelaine sebou trhla, a nebyly samy. „Jenom jsem si na něco vzpomněla,“ řekla Egwain a pak dodala: „dcery.“ Takhle amyrlin oslovovala Aes Sedai. Egwain si vzpomněla na to, co mělo přijít teď. Nemohla si pomoci, aby si neříkala, že to je odplata za to, jak se protáhla Tel’aran’rhiodem. Egwain z al’Vereů, strážkyni zámků, plameni Tar Valonu, amyrlin, se podařilo posadit na tvrdé dřevěné křeslo, aniž by to vypadalo, že si sedá s přehnanou opatrností, a aniž by sebou trhla. Obojí považovala za vítězství vůle.