Když Egwain usměrněním zhasla poslední lampu, čekala, že bude spát spánkem plným nočních můr. Příštího rána si však pamatovala jenom dvě. V jednom snu byla amyrlin – Aes Sedai, ale bez toho, že by složila přísahy – a všechno, co udělala, vedlo k pohromě. Z tohoto snu se vymrštila na posteli, jenom aby se ho zbavila, přesto si však byla jistá, že tento sen nemá žádný zvláštní význam. Byl skoro stejný, jaký zažila uvnitř ter’angrialu, když procházela zkouškou na přijatou novicku. Pokud kdo věděl, neměly tyto sny žádnou spojitost se skutečností. Ne s touto skutečností. Druhý sen byl právě tak hloupý, jak čekala. Věděla dost o vlastních snech, aby to poznala, dokonce i když se nakonec musela probudit, aby se ho zbavila. Sheriam jí strhla štólu z ramen a pak se jí všechny vysmívaly a ukazovaly si na hlupačku, která si skutečně myslela, že se osmnáctiletá holka může stát amyrlin. Nejenom Aes Sedai, ale i všechny moudré a Rand, Perrin a Mat a Nyneiva a Elain, skoro každý, koho kdy poznala, se jí řehtal, zatímco ona tam stála nahá a zoufale se snažila dostat do šatů přijaté, které by padly tak desetileté dívce.
„Nemůžeš přece ležet v posteli celý den, matko.“
Egwain otevřela oči.
Chesa měla ve tváři výraz hrané vážnosti a v očích se jí jiskřilo. Byla přinejmenším dvakrát starší než Egwain a hned při prvním setkání se chovala se směsicí úcty a důvěrnosti, jaká by se dala očekávat od staré dvorní dámy. „Amyrlin se nemůže povalovat v posteli, a už vůbec ne dneska."
„To je to poslední, co bych chtěla.“ Celá ztuhlá se vyškrábala z postele a protáhla se, než si svlékla propocenou košili. Nemohla se dočkat, až bude s jedinou silou pracovat dost dlouho, aby se přestala potit. „Oblíknu si to modrý hedvábí s bílými bělozářkami kolem výstřihu.“ Všimla si, že se Chesa pečlivě nedívá, když jí podávala čistou spodničku. Následky dodržování jejího toh poněkud vybledly, nicméně pořád měla světlé modřiny. „Než jsem se sem dostala, měla jsem nehodu,“ vysvětlila a chvatně strčila hlavu do výstřihu spodničky.
Chesa kývla v náhlém osvícení. „Koně jsou potvory, nespolehlivý zvířata. Mě na žádnýho nikdá nedostaneš, matko. Dobrej pevnej vůz je mnohem bezpečnější. Kdybych takhle spadla z koně já, živý duši bych to nesvěřila. Nildra by navykládala takový věci a Kaylin... Ách, nevěřila bys, co některý ženský napovídají, jakmile se k nim obrátíš zády. Ovšem, pro amyrlinin stolec je to jiný, ale tohle bych udělala já.“ Držela dveře šatníku otevřené a koutkem oka sledovala Egwain, aby viděla, zda ji pochopila.
Egwain se na ni usmála. „Lidi jsou lidi, ať vysoko nebo nízko postavení,“ prohlásila vážně.
Chesa na okamžik zazářila, než jí přinesla modré šaty. Možná ji vybrala Sheriam, byla však komornou amyrlinina stolce a její věrnost také amyrlininu stolci patřila. A také měla pravdu, že je dnešek důležitý.
Egwain se rychle najedla – ačkoliv si Chesa mumlala, že hltání není zdravé na žaludek, teplé mléko s medem a kořením bylo na z nervozity podrážděný žaludek vynikajícím lékem – vyčistila si zuby a chvatně se opláchla, nechala Chesu, aby jí párkrát kartáčem pročísla vlasy a oblékla ji, co nejrychleji jí přetáhla modré hedvábí přes hlavu. Egwain si upravila sedmipruhou štólu na ramenou a zastavila se, aby se na sebe podívala do stojacího zrcadla. Štóla neštóla, jako amyrlin rozhodně nevypadala. Ale já jsem amyrlin. Tohle není sen.
Ve velké místnosti vespod byly stoly prázdné jako v noci. Byly tu pouze přísedící se šátky, shromážděné podle adžah, a opodál stála o samotě Sheriam. Když Egwain sestoupila po schodech, utišily se, a jakmile došla dolů, poklonily se jí. Romanda a Lelaine si ji pozorně prohlédly a pak se odvrátily. Důrazně se nedívaly na Sheriam a znovu se pustily do přerušeného rozhovoru. Když Egwain mlčela, ostatní se také odmlčely. Občas se po ní některá podívala. Dokonce i když šeptaly, zněly jejich hlasy příliš zvučně. Venku panovalo ticho, naprosté ticho. Egwain si z rukávu vytáhla šátek a otřela si tvář. Žádná z nich nevypotila ani kapku.
Vedle ní se postavila Sheriam. „Půjde to dobře,“ prohodila tiše. „Hlavně nezapomeň, co máš říkat.“ To byla další věc, kterou v noci podrobně probíraly. Egwain měla ráno pronést řeč.
Egwain kývla. Bylo to zvláštní. Měl se jí obracet žaludek a třást kolena. Nebylo tomu tak a ona to nemohla pochopit.
„Není třeba se bát,“ pokračovala Sheriam. Mluvila, jako by si myslela, že Egwain se bojí, a chtěla ji uklidnit, ale než stačila znovu otevřít ústa, promluvila nahlas Romanda.
„Je čas.“
Za šustění suknic se přísedící opět seřadily podle věku, tentokrát však byla Romanda v čele, a vypochodovaly ven. Egwain došla těsně ke dveřím. Pořád se jí nesvíral žaludek. Možná měla Chesa s tím teplým mlékem pravdu.
Stále bylo ticho, pak promluvila Romanda hlasem příliš silným, aby byl přirozený. „Máme amyrlin.“
Egwain vystoupila ven do slunečního žáru, který by čekala až mnohem později. Zvedla nohu ze schůdku a položila ji na plošinu spletenou ze vzduchu. Řada přísedících se táhla po obou stranách a každá přísedící zářila světlem saidaru.
„Egwain z al’Vereů,“ začala odříkávat Romanda, jejíž hlas se nesl na pramenech síly, „strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlin.“
Za její řeči ji zvedly vysoko, skutečně pozvedaly amyrlin, až stála skoro pod doškovou střechou, a každému, kdo ji viděl, kromě ženy, jež dokázala usměrňovat, to muselo připadat, že se vznáší ve vzduchu.
A byla tu spousta lidí, kteří ji mohli vidět na pozadí vycházejícího slunce. Druhé tkanivo způsobilo, že se světlo kolem ní mihotalo. Ulice byla nacpána muži i ženami. Dav mizel i za rohy. Každé zádveří bylo plné, každé okno, každá střecha kromě samotné Menší věže. Zvedl se řev, který téměř přehlušil Romandin hlas, vesnicí se valily vlny jásotu. Egwain si lidi dole prohlížela, pátrala po Nyneivě a Elain, ale v tom moři zdvižených tváří je nezahlédla. Zdánlivě minuly celé věky, než se diváci utišili natolik, aby mohla promluvit. Tkanivo, které předtím neslo Romandin hlas, se teď přeneslo na ni.
Její řeč připravily dopředu, Sheriam a ostatní, váženou výzvu a napomenutí, které by možná dokázala pronést bez uzardění, kdyby byla dvakrát starší, nebo spíš třikrát. O vlastní vůli udělala pár změn. „Shromáždili jsme se zde kvůli hledání pravdy a spravedlnosti, které neskončí, dokud falešná amyrlin, Elaida, nebude sesazena ze svého místa, které uchvátila.“ Jediná změna byla „neskončí“ místo „nemůže skončit", ale ona si myslela, že je to působivější a lepší. „Jako amyrlin vás při tomto hledání povedu a neustoupím. A vím, že ani vy necouvnete.“ A to jako výzva a nabádání stačilo. V žádném případě tady nahoře nehodlala zůstat tak dlouho, aby zopakovala všechno, co chtěly, aby řekla. A stejně všechno ostatní odpovídalo zhruba tomu, co již řekla. „Jako svou kronikářku jmenuji Sheriam Bayanar.“