To vyvolalo mnohem menší jásot. Kronikářka nebyla, koneckonců, amyrlin. Egwain se podívala dolů a čekala, dokud neviděla, že Sheriam vyběhla ven. Ještě si na ramenou upravovala štolu kronikářky, modrou, aby ukázala, že byla pozvednuta z modrého adžah. Rozhodly se, že nenechají udělat kopii amyrlininy hole se zlatým plamenem nahoře, již nosívala kronikářka. Dokud z Bílé věže nezískají pravou hůl, budou se muset obejít bez ní. Sheriam si myslela, že bude muset čekat mnohem déle, a na Egwain se podívala otevřeně podrážděně. V řadách přísedících se Romanda a Lelaine tvářily naprosto bezvýrazně, obě měly velmi přesvědčivý návrh na to, kdo by měl být kronikářkou, a nebylo třeba říkat, že ani jedna nenavrhovala Sheriam.
Egwain se nadechla a obrátila se zpátky k čekajícímu shromáždění. „Na počest tohoto dne vyhlašuji, že všem přijatým a mladším novickám jsou prominuty tresty a pokání.“ To byl zvyk, a bíle oděné dívky se neskrývaně zaradovaly, přidalo se dokonce i pár přijatých, které se zapomněly. „Na počest tohoto dne nyní vyhlašuji, že Theodrin Dabei, Faolain Orande, Nyneiva z al’Mearů a Elain z rodu Trakandů jsou od tohoto okamžiku pozvednuty k šátku, stávají se hotovými sestrami a Aes Sedai.“ Toto oznámení přivítalo tázavé ticho, jen tu a tam někdo zamumlal. Něco takového rozhodně zvykem nebylo. Zdaleka ne. Bylo to však vyhlášeno a bylo dobře, že se Morvrin zmínila o Theodrin a Faolain. Přišel čas vrátit se k tomu, co pro ni napsaly. „Nyní vyhlašuji na tento den hostinu a oslavu. Ať nikdo nepracuje, kromě toho, co je nezbytné udělat, a všichni nechť se radují. Kéž na vás na všechny svítí Světlo a ruka Stvořitele vás chrání.“ To poslední již pohltil hromový řev, který překonal i tkanivo, jež neslo její slova. Někteří lidé začali tančit přímo na ulici, ačkoliv téměř neměli místo.
Plošina ze vzduchu sestoupila možná maličko rychleji, než stoupala. Přísedící na ni civěly, když sestupovala na zem, a záře saidaru začala pohasínat málem dřív, než se dotkla nohou země.
Sheriam se k ní vrhla a popadla Egwain za ruku, přitom se usmívala na přísedící s kamennými výrazy. „Musím amyrlin ukázat její pracovnu. Omluvte mě.“ Egwain by neřekla, že ji Sheriam dovnitř doslova strkala, ale rozhodně by taky neřekla, že to neudělala. Nemyslela si, že by ji Sheriam doslova vlekla za ruku, ale připadalo jí nejlepší si volnou rukou vyhrnout suknice a dělat dlouhé kroky. Ukázalo se, že její pracovna, za předpokojem, je o něco menší než její ložnice, měla dvě okna, psací stůl se židlí s rovným opěradlem a dvě další židle stály před ním. Nic jiného tu nebylo. Červotočem prožrané deštění bylo naleštěné do matného lesku, avšak stůl byl prázdný. Na podlaze ležel květovaný koberec.
„Odpusť mi, jestli jsem byla příliš unáhlená, matko,“ řekla Sheriam a pustila jí ruku, „ale myslela jsem, že bychom si měly promluvit v soukromí, než budeš mluvit s některou z přísedících. Všechny se připojily k psaní tvého proslovu a –“
„Vím, že jsem udělala pár změn,“ přerušila ji Egwain bez úsměvu, „ale cítila jsem se tak hloupě, když jsem tam tak stála a měla to všechno vykládat.“ Všechny že se připojily? Nebylo divu, že to znělo jako řeč pompézní staré báby, která nemůže přestat mluvit. Málem se zasmála. „A stejně, řekla jsem, co se říct muselo, aspoň v jádru. Elaidu je nutný odstranit a já je při tom povedu.“
„Ano,“ pravila Sheriam pomalu, „mohlo by však vzejít několik otázek kvůli některým ostatním... změnám. Theodrin a Faolain budou rozhodně pozvednuty na Aes Sedai, jakmile budeme mít zpátky v rukou Věž a hůl přísah, a Elain nejspíš taky, ale Nyneiva pořád nedokáže zapálit svíčku, pokud si nejdřív před lidmi neškube za cop.“
„Právě tento problém chci nanést,“ řekla Romanda, vstoupivší bez zaklepání. „Matko,“ dodala po významné odmlce. Lelaine za nimi zavřela dveře málem před obličejem několika dalších přísedících.
„Připadalo mi to nezbytný,“ prohlásila Egwain a vykulila oči. „Napadlo mě to včera v noci. Já jsem byla pozvednuta na amyrlin, aniž bych prošla zkouškou nebo složila tři přísahy, a kdybych zůstala sama, jenom by to na mě víc ukazovalo. Když tu budou čtyři další, už lidem nebudu připadat tak divná. Aspoň ne lidem tady. Elaida by se mohla pokusit s tím něco udělat, až se o tom doslechne, ale většina lidí toho o Aes Sedai ví tak málo, že stejně nebudou vědět, čemu mají věřit. A tady nejvíc záleží na lidech. Musejí ve mě věřit.“
Každý jiný než Aes Sedai by na ni zůstal civět s otevřenou pusou. Tady zatím Romanda málem prskala.
„To je možné,“ začala Lelaine hodně ostře a prudce trhla za šátek s modrými třásněmi, pak se však zarazila. Bylo to tak. A víc, amyrlinin stolec veřejně prohlásil tyto ženy za Aes Sedai. Sněmovna by je mohla udržet v rolích přijatých – nebo v rolích, které Faolain a Theodrin hrály – ale sněmovna nemohla vymazat vzpomínky a nedokázala by zabránit tomu, aby se každý dozvěděl, že se hned první den postavila proti amyrlin. A to by důvěru v ni rozhodně dost podrylo.
„Doufám, matko,“ pravila Romanda sevřeným hlasem, „že příště se nejdřív poradíš se sněmovnou. Jít proti zvyklostem může mít nečekané následky.“
„Jít proti zákonu může mít nešťastné následky,“ prohlásila poněkud nevybíravě Lelaine a opožděně připojila: „Matko.“ Tohle byl nesmysl, nebo téměř. Podmínky pro pozvednutí mezi Aes Sedai byly uzákoněny, pravda, ale amyrlin mohla vyhlásit téměř cokoliv, co se jí zlíbilo. Přesto se moudrá amyrlin nevrhala do bojů se sněmovnou, bylo-li možné se jim vyhnout.
„Och, příště se určitě poradím,“ sdělila jim Egwain upřímně. „Ale teď mi to připadalo takhle správný. Omluvily byste mě teď, prosím? Skutečně si musím promluvit s kronikářkou.“
Málem se třásly. Pukrlata předvedly nepatrná a slova na rozloučenou byla naprosto správná, co se slov týkalo, ale Romanda je mumlala a Lelaine mluvila hlasem ostrým, že by jím mohla sekat.
„Tohle jsi zvládla docela dobře,“ řekla Sheriam, když byly ze dveří. Mluvila překvapeně. „Ale nesmíš zapomínat, že sněmovna může dělat problémy každé amyrlin. Jedním z důvodů, proč jsem tvou kronikářkou, je ten, abych ti mohla radit a uchránit tě takovýchhle problémů. Měla by ses se mnou poradit o každé vyhlášce, kterou budeš chtít vynést. A když nebudu po ruce já, tak s Myrelle, Morvrin a ostatními. Jsme tu, abychom ti pomáhaly, matko.“
„Rozumím, Sheriam. Slibuju, že budu pozorně naslouchat všemu, co řeknete. Ráda bych teď viděla Nyneivu a Elain, jestli je to možný.“
„Mělo by být,“ usoudila Sheriam s úsměvem, „ačkoliv možná budu muset Nyneivu od žlutých odtáhnout skutečně násilím. Siuan tě přijde učit o etiketě, kterou musí amyrlin dodržovat – k učení je toho hodně – ale řeknu jí, aby přišla později.“
Když Sheriam odešla, Egwain hleděla na dveře. Pak se obrátila a hleděla na stůl. Úplně prázdný. Nebylo na něm jediné hlášení, které by si mohla přečíst, žádné záznamy k prostudování. Nebyl na něm brk ani kalamář, aby mohla napsat poznámku, natož vyhlášku. A Siuan ji přijde učit etiketě.
Když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře, ještě tam stála. „Dále,“ zavolala a přemítala, je-li to Siuan či snad služebná s medovými perníčky na zakousnutí, již hezky nakrájenými k jídlu.
Do dveří váhavě strčila hlavu Nyneiva, pak ji Elain strčila dovnitř. Bok po boku předvedly dokonalé pukrle, roztáhly doširoka bílé sukně s pruhy a zamumlaly: „Matko.“