Egwain pomyslela na to, na koho se tu vlastně dívá. Zaprodankyně, žena, jejíž jméno se celá staletí používalo ke strašení dětí, žena, jež si svými zločiny vysloužila stonásobnou smrt. Pomyslela na vědomosti v její hlavě. Přinutila se k úsměvu. Nebyl to hezký úsměv. Ani nechtěla, aby takový byl, ale na hezký úsměv by se nejspíš stejně nevzmohla, i kdyby se o něj pokusila. „Mají pravdu. Žila jsem mezi Aiely. Takže jestli čekáš, že budu mírná jako Nyneiva a Elain, tak na to hezky rychle zapomeň. Jenom se na mě škaredě podíváš, a já tě donutím žebrat o smrt. Jenomže já tě nezabiju. Jenom najdu nějaký způsob, aby ti tahle tvář zůstala navěky. Na druhou stranu, jestli uděláš něco víc...“ Usmála se víc, až ukázala zuby.
Strach vyskočil tak, že pohltil všechno ostatní a napřel se proti přehradě. Moghedien, stojící před stolem, si tiskla suknice, až měla bílé klouby, a viditelně se třásla. Nyneiva a Elain se na Egwain dívaly, jako by ji ještě nikdy neviděly. Světlo, copak čekaly, že se bude k Zaprodancům chovat zdvořile? Sorilea by tu ženskou přikolíkovala na slunci, aby ji naučila poslušnosti, pokud by jí rovnou nepodřízla krk.
Egwain přistoupila k Moghedien blíž. Druhá žena byla vyšší, ale přikrčila se ke stolu a převrhla pohárky na podnose a rozkolébala džbán. Egwain se přinutila mluvit chladným hlasem. Vlastně se moc nutit nemusela. „Den, kdy tě přichytím při lži, je dnem, kdy tě osobně popravím. Takže. Napadlo mě zkusit cestovat z místa na místo tak, že vyvrtám díru, abych tak řekla, odsud tam. Díru do vzoru, takže mezi jedním a druhým koncem cesty nebude žádná vzdálenost. Jak dobře to bude fungovat?“
„Vůbec ne, pro tebe ani pro žádnou ženu,“ řekla Moghedien bez dechu a okamžitě. Strach, který vřel v jejím nitru, byl teď jasně patrný i na její tváři. „Takhle cestují muži.“ Bylo zřejmé, co tím myslí. Mluvila o jednom ze ztracených nadání. „Když to zkusíš ty, vtáhne tě to do... Nevím, co to je. Snad prostor mezi vlákny vzoru. Myslím, že bys pak nežila moc dlouho. Vím, že by ses nikdy nevrátila.“
„Cestování,“ zamumlala znechuceně Nyneiva. „Cestování nás ani nenapadlo!“
„Ne, to nenapadlo.“ Elain nemluvila s o nic větším nadšením. „Ráda bych věděla, nač ještě jsme ani nepomyslely.“
Egwain si jich nevšímala. „Tak jak?“ zeptala se tiše. Tichý hlas byl vždycky lepší než křik.
Moghedien sebou však trhla, jako by přece jenom křičela. „Zařídíš, aby dvě místa ve vzoru byla naprosto stejná. Můžu ti ukázat jak. Vyžaduje to trochu námahy, kvůli tomu... náhrdelníku, ale můžu –“
„Jako tohle?“ řekla Egwain, uchopila saidar a spletla prameny ducha. Tentokrát se nepokoušela dotknout světa snů, ale očekávala něco velmi podobného, pokud to bude fungovat. Získala však něco zcela jiného.
Tenký závěs, který setkala, nevyvolal mihotavý efekt a trvalo jen chvilku, než se svisle protrhl, a náhle se objevila čára stříbřitě modrého světla. Světlo se rychle rozšiřovalo – nebo snad obrátilo, jí to tak aspoň připadalo – do... něčeho. Pak byly uprostřed místnosti... dveře, a vůbec ne zamlžená scéna, jakou získala v Tel’aran’rhiodu ze svého stanu. Tyto dveře se otevíraly do sluncem sežehlé země, vedle níž nejhorší sucho tady vypadalo jako šťavnatá vesna. Nad prašnou plání žlutého jílu, rozpukanou, s několika zakrslými keříky, které i z dálky vypadaly, že jsou plné trnů, se zvedaly kamenné věže a ostré útesy.
Egwain málem vytřeštila oči. Tohle byla Aielská pustina v půlce cesty mezi Držbou Chladné skály a údolím Rhuideanu, místo, kde nebylo příliš pravděpodobné, že se někdo objeví – nebo mu ublíží. To, jaká opatření zřídil Rand se svým zvláštním pokojem ve Slunečním paláci, ji upozornilo, aby byla také opatrná – ale ona jenom doufala, že se sem dostane, a byla si jistá, že to bude přes mlžnou oponu.
„Světlo!“ vydechla Elain. „Víš, cos udělala, Egwain? Víš to? Myslím, že to taky zvládnu. Jestli mi to tkanivo ještě jednou ukážeš, vím, že si ho budu pamatovat.“
„Pamatovat co?“ Nyneiva málem kvílela. „Jak to udělala? Ách, ten zatracenej blok! Elain, kopni mě do kotníku. Prosím!“
Moghedien se tvářila velmi neutrálně. Náramkem se valila nejistota skoro stejně silná jako strach. Čtení pocitů se rozhodně nepodobalo čtení slov na stránce, ale tyhle dva byly jasné. „Kdo...?“ Moghedien si olízla rty. „Kdo tě to naučil?“
Egwain se usmála tak, jak vídala se usmívat Aes Sedai. Aspoň doufala, že tím dává najevo záhadu. „Nikdy si nebuď jistá, že už odpověď neznám dopředu,“ pronesla chladně. „Pamatuj si. Jednou mi zalžeš.“ Náhle ji napadlo, jak tohle musí znít Nyneivě a Elain. Ony tu ženu chytily, držely ji v zajetí za téměř neuvěřitelných podmínek, vyrvaly z ní všechny možné informace. Obrátila se k nim a krátce, lítostivě se zasmála. „Mrzí mě to. Nechtěla jsem to takhle převzít.“
„Proč by tě to mělo mrzet?“ Elain se zeširoka usmívala. „Ty to máš převzít, Egwain.“
Nyneiva škubla copem a pak se na něj zamračila. „Zřejmě nic nefunguje! Proč se nemůžu rozčílit? Och, co se mě týče, můžeš si ji nechat napořád. Stejně ji nemůžem vzít do Ebú Daru s sebou. Proč se nemůžu rozčílit? Ách, krev a zatracenej popel!“ Když si uvědomila, co řekla, vykulila oči a plácla se přes pusu.
Egwain se podívala na Moghedien. Žena se věnovala narovnávání pohárků a nalévání vína vonícího po sladkém koření, avšak při Nyneiviných slovech něco proběhlo náramkem. Snad leknutí? Třeba dávala přednost paním, které znala, před tou, která jí téměř prvními slovy vyhrožovala smrtí.
Ozvalo se důrazné zaklepání na dveře a Egwain chvatně propustila saidar. Otvor do Pustiny zmizel. „Dále.“
Do pracovny vstoupila Siuan a zarazila se. Povšimla si Moghedien, náramku na Egwainině zápěstí, Nyneivy i Elain. Zavřela dveře a předvedla pukrle tak nepatrné, jaké dělaly Romanda a Lelaine. „Matko, přišla jsem tě učit etiketě, ale jestli chceš, vrátím se později...“ Tázavě zvedla obočí.
„Jdi,“ propustila Egwain Moghedien. Když ji Nyneiva a Elain nechávaly volně pobíhat kolem, musel ji a’dam nějak držet na uzdě, i když nejspíš tolik neomezoval jako ten s vodítkem. Přejela prstem po náramku – nenáviděla tu věc, ale hodlala ji nosit ve dne v noci – a dodala: „Ale budeš mi k službám. Pokus o útěk stavím na stejnou úroveň jako lež.“ Když Moghedien spěchala ven, a’damem projel strach. To by mohl být problém. Jak Nyneiva a Elain dokázaly žít s takovými proudy hrůzy? Nicméně tohle byl problém na později.
Otočila se k Siuan a zkřížila ruce na prsou. „Takhle to nepůjde, Siuan. Vím všechno. Dcero.“
Siuan naklonila hlavu. „Vědět občas neposkytuje žádné výhody. Občas to jenom znamená dělit se o nebezpečí.“
„Siuan!“ vyhrkla Elain zpola zděšeně a zpola jako varování, a k Egwainině překvapení Siuan udělala něco, o čem by nikdy nečekala, že Siuan Sanche udělá. Začervenala se.
„Nemůžeš čekat, že se přes noc staneš někým jiným,“ zamumlala nerudně.
Egwain předpokládala, že s tím, co musí udělat, by jí Nyneiva a Elain mohly pomoci, ale jestli měla být skutečnou amyrlin, musela to dokázat sama. „Elain, vím, že ses chtěla převlíknout z těch šatů přijaté. Co kdybys to šla udělat? A pak zkus zjistit něco o ztracených nadáních. Nyneivo, ty taky.“