„Předtím jsi tak dychtivá nebyla. Slyšela jsem, že jsi Dagdaře řekla, že jsi taky Aes Sedai a ona si může najít jezero a strčit do něj hlavu.“
Nyneivě do tváří vystoupil nach. Mohla si být jistá, že se jí ta její vzteklá povaha postaví do cesty. „Možná jsem si prostě uvědomila, že být Aes Sedai neznamená, že můžu usměrňovat snáz než dřív.“
Romanda si odfrkla. „Aes Sedai. K tomu ještě musíš ujít dlouhou cestu, ať už... Nuže dobrá. Něco, co jsme ještě nezkusily. Skákej nahoru a dolů po jedné noze. A mluv.“ Stále se mračíc se posadila do vyřezávaného křesla u postele. „Drby, myslím. Mluv o něčem nedůležitém. Například o čem říkala amyrlin, že s ní chce mluvit Lelaine?“
Nyneiva na ni chvíli vzdorně zírala. Skákat po jedné noze? To je směšné! Ale stejně tu nebyla kvůli tomu, aby se zbavila svého bloku. Zvedla suknice a začala skákat. „Egwain... amyrlin... toho moc neříkala. Něco o tom, že musí zůstat trčet v Salidaru...“ Tohle by mělo fungovat, jinak od ní Egwain uslyší pár vybraných slov, amyrlin neamyrlin.
„Myslím, že tenhle bude fungovat lépe, Sheriam,“ řekla Elain a podala jí pokroucený modročerveně tečkovaný prsten, který byl ráno ještě kamenem. Vlastně se nijak nelišil od kteréhokoliv jiného, co kdy vytvořila. Stály stranou od davu v ústí úzké uličky, ozářené rudým sluncem. Za nimi kvílely skřipky a zpívaly flétny.
„Děkuji ti, Elain.“ Sheriam vsunula ter’angrial do kapsáře, aniž se na něj jen podívala. Elain Sheriam chytila v pauze mezi tancem, kdy měla pod vší tou chladnou aessedaiovskou vážností lehce zarudlé líce, nicméně jasný zelený pohled, z něhož se Elain jako mladší novicce vždycky roztřásla kolena, jí upírala přímo do tváře. „Proč mám pocit, že tohle není jediný důvod toho, že jsi za mnou přišla?“
Elain se zamračila a otáčela prstenem s Velikým hadem na pravé ruce. Pravé ruce. Nesmí prostě zapomínat, že je teď taky Aes Sedai. „To kvůli Egwain. Asi bych měla říkat amyrlin. Dělá si starosti, Sheriam, a já doufala, že bys jí mohla pomoci. Jsi kronikářka a já nevím, za kým jiným jít. Nevím všechno úplně přesně. Víš, jaká Egwain je. Nepostěžovala by si, ani kdyby jí uřízly nohu. Myslím, že je to kvůli Romandě, ačkoliv mluvila o Lelaine. Jedna nebo druhá si ji podala, myslím, kvůli tomu, že chtějí zůstat tady v Salidaru, a odmítají se hnout, protože je to příliš nebezpečné.“
„To je dobrá rada,“ podotkla Sheriam pomalu. „Nevím, jak nebezpečné, ale je to rada, kterou bych jí dala sama taky.“
Elain bezmocně rozhodila rukama. „Já vím. Ona mi řekla, žes to udělala, jenže... Neřekla to takhle přímo, ale myslím, že se těch dvou trochu bojí. Vím, že je teď amyrlin, ale myslím, že díky nim se cítí jako novicka. Myslím, že se bojí, že jestli udělá, co chtějí – dokonce i když je to dobrá rada – ony budou čekat, že příště udělá to samé. Myslím... Sheriam, ona se bojí, že příště nedokáže říct ne, pokud teď řekne ano. A... já se toho bojím taky. Sheriam, ona je amyrlin. Neměla by se dostat Romandě pod palec, ani Lelaine nebo komukoliv jinému. Ty jsi jediná, kdo jí může pomoci. Nevím jak, ale jsi."
Sheriam mlčela tak dlouho, až si Elain začala myslet, že jí druhá žena poví, že každé její slovo bylo směšné. „Udělám, co půjde,“ pronesla Sheriam nakonec.
Elain potlačila úlevné vydechnutí, než si uvědomila, že by na tom nezáleželo.
Egwain se předklonila, položila ruce na boky měděné vany a nechala Chesu žvatlat, když jí komorná drhla záda. Snila o skutečné lázni, ale doopravdy sedět v mýdlové vodě, provoněné květinovým olejem, bylo po aielských potních stanech zvláštní. Učinila první krok jako amyrlin, zorganizovala své nepočetné vojsko a začala útok. Vzpomínala na to, jak Rhuark kdysi řekl, že když jednou bitva začne, vojevůdce už nemá nad událostmi žádnou kontrolu. Teď mohla jedině čekat. „Přesto,“ prohodila tiše, „myslím, že by moudrý byly pyšný.“
38
Náhlý mráz
Planoucí slunce mu stále ještě stoupalo za zády a Mat již byl rád, že mu klobouk se širokou krempou poskytuje stín. Tenhle altarský les byl holý, protože byla zima, nebyl jenom zimně hnědý, borovice a kaliny a ostatní vždyzeleny vypadaly uschlé a duby, jasany a ambroně nahé. Ještě nebylo poledne a nejhorší žár, jenž následoval, a Mat měl už teď dojem, že projíždí pecí. Kabátec měl pověšený přes sedlové brašny, ale jemná lněná košile se mu již lepila potem k tělu. Oko kopyty drtil suché kapradí a spadané listí, silnou vrstvou pokrývající listovku, a Banda se s šustotem pohybovala lesem. Objevilo se pouze pár ptáků, rychle se míhali mezi větvemi, a nebyl vidět ani veverčí chlup. Byly zde však mouchy a kousalky, jako kdyby bylo vrcholné léto, místo necelý měsíc do Slavnosti světel. Vlastně se to nijak nelišilo od toho, co viděl kolem Erinin, ale když to viděl i tady, vyvedlo ho to z míry. Copak skutečně usychal celý svět?
Aviendha kráčela vedle Oka s rancem na zádech a umírající stromy či štípající mouchy ji očividně nijak nezajímaly. I přes své sukně nadělala mnohem méně hluku než kůň. Očima pátrala mezi okolními stromy, jako by nedůvěřovala tomu, že je zvědové Bandy a stráže na křídlech uchrání před léčkou. Ani jednou nepřijala pozvání k jízdě, což Mat ostatně ani nečekal, když viděl, jaký mají Aielové vztah k ježdění, nedělala však ani žádné potíže, jenom si pokaždé, když zastavili, brousila nůž, což mohlo být považováno za provokativní. Samozřejmě došlo k tomu incidentu s Olverem. Jeda na šimlovi s vysokým krokem, kterého mu Mat našel mezi remontami, Olver ji neustále ostražitě sledoval. Druhé noci se do ní pokusil vrazit nůž, přičemž křičel, že mu Aielové zabili tátu. Ona mu nůž samozřejmě sebrala, ale i když ho pak Mat vyplatil a pokusil se mu vysvětlit rozdíl mezi Shaidy a ostatními Aiely – což bylo něco, o čem si Mat nebyl jist, zda tomu rozumí sám – Olver se na ni neustále mračil. Neměl prostě Aiely rád. Co se Aviendhy týkalo, Olver ji zřejmě vyváděl z míry, což Mat už vůbec nechápal.
Stromy byly dost vysoké, aby umožňovaly vánku rozvlnit jejich řídké koruny, ale praporec Rudé ruky visel splihle, stejně jako ty dva, které vyhrabal, jakmile je Rand nechal projít průchodem na noční louku. Dračí praporec, rudozlatá postava skrytá v záhybech bílé látky, a ten, který Banda nazývala al’Thorův prapor, starobylý symbol Aes Sedai, také naštěstí skrytý v záhybech. Rudou ruku nesl prošedivělý starší korouhevník, chlapík z úzkýma očima a větším počtem jizev, než měl Daerid, jenž trval na tom, že praporec každý den alespoň chvíli ponese, což dělalo jen pár korouhevníků. Talmanes a Daerid dodali druhé dva praporečníky, mládence s tvářemi jako jablíčka, kteří se ukázali být dost slušní, aby si vysloužili menší zodpovědnost.
Už tři dny projížděli Altarou, tři dny strávili v lese, aniž by zahlédli jediného Dračího spřísahance – nebo kohokoliv jiného – a Mat doufal, že se tahle samota protáhne přinejmenším do dnešního čtvrtého dne, než dorazí do Salidaru. Kromě Aes Sedai tu byl problém, jak udržet Aviendhu, aby neskočila po krku Elain. Mat příliš nepochyboval o tom, proč tak brousí svůj nůž, až se ostří lesklo jako drahokamy. Dost se bál, že to skončí tím, že povede Aielanku do Caemlynu pod stráží a ta zatracená dědička se bude na každém kroku dožadovat, aby ji pověsil. Rand a ty jeho zatracené ženské! Podle Matova názoru cokoliv, co Bandu zpomalovalo a jeho drželo dál od kaše, kterou mu Rand nadrobil v Salidaru, bylo jen dobré. Zastavit brzy a vyrazit na cestu pozdě také pomáhalo. Stejně tak zásobovací vůz vzadu, v lese velmi pomalý. Jenomže Banda mohla jet jen takhle pomalu. Bylo jisté, že Vanin něco najde až příliš brzy.