A jako by ho to pomyšlení přivolalo, mezi stromy se vepředu objevil tlustý zvěd se čtyřmi jezdci. Před rozbřeskem vyjel se šesti.
Mat zvedl zaťatou pěst, dávaje tak znamení zastavit, a zástupem projelo mumlání. První rozkaz, který vydal poté, co projeli průchodem, zněclass="underline" „žádný bubny, žádný trubky, píšťaly ani zatracený zpívání,“ a pokud se na začátku objevilo pár rozmrzelých tváří, po prvním dni stráveném v zalesněném terénu, kde jste jasně viděli málokdy dál než na sto kroků, už nikdo nic nenamítal.
Mat si položil oštěp přes sedlo a počkal, dokud k němu Vanin nedojede a nedbale se neudeří klouby ruky do čela. „Našli jste je?“
Plešatějící muž se vyklonil ze sedla a plivl dírou mezi zuby. Potil se tolik, až to vypadalo, že se roztéká. „Našel jsem je. Osm deset mil na západ. V lesích tam jsou strážci. Viděl jsem, jak jeden dostal Mara. Prostě se z ničeho nic vynořil v jednom z těch plášťů a strhl ho ze sedla. Dost zle ho pošramotil, ale myslím, že ho nezabil. Ladwin se podle mě neobjeví ze stejnýho důvodu.“
„Takže vědí, že jsme tady.“ Mat ztěžka vydechl nosem. Nečekal, že by některý ze zvědů před strážci cokoliv zatajil, natož před Aes Sedai. Ale ony se o nich Aes Sedai musely dříve nebo později stejně dozvědět. Jenom chtěl, aby to bylo později. Ohnal se po modré masařce, ale ta odbzučela pryč a jemu na zápěstí zůstala kapka krve. „Kolik?“
Vanin si znovu odplivl. „Víc, než jsem si kdy myslel, že uvidím. Došel jsem do vesnice pěšky a všude se tam hemžily ty aessedaiovský tváře. Tak dvě tři stovky. Možná čtyři. Nechtěl jsem bejt moc nápadnej a počítat.“ Než se mohlo zděšení pořádně usadit, přidal zvěd další. „Taky mají vojsko. Táboří hlavně na severu. Víc než máš ty. Tak asi dvakrát tolik.“
Mezitím k nim dojeli Talmanes, Nalesean a Daerid, celí zpocení se oháněli po mouchách a kousalkách. „Slyšeli jste to?“ zeptal se Mat a oni střízlivě kývli. Jeho štěstí v boji bylo moc hezké, ale stát proti přesile dvě ku jedné, navíc proti stovkám Aes Sedai, by vyčerpalo štěstí každého. „Nejsme tady, abychom bojovali,“ připomněl jim, ale oni měli protažené obličeje dál. Vlastně ani jemu ta poznámka náladu nezvedla. Počítalo se to, jestli Aes Sedai budou chtít, aby bojovalo jejich vojsko.
„Připravte se na to, kdyby na Bandu zaútočili,“ nařídil. „Vyčistěte tolik místa, kolik jenom půjde, a použijte klády na barikády.“ Talmanes se zašklebil skoro stejně jako Nalesean. Když bojovali, rádi seděli v sedlech s volností pohybu. „Myslete. Právě teď nás možná pozorují strážci.“ Překvapilo ho, když Vanin přikývl a významně mrkl napravo. „Když uvidí, že se připravujem k obraně, tak bude jasný, že nehodláme zaútočit. Díky tomu by se mohli rozhodnout, že nás nechají na pokoji, a pokud ne, aspoň budem připravený.“ Tohle pochopili, Talmanes rychleji než Nalesean. Daerid přikyvoval od samého začátku.
Nalesean se zatahal za naolejovanou bradku a zamumlaclass="underline" „A co hodláš dělat pak? Jenom sedět na zadku a čekat na ně?“
„Tohle uděláte vy,“ sdělil mu Mat. Světlo spal Randa a to jeho „možná padesát Aes Sedai"! Světlo spal jeho a to jeho „trochu se vytahuj, zastraš je"! Počkat tady, dokud z vesnice někdo nepřijde, aby se zeptal, kdo jsou a co tu chtějí, vypadalo jako docela dobrý nápad. Tentokrát žádný vliv ta’veren. Každý boj bude muset přijít za ním. Nehodlal do něj nakráčet.
„Jsou támhle?“ ukázala Aviendha. Bez čekání na odpověď si hodila ranec na záda a vyrazila k západu.
Mat za ní zíral. Zatracená Aielanka. Nějaký strážce se jí nejspíš pokusí taky dostat a ona mu podá jeho hlavu. Nebo možná ne, jací už strážci byli. Jestli se pokusí vytáhnout nůž na některého z těchhle, docela dobře by jí mohl ublížit. Kromě toho, jestli se dostane k Elain a začne si s ní kvůli Randovi rvát vlasy nebo něco horšího, vrazí někdo nůž do ní... Kráčela rychle, téměř klusala, dychtivá dostat se do Salidaru. Krev a zatracenej popel!
„Talmanesi, máš velení, dokud se nevrátím, ale nehýbej se, dokud někdo po Bandě neskočí s vyceněnýma zubama. Tihle čtyři ti poví, čemu možná budeš muset čelit. Vanine, ty pojeď se mnou. Olvere, drž se u Daerida pro případ, že by potřeboval doručit zprávu. Můžeš ho naučit hrát hady a lišky,“ dodal a usmál se na Daerida. „Říkal mi, že by se to chtěl naučit.“ Daeridovi spadla brada, ale Mat rychle odjel. To je teda skvělé, nechat se dovléci do Salidaru strážcem s boulí na hlavě. Jak by tomu mohl zabránit? Jeho pohled přitáhly praporce. „Ty zůstaň tady,“ nakázal prošedivělému korouhevníkovi. „Vy dva pojedete se mnou. A nechte ty hadry stočený.“
Jeho zvláštní skupinka Aviendhu rychle dohonila. Pokud by něco mohlo přesvědčit strážce, aby je nechali projet bez překážek, tak by to mělo být tohle. Jedna žena a čtyři muži neznamenali žádnou hrozbu, zvlášť když se očividně nesnažili vyhnout pozornosti a nesli dva prapory. Zkontroloval druhého praporečníka. Vzduch se pořád ani nehnul, ale oni drželi korouhve přitažené k žerdi. Tváře měli stažené. Jenom hlupák by chtěl vjet mezi Aes Sedai, aby se mu tyhle prapory rozvinuly v náhlém závanu větru.
Aviendha se po něm úkosem podívala a potom se mu pokusila vyhodit nohu ze třmenu. „Nech mě nasednout,“ nařídila mu docela stroze.
Proč pod Světlem chce jet právě teď? No, nechtěl, aby se škrábala nahoru a nejspíš ho přitom srazila ze sedla. Jednou dvakrát viděl Aiely nasedat.
Plácl další mouchu, sklonil se a chytil ji za ruku. „Drž se,“ řekl jí a se zavrčením ji vytáhl za sebe do sedla. Byla skoro stejně vysoká jako on a pevná jako skála. „Jenom mi dej ruce kolem pasu.“ Podívala se po něm a neohrabaně se zkroutila, až seděla bokem, sukně vyhrnuté nad kolena, a vůbec si s tím nedělala hlavu. Hezké nohy, on by se ale s žádnou další Aielankou nezapletl, i kdyby nebyla blázen do Randa.
Po chvíli mu za zády promluvila. „Ten kluk, Olver. Shaidové mu zabili otce?“
Mat kývl, aniž se k ní otočil. Uvidí vůbec nějakého strážce dřív, než bude příliš pozdě? Vanin je vedl, jel podle svého zvyku zhroucený jako pytel, ale pozorně sledoval okolí.
„Jeho matka zemřela hlady?“ vyptávala se dál Aviendha.
„To, nebo možná na nemoc.“ Strážci nosili ty pláště, co splynou se vším okolo. „Olver o tom moc nemluvil a já na něj netlačil. Sám ji pohřbil. Proč? Myslíš, že mu něco dlužíš, když ho Aielové připravili o rodinu?“
„Dlužím?“ Mluvila teď překvapeně. „Já ani jednoho nezabila, a i kdyby, byli to zabijáci stromů. Jak bych mohla mít toh? Bez odmlky mluvila dál, jako by rozvíjela stejnou větu. „Ty se o něj nestaráš správně, Mate Cauthone. Vím, že muži nevědí nic o výchově dětí, ale on je příliš malý, aby trávil všechen čas mezi dospělými muži.“
Nyní se na ni Mat podíval a zamrkal. Měla sundaný šátek a soustředila se na rozčesávání tmavě rusých vlasů leštěným hřebenem ze zeleného kamene. Nic jiného zřejmě nevnímala. Tedy navíc si ještě dávala pozor, aby nespadla. Taky si nasadila složitě tepaný stříbrný náhrdelník a široký náramek z vyřezávané slonoviny.