Mat potřásl hlavou a dál se věnoval lesu. Aielanka Neaielanka, v některých věcech jsou všecky ženy stejné. Kdyby svět stál před koncem, žena by si pořád chtěla upravit vlasy. Kdyby svět stál před koncem, žena by si našla čas vykládat muži, co dělá špatně. Bylo by to stačilo, aby se zasmál, kdyby tolik neuvažoval o tom, jestli ho strážci právě teď sledují.
Když les náhle ustoupil, slunce se již vyšplhalo k nadhlavníku a přehouplo se na druhou stranu. Vesnici od lesa oddělovalo vyklučené prostranství necelých sto kroků široké a půda vypadala, že není vyčištěná dlouho. Salidar sám byl působivě veliká vesnice s domy ze šedého kamene a s doškovými střechami a ulice byly plné lidí a kypěly životem. Mat si natáhl kabátec. Byl z nejjemnějšího zeleného sukna se zlatou výšivkou na manžetách a vysokém límci a měl by být dost dobrý, aby se v něm setkal s Aes Sedai. Nechal ho však nezapnutý. Dokonce ani kvůli Aes Sedai nehodlal zemřít horkem.
Když jeli dál, nikdo se jim nepokoušel bránit, lidé se jen zastavovali a všichni se dívali na něj a na jeho zvláštní malou společnost. Věděli o nich, tak dobrá. Všichni o nich věděli. Poté, co došel k padesáti, přestal Aes Sedai počítat. K tomu číslu došel příliš rychle, aby zůstal klidný. V davu nebyli žádní vojáci, pokud jste nepočítali strážce, z nichž někteří měli barvoměnivé pláště a další sahali po jílcích mečů a dívali se, jak projíždějí kolem. Nepřítomnost vojáků ve vesnici prostě jen znamenala, že jsou všichni v táborech, o kterých se zmiňoval Vanin. A to, že všichni vojáci jsou v táborech, znamenalo, že se k něčemu chystají. Mat doufal, že se Talmanes bude držet jeho rozkazů. Talmanes měl alespoň kapku rozumu, ale bude dychtivý vyrazit a na někoho zaútočit stejně jako Nalesean. Ustanovil by do velení Daerida – Daerid viděl příliš mnoho bojů, aby dychtil po dalším – ale šlechtici by to nikdy nestrpěli. A v Salidaru také asi nebyly žádné mouchy. Možná znají něco, co já ne.
Jeho pozornost upoutala žena, hezká žena v podivných šatech, v širokých žlutých kalhotách a krátkém bílém kabátku. Zlaté vlasy měla spletené do složitého copu, jenž jí spadal k pasu. Nesla, pro všechno na světě, luk. Jen málo žen se chápalo luku. Všimla si, že se na ni dívá, a zmizela v úzké boční uličce. Něco na ní pošimralo jeho paměť, ale nedokázal se rozpomenout. To byla ta potíž se starými vzpomínkami. Pořád vídal lidi, kteří mu připomněli někoho, kdo, jak se ukázalo, když si to konečně přebral, byl již tisíc let mrtvý. Dokonce kdysi možná opravdu zahlédl někoho, kdo se jí podobal. Ty díry ve vzpomínkách na vlastní život měly rozdrbané okraje. Nejspíš další hledačka rohu, pomyslel si suše a pustil ji z hlavy.
Nemělo smysl jet tak dlouho, až na něj někdo promluví, protože nikdo zřejmě promluvit nehodlal. Mat přitáhl otěže a kývl na hubenou tmavovlasou ženu, jež k němu vzhlédla s chladnou otázkou v očích. Hezká, ale na jeho vkus příliš kostnatá, i kdyby neměla tu bezvěkou tvář. Kdo by chtěl, aby ho při každém objetí píchaly kosti? „Jmenuju se Mat Cauthon,“ prohlásil neutrálně. Jestli očekávala klanění a plazení, mohla se jít bodnout, avšak rovnou si ji znepřátelit bylo hloupé. „Hledám Elain z rodu Trakandů a Egwain z al’Vereů. A nejspíš taky Nyneivu z al’Mearů.“ Rand se o ní nezmiňoval, ale pokud věděl, odešla s Elain.
Aes Sedai překvapeně zamrkala, ale vzápětí se jí vážnost vrátila. Prohlédla si jej i ostatní, hezky jednoho po druhém, zarazila se u Aviendhy a pak se dívala tak dlouho na korouhevníky, až Mata napadlo, jestli skrze záhyby látky přece jen nevidí draka a černobílý kotouč. „Pojďte za mnou,“ řekla nakonec. „Zjistím, jestli vás amyrlinin stolec přijme.“ Zvedla si suknice a vyrazila ulicí.
Když Mat pobízel Oka za ní, Vanin se svým plavákem couvl a zamumlaclass="underline" „Žádat Aes Sedai o cokoliv není dobrej nápad. Moh jsem ti ukázat, kam jít.“ Trhl hlavou k tříposchoďové kamenné krychli před nimi. „Tomuhle říkaj Menší věž.“
Mat nejistě pokrčil rameny. Menší věž? A mají tady někoho, komu říkají amyrlin? Pochyboval o tom, že žena myslela Elaidu. Rand se zase zmýlil. Tahle banda nebyla vyděšená. Na to, aby měly strach, byly příliš nafoukané a bláznivé.
Před kamennou krychlí řekla kostnatá Aes Sedai přísně: „Počkejte tady,“ a zmizela uvnitř.
Aviendha sklouzla na zem a Mat ji rychle následoval, připraven ji chytit, kdyby se pokusila vyrazit pryč. Dokonce i kdyby ho to mělo stát trochu krve, nehodlal ji nechat zmizet a podříznout Elain krk dřív, než bude mít příležitost promluvit si s tou takzvanou amyrlin. Ona tam však jenom stála a s rukama v bok a loktuší přehozenou přes lokty zírala upřeně před sebe. Vypadala úplně klidná, ale on si myslel, že by mohla být docela dobře k smrti vyděšená. Pokud měla aspoň trochu zdravého rozumu, tak byla. Kolem se sesbíral dav lidí.
Začaly sem přicházet Aes Sedai, obstoupily je tam, před tou jejich Menší věží, a mlčky na Mata civěly. Jak tady tak stál, oblouk žen se zvětšoval. Vlastně se zřejmě skoro stejně upřeně dívaly na Aviendhu jako na něj, ale Mat cítil všechny ty studené, nečitelné pohledy. Jen tak tak se zarazil, aby nenahmatal stříbrnou liščí hlavu, kterou měl pověšenou pod košilí.
Dopředu se protlačila jedna Aes Sedai s obyčejnou tváří, vedoucí štíhlou mladou ženu v bílém, s velikýma očima. Mat si na Anaiyu vzpomínal jen matně, ona se však o něj vůbec nezajímala. „Jsi si jistá, dítě?“ zeptala se novicky.
Mladá žena lehce stiskla rty, ale podráždění rozhodně nenechala proniknout do hlasu. „Pořád vypadá, jako by zářil nebo svítil. Opravdu to vidím. Jenom nevím proč.“
Anaiya se na ni potěšeně usmála. „On je ta’veren, Nicolo. Odhalila jsi své první nadání. Vidíš ta’veren. Teď se hezky vrať zpátky do třídy. Rychle. Nechceš přece zaostávat.“ Nicola předvedla pukrle a s posledním pohledem na Mata se prodrala mezi shromážděnými Aes Sedai.
Nyní Anaiya přenesla svůj pohled na něj, byl to jeden z těch aessedaiovských pohledů, které měly muže znepokojit a vyvést z míry. Některé Aes Sedai o něm samozřejmě věděly – některé věděly o hodně víc, než by si přál, a když na to tak myslel, vzpomněl si, že Anaiya je jednou z nich – ale vyhlásit to takhle, před Světlo ví kolika ženskými s těma chladnýma aessedaiovskýma očima... Pohladil rukama vyřezávané ratiště svého oštěpu. Liščí hlava neliščí hlava, bylo jich tu dost na to, aby ho popadly a odnesly. Zatracený Aes Sedai! Zatracenej Rand!
Anaiyu však zaujal jenom na chvilku. Potom žena přistoupila k Aviendze řkouc: „A jaké je tvé jméno, dítě?“ Mluvila přívětivě, ale jasně očekávala odpověď a navíc okamžitě.
Aviendha neuhnula pohledem, byla o hlavu vyšší a využila z toho vše. „Jsem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“ Anaiya při té známce vzdoru zvedla koutky úst v náznaku úsměvu.
Mat zauvažoval nad tím, kdo ten souboj pohledů asi vyhraje, ale než se mohl v duchu vsadit, připojila se k nim další Aes Sedai, žena, jíž vystouplé lícní kosti propůjčovaly stařecký vzhled i přes hladké líce a lesklé hnědé vlasy. „Uvědomuješ si, že můžeš usměrňovat, dítě?“
„Uvědomuji,“ odtušila stroze Aviendha a zavřela pusu, jako by nehodlala říci nic dalšího. Soustředila pozornost na loktuši, ale již tak řekla dost. Kolem se nahrnuly Aes Sedai a Mata odtlačily dál.
„Jak jsi stará, dítě?“
„Vyvinula sis dost velkou sílu, ale jako novicka se můžeš hodně naučit.“