„Umírá hodně aielských dívek na stravující nemoc, když jsou o pár let mladší než ty?“
„Jak dlouho jsi...?“
„Mohla bys...“
„Skutečně bys měla...“
„Musíš...“
Ve dveřích se objevila Nyneiva tak náhle, jako by se tam zjevila z čista jasna. Dala si ruce v bok a zadívala se na Mata. „Co tady děláš, Matrime Cauthone? Jak ses sem dostal? Asi bych si dělala zbytečný naděje, kdybych doufala, že máš něco společnýho s tím vojskem Dračích spřísahanců, co se na nás hodlá každou chvíli vrhnout.“
„Vlastně,“ ucedil Mat suše, „já mu velím.“
„Ty...!“ Nyneiva tam chvíli stála s otevřenou pusou, potom se otřásla a popotáhla si modré šaty, jako by je měla v nepořádku. Měly hlubší výstřih, než na ní kdy Mat viděl předtím, dost hluboký, aby byla vidět mezera mezi prsy, se žlutými spirálami kolem výstřihu a lemu. Rozhodně byly úplně jiné než oděvy, které nosívala doma. „No, pojď se mnou,“ řekla ostře. „Zavedu tě za amyrlin.“
„Mate Cauthone,“ zavolala Aviendha trochu bez dechu. Vyhlížela přes a mezi Aes Sedai, aby ho našla. „Mate Cauthone.“ Jenom to, ale na Aielanku vypadala zoufalá.
Aes Sedai kolem ní prostě mluvily dál, hlasy měly klidné, rozumné a neúnavné.
„Pro tebe bude nejlepší...“
„Musíš zvážit...“
„Mnohem lepší...“
„Ani si neumíš představit..."
Mat se zazubil. Mohla každou chvíli vytáhnout nůž, ale Mat pochyboval, že by jí v davu byl k něčemu dobrý. Hned tak po Elain nepůjde, to bylo jisté. Napadlo ho, zda se vrátí a najde ji v bílých šatech. Hodil oštěp Vaninovi. „Veď mě, Nyneivo. Ať se podívám na tu vaši amyrlin.“
Stísněně se na něj zamračila a tahajíc se za cop ho zavedla dovnitř. Cestou si mumlala, jen částečně pro sebe. „Tohle je Randova práce, co? Já vím, že je. Určitě je. Vyděsí každýho napůl k smrti. Hlavně si dávej pozor, kam šlapeš, pane generále Cauthone, jinak přísahám, že si budeš přát, abych tě znovu chytila, jak kradeš borůvky. Děsit lidi! Dokonce i chlap by měl mít víc rozumu! A přestaň se tak křenit, Mate Cauthone. Nevím, co si o tom pomyslí.“
Uvnitř u stolů seděly Aes Sedai – místnost na něj působila jako šenk, dokonce i s tím, jak tu Aes Sedai pečlivě zapisovaly či předávaly rozkazy – ale ty se na něj a na Nyneivu, když přecházeli místností, téměř nepodívaly. To jenom dokazovalo, jak výjimečné záležitosti tady řídí. Plíží se tudy přijatá a cosi si pro sebe mumlá a žádná Aes Sedai neřekne ani popel. Ve Věži se zdržel, jak nejkratší dobu mohl, ale věděl, že Aes Sedai takhle věci nedělají.
Vzadu Nyneiva otevřela dveře, které zažily lepší časy. Všechno tady zřejmě zažilo lepší časy. Mat za ní vstoupil dovnitř – a zarazil se. Byla tu Elain, hezká jako obrázek s těmi zlatými vlasy, ale každým coulem si hrála na vznešenou dámu, v zeleném hedvábí s vysokým límcem a s jedním z těch svých blahosklonných úsměvů na rtech a pozdviženým obočím. A byla tu Egwain, seděla za stolem s tázavým úsměvem. A přes světle žluté šaty měla sedmipruhou štólu. Mat se rychle ohlédl ven a pak prudce zavřel dveře dřív, než to některá Aes Sedai zahlédne.
„Možná si myslíte, že je to legrace,“ zavrčel a rychle přešel po koberci, „ale jestli to ty ženský zjistí, stáhnou z vás kůži. Ty vás nikdy nenechají jít, žádnou z vás, jestli –“ Strhl Egwain štólu z krku a spěšně ji vytáhl ze židle – a stříbrná liščí hlava ho zamrazila na hrudi.
Mat Egwain odstrčil od stolu a zlobně se na ni zamračil. Egwain se tvářila jenom zmateně, ale Nyneiva měla zase otevřenou pusu a Elain ty její velké modré oči málem vypadly na podlahu. Jedna z nich se na něj pokusila použít jedinou sílu. Jediná dobrá věc, již získal ze svého výletu do ter’angrialu, byl medailon s liščí hlavou. Asi to byl taky ter’angrial, ale stejně za něj byl vděčný. Dokud se dotýkal jeho kůže, nemohla se ho jediná síla dotknout. Aspoň saidar ne. Měl pro to víc důkazů, než mu bylo milo. Nicméně když se o to někdo pokusil, medailon ochladí.
Mat hodil štólu a svůj klobouk na stůl, posadil se, potom se zase zvedl a shodil ze židle pár podušek na podlahu. Položil botu na kraj stolu a zadíval se na ty hlupačky. „Tyhle podušky budete potřebovat, jestli tahle takzvaná amyrlin přijde na ty vaše žertíky.“
„Mate,“ začala Egwain pevným hlasem, ale on ji přerušil.
„Ne! Jestli jste chtěly mluvit, měly jste mluvit a ne se kolem sebe ohánět tou zatracenou jedinou silou. Teď poslouchejte.“
„Jak jsi...?“ začala Elain udiveně. „Ty prameny prostě... zmizely.“
A téměř vzápětí řekla Nyneiva výhružným tónem: „Mate Cauthone, děláš největší –“
„Řek jsem poslouchejte!“ Ukázal prstem na Elain. „Ty, tebe odvedu zpátky do Caemlynu, jestli dokážu Aviendze zabránit, aby tě zabila. Jestli nechceš, aby ti podřízla ten tvůj hezkej krček, tak se drž u mě a dělej, co ti řeknu. Bez otázek!“ Prstem zamířil na Egwain. „Rand řekl, že tě pošle zpátky k moudrým, kdykoliv budeš chtít, a jestli to, co jsem zatím viděl, je ukázkou toho, do čeho jste se dostaly, tak ti radím, abys jeho nabídku přijala hned! Zřejmě víš, jak cestovat!" – Egwain sebou lehce trhla – „takže můžeš udělat průchod do Caemlynu pro Bandu. Nechci žádný námitky, Egwain! A ty, Nyneivo! Tebe bych měl nechat tady, ale jestli chceš jít s sebou, tak můžeš. Ale varuju tě. Jednou se přede mnou zataháš za ten cop a já přísahám, že ti nasekám na zadek!“
Zíraly na něj, jako by mu vyrašily rohy jako trollokovi, ale aspoň držely pusy zavřené. Možná se mu podařilo nacpat jim do hlavy trochu zdravého rozumu. Ne že by je někdy napadlo, aby mu poděkovaly za to, že jim zachránil kůži. To ne, ony ne. Jako obvykle řeknou, že na všechno by brzy přišly samy. Když vám žena řekne, že se jí pletete do cesty, když ji vytahujete ze žaláře, tak co by ještě neřekla?
Zhluboka se nadechl. „Takže. Až se sem vrátí ta hloupá slepá chudinka, co si zvolily za amyrlin, tak mluvit budu já. Nemůže být moc bystrá, jinak by ji do tý práce nikdy nedokázaly uvrtat. Amyrlinin stolec v zatracený vesnici uprostřed zatracenýho ničeho. Držte pusy zavřený a jen dělejte pukrlata, jak nejlíp to zvládnete, a já za vás zase vytáhnu slaninu z popela.“ Ony jenom zíraly. Dobrá. „Vím všecko o jejím vojsku, ale já mám taky jedno. Jestli je dost bláznivá, aby si myslela, že dokáže Elaidě sebrat Věž... no, nejspíš nebude riskovat žádný ztráty, jenom aby tady zadržela vás tři. Ty uděláš ten průchod, Egwain, a já vás zítra dostanu do Caemlynu, nejpozději pozejtří, a tyhle šílený ženský si můžou běžet a nechat se Elaidou zabít. Možná budete mít nějakou společnost. Nemůžou být všechny šílený. Rand je ochotnej nabídnout útočiště. Pukrle, rychlá přísaha věrnosti, a on zabrání Elaidě, aby jim v Tar Valonu napíchla hlavy na kůly. Nic lepšího chtít nemůžou. Tak co? Chcete něco říct?“ Pokud viděl, ani nemrkly. „Prostý ‚děkuju, Mate‘ by stačilo.“ Ani slovo. Ani mrknutí.
Po nesmělém zaklepání na dveře vstoupila novicka, hezká zelenooká dívka, která předvedla hlubokou úklonu a oči kulila uctivou bázní. „Poslaly mě se zeptat, jestli něco nepotřebuješ, matko. Pro... totiž pro generála. Víno nebo... nebo...“
„Ne, Tabitho.“ Egwain vytáhla sedmipruhou štólu zpod klobouku a upravila si ji na ramenou. „Chci si ještě chvíli promluvit s generálem Cauthonem o samotě. Vyřiď Sheriam, že pro ni za chvíli pošlu, aby mi poradila.“