„Zavři pusu, Mate, než začneš chytat mouchy,“ řekla Nyneiva s nejhlubším uspokojením.
39
Možnosti
Egwain si upravila štólu a pozorovala Mata. Čekala, že se bude tvářit jako medvěd zahnaný do rohu, on však vypadal jenom ohromeně a zpoceně. Chtěla se zeptat na tolik věcí – jak se Rand dozvěděl o Salidaru? Jak mohl vědět, že přišla na cestování? Co si Rand myslí, že dělá? – ale nehodlala se ptát. Z Mata a té jeho Bandy Rudé ruky jí hučelo v hlavě. Možná jí Rand seslal dar z čistého nebe.
„Moje židle?“ požádala tiše. Doufala, že si všiml, že se sama nepotí, ani Elain nebo Nyneiva. Tedy Nyneiva aspoň ne moc. Siuan jim ten trik odhalila, vůbec to nemělo nic společného s jedinou silou, byla to jen otázka jistého soustředění. Nyneiva se docela zlobila, což nebylo divu, že je to Siuan nenaučila dřív, ale Siuan klidně odvětila, že je to pro Aes Sedai, ne pro přijaté. Zatím se Egwain dařilo soustředit se, když byly kolem ostatní sestry, a chladná tvář místo zpocené zřejmě pomáhala trochu upravit jejich přístup. Aspoň některých z nich. Na Mata to mělo mít zázračný vliv. Pokud konečně přestane civět a všimne si. „Mate? Moje židle.“
Trhl sebou, vstal a odstoupil. Potom dál beze slova zíral z ní na Elain a Nyneivu, jako by byly nějaká hádanka. No, Elain a Nyneiva se na něj dívaly skoro stejně, a ty rozhodně měly víc rozumu.
Egwain oprášila podušky, než je vrátila na židli, s příjemnou vzpomínkou na Chesu. Po dvou dnech je už nepotřebovala, ne doopravdy, ale buď by se musela vzdát koupelí, nebo musela přijímat podušky, dokud na ní bude vidět byť ta nejslabší modřina. Chasa by podušky odstranila, kdyby jí Egwain řekla. Zpocená či s chladnou tváří, Egwain byla amyrlin, před níž se klaněli králové a královny dělaly pukrlata, i když to ještě žádný neudělal. Která by nechala udělat s Elaidou krátký proces, odsoudit ji a potom popravit, a scelila tak Bílou věž a tím i svět. Chesa by ji poslechla a vrhala by po Egwain tak ublížené a vyčítavé pohledy pro to, že se o ni nemůže správně postarat, že bylo snazší nechat podušky tam.
Usadila se, zkřížila ruce na stole a řekla: „Mate –“ On ji okamžitě přerušil.
„Tohle je vážně šílený, víš,“ řekl tiše. Tiše, ale docela důrazně. „Skončíš s hlavou na špalku, Egwain. Vy všechny. Usekají-vám-hlavy.“
„Mate,“ začala silnějším tónem, ale on rovnou pokračoval.
„Poslouchejte, ještě pořád se z toho můžete dostat. Když si myslí, že jsi amyrlin, můžeš jít se mnou... zkontrolovat Bandu. Uděláš průchod a budeme pryč dřív, než tahle tlupa šílenců s ovčíma hlavama mrkne.“
Nyneiva viděla, jak kolem něj saidar selhává, ale se vzpurnými muži jednala dávno předtím, než se naučila usměrňovat. S tichým zavrčením „Naplácat mně na zadek?", o němž si Egwain myslela, že ho neměl slyšet nikdo jiný, si Nyneiva obratně vyhrnula sukně a nakopla Mata přesně do jeho zadku tak tvrdě, že se odpotácel až ke stěně, než se vzpamatoval. Elain vyprskla smíchem, který stejně rychle potlačila, ale dál se otřásala a oči jí zářily.
Egwain se kousla do rtu, aby se taky nerozesmála. Skutečně to bylo směšné. Mat pomalu otočil hlavu a zahleděl se na Nyneivu, oči měl vykulené rozhořčením a vztekem. Pak spustil obočí, škubl si za kabátec, jako by si ho chtěl narovnat, a pomaloučku vykročil směrem k ní. Pomalu proto, že kulhal. Egwain si zakryla rukou ústa. Smích by se skutečně nehodil.
Nyneiva se vážně narovnala, potom jí však asi došlo pár věcí. Možná byla dost rozzlobená, aby dokázala usměrňovat, ale na něj saidar zřejmě neúčinkoval. Mat byl i na Dvouříčana vysoký, rozhodně o dost vyšší než ona, rozhodně silnější a v očích měl nepopiratelně nebezpečný lesk. Nyneiva se podívala na Egwain, uhladila si šaty a snažila se udržet vážnou tvář. Mat se přiblížil a tvář měl jako bouřkový mrak. Další chvatný pohled, v němž se začala projevovat nervozita, následovaný couvnutím.
„Mate,“ řekla Egwain vyrovnaně. On se nezastavil. „Mate, přestaň se chovat jako trouba. Dostal ses do nepříjemný situace, ale když poslechneš rozumný důvody, měla bych být schopná tě z ní dostat.“
Konečně se zastavil. Zamračil se na Nyneivu a zahrozil jí prstem, otočil se k ní zády a před psacím stolem si založil ruce v bok. „Já že jsem v nepříjemný situaci? Egwain, to vy jste skočily ze stromu do medvědí jámy a myslíte si, že je všecko v pořádku, protože jste ještě nedopadly!“
Chladně se na něj usmála. „Mate, jen málokdo tady v Salidaru si o Dračích spřísahancích myslí něco dobrýho. Slyšeli jsme tu pár pěkně znepokojujících příběhů. A některý pěkně nechutný.“
„Dračí spřísahanci!“ vyjekl. „Co ti maj společnýho se mnou? Já nejsem žádnej zatracenej Dračí spřísahanec!“
„Ovšemže jsi, Mate.“ V jejím podání to znělo jako ta nejzřejmější věc na světě. Což taky byla, jen když jste se nad tím zamysleli. „Jdeš tam, kam tě Rand pošle. Co jinýho jsi než Dračí spřísahanec? Ale když mě poslechneš, můžu jim zabránit, aby na kůl nabodli tvoji hlavu. Vlastně si nemyslím, že by urozený pán Bryne použil kůl – pořád si stěžuje, že jich nemá dost – ale jsem si jistá, že by na něco přišel.“
Mat se podíval na druhé dvě ženy a Egwain na chvilku stiskla rty. Řekla svůj názor jasně, ale on zřejmě hledal klíč k tomu, aby pochopil, o čem vlastně mluví. Elain se na něho stísněně usmála a rozhodně kývla. Možná netušila, kam Egwain míří, přesto však věděla, že nemluví do větru. Nyneiva, která se pořád snažila udržet vážnou tvář a tahala se za cop, se na něj jenom zlostně mračila, možná to ale bylo ještě lepší. Ačkoliv se začínala potit. Když se Nyneiva rozčílila, přestávala se ovládat.
„Teď poslouchej ty, Egwain,“ řekl Mat. Tak možná ani jedna reakce nebyla opravdu dostatečná. Podařilo se mu spojit rozumný tón se shovívavostí tím nejurážlivějším možným způsobem. „Jestli si chceš říkat amyrlin, můžeš si říkat amyrlin. Rand tě uvítá v Caemlynu s otevřenou náručí, i když mu ty Aes Sedai nepřivedeš, ale já vím, že by ho hrozně potěšilo, kdybys to udělala. Ať už máš s Elaidou jakýkoliv problémy, on je dokáže vyřešit. Ona ví, že on je Drak Znovuzrozenej. Světlo, nezapomnělas na její dopis. No, než řekneš Stínovej Jak, budeš mít tu svou Bílou věž zase jednotnou. Žádný bitvy. Žádný krveprolití. Víš přece, že nechceš krveprolití, Egwain.“
To taky nechtěla. Jakmile bude prolita první krev mezi Salidarem a Tar Valonem, bude těžké Věž znovu scelit. Jakmile bude prolita první krev Aes Sedai, mohlo by to být zcela nemožné. Přesto bylo stále nutné Elaidu svrhnout, a Egwain udělá, co bude muset. A nelíbilo se jí, když jí Mat říkal, co již věděla, a líbilo se jí to o to méně, protože měl pravdu. A rozhodně se jí nelíbil jeho tón. Dalo jí skutečně práci, aby udržela ruce na stole v klidu. Nejradši by vstala a dala mu pár pohlavků. „Ať už to s Randem vyřídím jakkoliv,“ pronesla chladně, „můžeš si být jistý, že nepovedu Aes Sedai, aby odpřisáhly věrnost jemu ani žádnému jinému muži.“ Hovořila chladně a vůbec se nehádala. Klidně pronášela prostá fakta. „Jak to vyřídím s Elaidou, je moje starost a ne tvoje. Jestli máš aspoň trochu zdravýho rozumu, Mate, tak pokud budeš v Salidaru, budeš držet pusu zavřenou a opatrně našlapovat. Jestli začneš vykládat ostatním Aes Sedai, co chce Rand udělat, jakmile před ním pokleknou, odpovědi, jež bys dostal, by se ti nemusely líbit. Mluv o tom, jak mě nebo Nyneivu nebo Elain odneseš, a budeš mít velký štěstí, když neskončíš s mečem v těle.“