Zamračeně se prudce narovnal. „Promluvíme si znova, až budeš ochotná poslouchat rozumný důvody, Egwain. Je tady někde Tom Merrilin?“ Stroze kývla. Co chce dělat s Tomem? Nejspíš se nalít vínem. No, hodně štěstí, až tu budou hledat krčmu. „Až budeš připravená poslouchat,“ zopakoval zachmuřeně a – s kulháním – vyrazil ke dveřím.
„Mate,“ řekla Elain. „Být tebou, tak bych se nepokoušela odjet. Dostat se do Salidaru je mnohem snazší než z něj odjet.“
Urážlivě se na ni zakřenil a při způsobu, jakým si ji prohlédl od hlavy k patě, měl štěstí, že mu Elain nevrazila facku dost silnou, aby se mu od ní uvolnily všecky zuby. „Tebe, moje milá dámo, beru s sebou do Caemlynu, i kdybych tě měl svázat a předat Randovi v balíku, ať shořím, jestli ne. A zatraceně odjedu, až budu já chtít.“ Posměšně se Elain a Egwain poklonil. Na Nyneivu se jenom zamračil a znovu jí zahrozil prstem.
„Jak může mít Rand takového ubohého, nesnesitelného hulváta za přítele?“ zeptala se Elain do vzduchu, než se za ním dveře zavřely.
„Jeho jazyk rozhodně dost upadl,“ zavrčela Nyneiva temně a pohodila hlavou, až se jí cop přehoupl přes rameno na záda. Egwain si pomyslela, že se nejspíš bála, aby si ho nevyrvala i s kořínky, kdyby ho neodhodila z dosahu.
„Měla jsem ho nechat, aby udělal, co chce, Nyneivo. Nesmíš zapomínat, že jsi teď Aes Sedai. Nemůžeš tu pobíhat a nakopávat lidi nebo je pohlavkovat nebo třískat holí.“ Nyneiva na ni zazírala, pohybovala rty a ve tváři byla stále víc a víc rudá. Elain začala pozorně sledovat koberec.
Egwain s povzdechem poskládala štólu a položila ji na kraj stolu. To byl její způsob, jak zajistit, aby si Elain a Nyneiva uvědomily, že jsou samy. Občas díky té štóle začaly mluvit k amyrlininu stolci, místo k Egwain z al’Vereů. Jako obvykle to zabralo. Nyneiva se velmi zhluboka nadechla.
Než však mohla promluvit, ozvala se Elain. „Chceš ho a tu jeho Bandu Rudé ruky připojit ke Garethu Bryneovi?“
Egwain zavrtěla hlavou. Strážci říkali, že v Matově Bandě je teď šest či sedm tisíc mužů, víc, než nač si vzpomínala z Caemlynu, což byl značně velký počet, i když zdaleka ne tolik, jako tvrdili ti dva zajatci, ale Bryneovi vojáci by se na Dračí spřísahance určitě nedívali s nadšením. Kromě toho měla vlastní plán, který jim vysvětlila, zatímco si přitahovaly židle ke stolu. Docela se to podobalo žvatlání v kuchyni. Odsunula štólu ještě dál.
„To je brilantní.“ Elainin úsměv říkal, že pochvalu myslí zcela vážně. Ale ona Elain taky vždycky říkala právě to, co si myslela. „Taky si myslím, že to druhé by nefungovalo, ale tohle je prostě brilantní.“
Nyneiva si podrážděně odfrkla. „Proč si myslíš, že Mat bude souhlasit? On strká klacek mezi paprsky kola jen pro tu legraci.“
„Myslím, že složil slib,“ řekla Egwain prostě a Nyneiva kývla. Pomalu, váhavě, ale kývla. Elain, samozřejmě, vypadala ztracená, protože ho neznala. „Elain, Mat dělá přesně to, co ho baví. Vždycky to dělal.“
„A nezáleží na tom, kolik tuřínů kvůli tomu musí oloupat,“ zamumlala Nyneiva, „nebo jak často ho vyplatí proutkem.“
„Ano, to je Mat.“ Egwain si povzdechla. Byl to ten nejnezodpovědnější kluk v celé Emondově Roli, možná v celém Dvouříčí. „Ale když dá jednou slovo, tak ho dodrží. A já myslím, že Randovi slíbil, že tě dopraví zpátky do Caemlynu, Elain. Všimni si, že se stáhl a požádal mě,“ jistým způsobem to udělal, „ale nezměnil na tom ani písmenko. Myslím, že se tě bude snažit držet jako veš kožichu. My mu ale nedovolíme se s tebou setkat, dokud neudělá, co chceme.“ Odmlčela se. „Elain, jestli s ním chceš jít, tak můžeš. Totiž za Randem. Jakmile z Mata a tý jeho Bandy vymáčknem, co půjde.“
Elain téměř nezaváhala, než zavrtěla hlavou, a zavrtěla jí rázně. „Ne, Ebú Dar je příliš důležitý.“ To bylo vítězství, kupodivu získané pouze tím, že se o tom zmínila. Elain a Nyneiva se měly připojit k Merilille u Tylinina dvora. „A pokud se bude držet blízko, aspoň budu mít pár dní, abych našla ten ter’angrial, co nosí. Musí to být ono, Egwain. Nijak jinak se to vysvětlit nedá.“
Egwain mohla jedině souhlasit. Chtěla ho prostě obalit prameny vzduchu přímo na místě, kde stál, jenom aby mu mírně připomněla, s kým že se to snaží manipulovat, ale prameny se ho dotkly a roztekly se. Existovalo pouze jediné vysvětlení. Přestaly existovat tam, kde se ho dotkly. Pořád cítila to leknutí, když si na to vzpomněla, a uvědomila si, že není jediná, kdo si náhle upravuje suknice tam, kde to rozhodně není potřeba.
„Mohly bychom poslat některého strážce, aby mu obrátil kapsy.“ Nyneiva mluvila, jako by ji ta představa dost těšila. „Uvidíme, jak se bude panu Matu Cauthonovi líbit tohle.“
„Nemyslíš, že jestli mu začnem brát věci,“ vysvětlovala Egwain trpělivě, „tak by se mohl vzpírat, až mu začneme říkat, co má udělat?“ Mat rozkazování nikdy moc nesnášel a jeho obvyklou reakcí na Aes Sedai a jedinou sílu bylo, že se při první příležitosti vypařil. Možná by mu v tom zabránil jeho slib Randovi – musel mu dát slovo, nic jiného jeho chování vysvětlit nemohlo – ale ona to nehodlala riskovat. Nyneiva kývla, byť neochotně.
„Možná...“ Elain zaťukala prsty o stůl a zamyšleně chvíli hleděla do prázdna. „Možná bychom ho mohly vzít do Ebú Daru. Tak bych měla s tím ter’angrialem větší šanci. I když, jestli zastavuje saidar, nevím, jak bych ho vůbec někdy mohla studovat.“
„Vzít s sebou toho mladýho surovce!“ Nyneiva se na židli prudce narovnala. „To nemůžeš myslet vážně, Elain. Z každýho dne by nám udělal hotovou mizérii. V tom je moc dobrej. Nikdy neudělá, co se mu řekne. Kromě toho na to nikdy nepřistoupí. Je tak zaujatej tím, jak tě vezme do Caemlynu, že bys ho od toho neodtrhla ani páčidlem a párem koní.“
„Jestli na mě ale hodlá dohlížet, dokud nedorazím do Caemlynu,“ opáčila Elain, „tak nebude mít jinou možnost než jít s námi. Je to dokonalé.“
„Nemusel by to být tak špatný nápad,“ vložila se do hovoru Egwain, zatímco Nyneiva hledala další námitku. Poslat je za mísou bylo správné, ale čím víc myslela na to, kde budou muset hledat, tím větší starosti si dělala. „Pár vojáků je vlastně velmi dobrý nápad, pokud jste teda nehodlaly sebrat pár strážců a neříct mi o tom. Tom a Juilin jsou v pořádku, Birgitte taky, ale to, kam jdete, je hodně drsný místo.“
„Pár vojáků by mohlo docela prospět,“ řekla Elain a lehce zruměněla. „Pokud budou umět poslouchat rozkazy.“
Nyneiva se na Elain nepodívala, ale významně se odmlčela, než popuzeně zavrtěla hlavou. „Těžko se dostanem k soubojům, Egwain, ať už jsou ti Ebúdarci jak chtěj nedůtkliví. Tom a Juilin budou docela stačit. Já osobně si myslím, že ty příběhy, co tu pořád slyšíme, nás mají jenom přimět, abychom to vzdaly.“ Od chvíle, kdy se zpráva o jejich cestě rozšířila, slyšel příběhy o Ebú Daru každý. Chesa jich zaslechla několik, každý ubožejší a hrůzostrašnější než ten předchozí, o tom, jak cizince zabili za to, že se špatně podívali, dřív než stačili mrknout, o tom, jak ženy ovdověly a děti osiřely kvůli slovíčku, o ženách bojujících v ulicích s noži. „Ne, jestli jsme dokázaly přežít v Tanchiku jenom s Tomem a Juilinem a kolem se motaly Liandrin a některý ty její černý sestry, tak si v Ebú Daru povedem docela dobře i bez Mata Cauthona a všech vojáků. Mat velí vojákům! Nikdy si nevzpomněl, že má tátovi podojit krávy, pokud jste mu do ruky nevrazily stoličku a dojačku.“