Egwain si povzdechla. Tohle dokázala každá zmínka o Birgitte. Začaly jako popíchnuté, a pak obě koktaly nebo pokračovaly v řeči, jako by o ní žádná zmínka nepadla. Jediný pohled Egwain stačil, aby se přesvědčila, že žena, která chodila za Elain a Nyneivou – z nějakého důvodu zvlášť za Elain – je žena, kterou zahlédla v Tel’aran’rhiodu. Birgitte z pověstí, lučištnice, která nikdy nemine, jedna z mrtvých hrdinů čekajících na zavolání Valerského rohu. Mrtvá hrdinka, ne živá žena procházející se ulicemi Salidaru, nicméně ta samá žena. Elain jí pořád nepodala žádné vysvětlení, jen opatrně, rozpačitě zamumlala, že nemůže mluvit o tom, o čem se dohodly, že mluvit nebude. Birgitte sama, hrdinka z pověstí, zahnula na opačnou stranu nebo zašla do uličky, když viděla Egwain přicházet. Povolat si tu ženu do pracovny a dožadovat se vysvětlení nepřipadalo v úvahu. Koneckonců dala slovo, bez ohledu na to, jak hloupě se za dané situace cítila. A stejně se nezdálo, že by to nějak škodilo. Jenom by moc ráda věděla proč. A jak.
Na okamžik Birgitte odsunula stranou a naklonila se přes stůl k Nyneivě. „Třeba nedokážem, aby Mat plnil rozkazy doslova, ale nebylo by skvělý koukat se, jak to v něm vře, když musí být váš osobní strážce?“
„To by rozhodně stálo za to,“ prohodila Elain zamyšleně, Jestli ho Rand skutečně jmenoval generálem. Máti často říkávala, že nejlepší muži neradi přijímali rozkazy a vždycky stálo za to je to naučit. Sice si nemyslím, že by Mat byl jeden z nejlepších – Lini říkávala ‚Hlupáci poslouchají jenom sami sebe‘ – ale jestli ho dokážeme naučit dost, aby ze sebe neudělal úplného troubu tam, kde by ho nemohl nikdo zachránit, tak Randovi prokážeme velkou laskavost. Kromě toho já potřebuji čas, abych mohla prostudovat ten jeho ter’angrial."
Egwain potlačila úsměv. Elain se vždycky chytila tak rychle. Ale ona se nejspíš pokusí naučit Mata sedět rovně. To by stálo za vidění. Egwain měla Elain ráda a obdivovala její sílu, ale v tomto souboji by si vsadila na Mata. Ale jen o fous.
Nyneiva umíněně trvala na svém. Mat je zatvrzelý, řekne „dolů", když ony řeknou „nahoru", jen aby je dožral. Dokázal by dělat potíže, i kdyby byl zatlučený v sudu. Pořád by ho musely tahat z krčem a hracích doupat. Ke konci se omezila na tvrzení, že by Mat nejspíš Elain štípl, jakmile by se k němu poprvé obrátila zády, a Egwain poznala, že její námitky překonávají. Mat rozhodně věnoval spoustu času honění se za ženskými, což Egwain mohla těžko schvalovat, ale Nyneiva určitě věděla stejně dobře jako ona, že i přesto, jak se pořád dívá tam, kam by neměl, zřejmě má málem zázračnou schopnost vybírat si ženy, které chtějí být honěny, dokonce i v těch nejnepravděpodobnějších případech. Naneštěstí, když už si byla jistá, že se Nyneiva vzdá, ohlásilo zaklepání na dveře Sheriam.
Sheriam nečekala na svolení vejít, nikdy to nedělala. Chladná v modré štóle, zastavila se, aby si prohlédla Nyneivu a Elain. Jakkoliv už byla podřízena pouze amyrlin, kronikářka neměla žádné pravomoce nad Aes Sedai, pouze ty, které se jí amyrlin rozhodla dát, a zcela jistě nemohla propustit někoho z amyrlininy společnosti, nicméně Sheriam se rozhodně tvářila tak, jako by obě ženy propouštěla.
Elain plavně vstala a hluboko, formálně se poklonila Egwain. „Omluv mě, matko, měla bych jít najít Aviendhu.“
Nyneiva, na druhou stranu, upírala oči do Sheriaminých, dokud si Egwain neodkašlala a znovu si nepoložila štólu kolem ramen.
Nyneiva zrudla a vyskočila. „Měla bych taky jít. Janya říkala, že si se mnou promluví o ztracených nadáních.“
Znovuzískání těch nadání nebylo tak snadné, jak Egwain doufala. Sestry byly dost ochotné mluvit. Potíž byla v tom, přimět Moghedien, aby pochopila, co myslí svými nejasnými popisy a občas pouze jménem. Pak zbylo jen doufat, že ona skutečně něco ví. Bylo opravdu dobré vědět, například, že úprava mřížky se posílí kovy, ale ta ženská věděla o kovech ještě méně než o léčení, a co pod Světlem vlastně znamenalo spřádání zemského ohně nebo dojení slz?
Moghedien se tvářila, že chce pomáhat, vlastně po tom přímo zoufale dychtila, zvláště poté, co je Siuan naučila ten trik, jak ignorovat vedro. Nyneivě a Elain o tom očividně lhala. Přesvědčená, že to Egwain bude brát jako tu „jedinou lež", se ta ženská plazila po kolenou, vzlykala a prosila, zuby jí cvakaly a líbala jim lem sukní. Ať už však chtěla pomáhat či nikoliv, její strach to vybudilo do nových výšin. Ten neustálý odporný příval ufňukaného děsu byl prostě příliš. Přes její původní záměry teď ležel náramek a’damu v Egwainině kapsáři. Byla by ho dala Nyneivě – a ještě ráda by se ho zbavila – ale předávat si tu věc před ostatními by dřív nebo později vyvolalo poznámky.
Místo toho pravila: „Nyneivo, nejlepší bude, když se budeš Matovi vyhýbat, dokud nevychladne.“ Nebyla si jistá, jestli by Mat svou pohrůžku opravdu splnil, ale pokud ho někdo dokázal dohnat k zuřivosti, tak to byla Nyneiva, a pak už by ji nic na světě nepřesvědčilo. „Nebo aspoň zařiď, abys s ním mluvila, když bude kolem hodně lidí. Třebas i pár strážců."
Nyneiva otevřela ústa. Pak je po chvíli zase zavřela. Líce jí trochu pobledly a polkla. Pochopila, co má Egwain na mysli. „Ano. Ano, myslím, že to bude nejlepší, matko.“
Sheriam se dívala, jak se za ní zavírají dveře, a mírně se mračila. Zachmuřená byla, ještě když se obracela k Egwain. „Došlo na drsná slova, matko?“
„Jenom to, co bys čekala, když se po dlouhý době sejdou staří přátelé. Nyneiva si Mata pamatuje jako švindlíře, ale jemu už není deset a nesnáší to.“ Aes Sedai, spoutané přísahou zapovídající lhaní, dovedly polopravdy a čtvrtinové pravdy a náznaky k hotovému umění. Užitečnému umění, podle Egwainina názoru. Zvlášť u Aes Sedai. Tři přísahy nikomu neprospěly, a zejména ne Aes Sedai.
„Občas je těžké nezapomínat, že se lidé mění.“ Sheriam si bez dovolení vzala židli a pečlivě si upravila modré hedvábné suknice. „Soudím, že ten, kdo velí Dračím spřísahancům, vyslal mladého Mata se zprávou od Randa al’Thora. Doufám, že jsi neřekla nic, co by se dalo brát jako slib, matko. Vojsko Dračích spřísahanců necelých deset mil daleko nás staví do složité situace. Nijak nám nepomůže, když si jejich velitel bude myslet, že se vrátíme ke slibům.“
Egwain si druhou ženu chvíli prohlížela. Sheriam nic nevyvedlo z konceptu. Alespoň ne tak, aby to viděl někdo druhý. Sheriam o Matovi věděla docela hodně. Stejně tak několik dalších sester tady v Salidaru. Dalo by se to využít a dotlačit ho do správného směru, nebo se začne vzpírat? Mata vyřídím později, řekla si pevně. Nyní Sheriam. „Požádala bys někoho, aby přinesl čaj, Sheriam? Mám trochu žízeň.“
Sheriamin výraz se změnil jen nepatrně, objevilo se jen malé napětí kolem zešikmených očí, tak malé, že téměř nenarušilo její očividnou vyrovnanou vážnost. Egwain však téměř viděla, jak se jí na jazyk dere otázka. Co řekla Matovi a nechtěla se o tom bavit? Jaké dala sliby, z nichž ji bude muset Sheriam zachránit, aniž by ztratila tvář před Romandou a Lelaine?
Sheriam však pronesla jen pár slov k někomu venku, a když se znovu posadila, Egwain jí nedala příležitost otevřít ústa. Místo toho ji zasáhla rovnou mezi oči, takříkajíc. „Zdá se, že tím velitelem je Mat, Sheriam, a jistým způsobem je zprávou jeho vojsko. Rand by byl zřejmě rád, kdybychom se všechny odebraly do Caemlynu. Taky došlo na zmínku o přísaze věrnosti.“