„Kéž by to bylo tak snadný. Myslím, že on neodejde jenom proto, že ho požádám, Sheriam. Naznačil, že má čekat přímo tady, dokud se něco nestane. Mohl by čekat na rozkazy od Randa, nebo dokonce na Randa samotnýho. V Cairhienu se povídalo, že občas cestuje s některými z těch mužů, co posbíral. S těma, co je učí usměrňovat. Jestli k tomu dojde, tak nevím, co budeme dělat.“
Sheriam na ni zírala a na někoho s tak klidným výrazem dýchala dost ztěžka.
Zaškrábání na dveře a vstoupila Tabitha s tepaným stříbrným podnosem. Náladu v místnosti nezachytila, a tak se motala kolem a upravovala zelený porcelánový čajník a šálky tak, stříbrnou misku s medem, malou konvičku se smetanou a krajkou lemované lněné ubrousky onak, až na ni Sheriam nakonec vyštěkla, ať si jde po své práci, tak zuřivě, že Tabitha vykvikla, s vykulenýma očima se sesula do úklony, kdy se hlavou málem dotkla země, a utekla.
Sheriam se chviličku věnovala svým suknicím, než se uklidnila. „Možná,“ ucedila nakonec váhavě, „nakonec bude nutné, abychom Salidar opustily. Dříve, než bych si přála.“
„Jediná volná cesta však vede na sever.“ Egwain vykulila oči. Světlo, jak tohle nenáviděla! „Bude to vypadat, že míříme k Tar Valonu.“
„To já vím,“ vyštěkla Sheriam. Nadechla se a promluvila umírněnějším tónem. „Odpusť, matko. Cítím se trochu... Nemám ráda, když se mi něco vnucuje, a obávám se, že Rand al’Thor nám vnutí svou vůli dřív, než budeme připraveny.“
„Až ho potkám, vážně si s ním promluvím,“ řekla Egwain. „Neumím si představit, co bych si počala bez tvých rad.“ Třeba najde způsob, jak Sheriam poslat studovat u moudrých jako učednice. Při pomyšlení na to, jak Sheriam tráví, řekněme půl roku, se Sorileou, se usmála tak, že se Sheriam usmála na oplátku na ni. „S medem? nebo hořký?“ zeptala se Egwain zvedajíc čajník.
40
Nečekaný smích
„Musíš mi pomoct dostat do nich trošičku zdravýho rozumu,“ řekl Mat přes troubel fajfky. „Tome, posloucháš mě?“
Seděli na převrácených sudech v ubohém stínu dvouposchoďové budovy a pokuřovali. Hubeného starého kejklíře zřejmě víc zajímal dopis, který mu Rand poslal. Teď si ho nacpal do kapsy kabátce, aniž by rozlomil pečeť se stromem a korunou. Šum hlasů a kvílení os z ulice na konci průchodu byly vzdálené. Oběma se po tvářích řinul pot. Pro tuto chvíli bylo postaráno aspoň o jednu věc. Mat vyšel z Menší věže a zjistil, že skupina Aes Sedai Aviendhu někam odtáhla. Hned tak do někoho nože vrážet nebude.
Tom si vyndal fajfku z úst. Byla s dlouhou troubelí, celá pokrytá vyřezávanými dubovými listy a žaludy. „Jednou jsem se snažil zachránit jednu ženu, Mate. Laritha byla růžový poupě a provdaná za podmračenýho surovýho ševce ve vesnici, kde jsem na pár dní přerušil cestu. Byl to surovec. Řval na ni, když nebyla večeře hotová tehdy, kdy se on chtěl posadit, a bral na ni proutek, kdykoliv si všiml, že s nějakým jiným mužem prohodila víc než dvě slovíčka.“
„Tome, co to, pro Jámu smrti, má společnýho s tím, jak zařídit, aby ty pitomý ženský dostaly rozum?“
„Jenom poslouchej, chlapče. To, jak s ní zacházel, věděl v tý dědině každej, avšak Laritha mi osobně řekla, a celou dobu při tom sténala, jak by ráda, aby ji někdo zachránil. Já měl v měšci zlato a pěknej kočár, kočího a osobního sluhu. Byl jsem mladej a pohlednej.“ Tom si hřbetem ruky uhladil bílé kníry. Bylo těžké uvěřit, že ta vysušená tvář někdy vypadala sličně. Mat zamrkal. Kočár? Odkdy mívají kejklíři kočáry? „Mate, úděl tý ženy mě chytil za srdce. A nepopírám, že mě přitahovala i její tvářička. Jak jsem říkal, byl jsem mladej. Myslel jsem si, že jsem zamilovanej, hrdina z příběhů. A tak jednoho dne, když jsme seděli pod rozkvetlou jabloní – hodně daleko od ševcova domu – jsem jí nabídl, že ji odvedu pryč. Že jí dám komornou a vlastní dům a budu se jí dvořit písní a veršem. Když konečně pochopila, kopla mě do kolena tak tvrdě, že jsem ještě měsíc kulhal, a kromě toho mě praštila lavičkou.“
„Ony zřejmě všecky rády kopou,“ zamumlal Mat a poposedl si. „Asi ti nevěřila, a kdo by se jí divil?“
„Och, ale ona mi věřila. A rozhořčilo ji, že jsem si vůbec mohl pomyslet, že by kdy opustila svýho milovanýho manžílka. Její slova, milovanýho. Utekla za ním zpátky tak rychle, jak ji nohy nesly, a já ho buď moh zabít, nebo skočit hezky zpátky do svýho kočáru. Musel jsem tam nechat skoro všecko, co jsem měl. Nejspíš s ním pořád ještě žije tak jako předtím. Drží pevně v pěsti tkanice od měšce s penězma a pokaždý, když se zastaví v hospodě na pivo, otlouká mu o hlavu všecko, co jí přijde pod ruku. Jako to dělala předtím, jak jsem zjistil, když jsem provedl menší diskrétní pátrání.“ Vrazil si fajfku zpátky mezi zuby, jako by řekl, co chtěl.
Mat se poškrábal na hlavě. „Vůbec nechápu, co to má společnýho s tímhle.“
„Jenom by sis neměl myslet, že znáš celej příběh, když jsi ho slyšel jenom část. Například, víš, že Elain a Nyneiva každou chvíli odcházejí do Ebú Daru? Já s Juilinem jdeme s nima.“
„Ebú...!“ Mat fajfku chytil dřív, než mu spadla mezi suché býlí, jímž byla ulička poseta. Nalesean mu pověděl pár příběhů o návštěvě v Ebú Daru, a i když bral Mat v úvahu jeho přehánění, když došlo na ženy, které poznal, a rvačky, do kterých se dostal, působilo to místo drsným dojmem. Takže ony si myslí, že mu Elain dostanou pryč před nosem, co? „Tome, musíš mi pomoct –“
„Cože?“ přerušil ho Tom. „Ukrást je ševci?“ Vyfoukl proužek modrého dýmu. „To neudělám, chlapče. Ty pořád neznáš celej příběh. Jakej máš vztah k Egwain a Nyneivě? Když na to tak myslím, tak jenom k Egwain."
Mat se zamračil a zapřemítal, jestli si stařík myslí, že může vše zaplést tím, že bude dost dlouho chodit v kruzích. „Egwain mám rád. Já... Světlo mě spal, Tome, je to Egwain. To říká dost. Proto se jí přece snažím zachránit ten její hloupej krk.“
„Chceš říct, zachránit ji před ševcem,“ zamumlal Tom, ale Mat rovnou pokračoval dál.
„Zachránit krk jí a taky Elain. Dokonce i Nyneivě, jestli se udržím a nezakroutím jí krkem sám. Světlo! Já jim jen chci pomoct. Kromě toho, Rand přerazí krk mně, jestli dovolím, aby se Elain něco stalo.“
„Napadlo tě někdy pomoct jim dělat to, co chtějí, místo toho, co chceš dělat ty? Kdybych já dělal, co já chci, tak bych posadil Elain na koně a vyrazil do Andoru. Ona potřebuje dělat něco jinýho – potřebuje, myslím – takže kolem ní pobíhám a dnem i nocí se potím strachy z toho, že se někomu podaří ji zabít a já tomu nestačím zabránit. A ona půjde do Caemlynu, až bude připravená.“ S uspokojením zabafal z fajfky, ale ke konci se mu do hlasu vloudilo ostří, jako by se mu vlastní slova nelíbila tolik, jak předstíral.
„Mně se zdá, že ony chtějí dát svý hlavy Elaidě.“ Takže Tom by tu hloupou holku posadil na koně, co? Kejklíř táhnoucí dědičku na vlastní korunovaci! Tenhle Tom si tedy o sobě hodně myslel.
„Ty nejsi žádnej trouba, Mate,“ utrousil Tom tiše. „Víš přece svoje. Egwain... Je těžký myslet na to děcko jako na amyrlin...“ Mat zavrčel v kyselém souhlasu. Tom mu nevěnoval pozornost, „...a přesto věřím, že na to má dost pevnou páteř. Je moc brzo na to, říct, jestli je pár věcí jenom shoda náhod, ale já začínám věřit, že by na to mohla mít i hlavu. Otázkou je, jestli je dost tvrdá. Jestli není, tak ji sežerou zaživa – s páteří, hlavou a vším ostatním.“