„Kdo? Elaida?“
„Aha, ona. Když bude mít příležitost. Tý tvrdost rozhodně nechybí. Ale Aes Sedai tady na Egwain pomalu nemyslí ani jako na Aes Sedai. Možná jako na amyrlin, ale ne jako na Aes Sedai, ať už je jakkoliv těžký tomu uvěřit.“ Tom zakroutil hlavou. „Nerozumím tomu, ale je to tak. To samý platí pro Elain a Nyneivu. Snaží se to udržet mezi sebou, ale dokonce ani Aes Sedai nedokáže zakrýt tolik, kolik si myslí, když se pozorně díváš a vemeš rozum do hrsti.“ Znovu vytáhl ten dopis, a jenom ho obracel v rukou, aniž by se na něj podíval. „Egwain kráčí po kraji srázu, Mate, a tři frakce tady v Salidaru – tři, tím jsem si jistej – by ji mohly srazit dolů, kdyby udělala jedinej špatnej krok. Jestli k tomu dojde, Elain ji bude následovat, stejně jako Nyneiva. Nebo je možná srazí dolů první, aby ji stáhly s sebou.“
„Přímo tady, v Salidaru,“ prohodil Mat hlasem plochým jako hoblované prkno. Tom klidně kývl a Mat nedokázal zabránit tomu, aby sám nezvedl hlas. „A ty po mně chceš, abych je v tom nechal?“
„Já chci, aby sis přestal myslet, že je k něčemu přiměješ. Ony se rozhodly, co udělají, a ty na tom nic nezměníš. Ale možná – jenom možná – bys mi mohl pomoct udržet je naživu.“
Mat vyskočil na nohy. Před očima měl obraz ženy s nožem vraženým mezi prsy. Tohle nebyla jedna z těch vypůjčených vzpomínek. Kopl do soudku, na němž předtím seděl, až se odkutálel uličkou. Pomáhat kejklíři udržet je naživu? Hlavou se mu nyní mihla nejasná vzpomínka na něco, co jednou říkal Basel Gill, hostinský v Caemlynu, o Tomovi, ale byla jako mlha, zmizela, jakmile se ji pokusil zachytit. „Od koho je ten dopis, Tome? Od další ženy, cos zachránil? Nebo jsi ji opustil, aby si mohla nechat useknout hlavu?“
„Opustil jsem ji,“ odpověděl Tom tiše. Vstal a bez dalšího slova odešel.
Mat zpola natáhl ruku, aby ho zastavil, a už už chtěl promluvit. Jenomže ho nenapadlo nic, co by řekl. Bláznivý dědek! Ne, nebyl bláznivý. Egwain byla umíněná jako mula a vedle Nyneivy ještě vypadala docela pokorně. Horší bylo, že obě by klidně vyšplhaly na strom, aby líp viděly na blesky. Elain, urozená dáma, nikdy neměla dost zdravého rozumu, aby se z deště odešla schovat. A když zmokly, rozčilovaly se.
Vyklepal fajfku a podpatkem rozdrtil uhlíky, než mohlo chytit suché býlí, pak ze země zvedl klobouk a odkulhal na hlavní ulici. Potřeboval informace z lepšího zdroje, než byl starý kejklíř, jenž trpěl sebeklamem o vlastní velkoleposti z toho, jak pobíhal kolem té umanuté žáby dědičky. Nalevo zahlédl Nyneivu, když vycházela z Menší věže, a vyrazil za ní, proplétaje se mezi naloženými povozy taženými volským i koňským spřežením. Ona by mu mohla povědět, co potřeboval vědět. Pokud bude chtít. Píchlo ho v boku. Světlo mě spal, dluží mi pár odpovědí.
Právě v té chvíli ho Nyneiva zahlédla a viditelně strnula. Chvíli se dívala, jak se k ní blíží, a potom chvatně vyrazila na opačnou stranu, očividně se mu snažila vyhnout. Dvakrát se ohlédla přes rameno, než ji zakryli lidé a povozy.
Mat se zastavil, zamračil se a stáhl si klobouk hluboko do čela. Nejdřív ho ta ženská bezdůvodně nakopne a teď s ním nechce mluvit. Chtěly ho nechat dusit ve vlastní šťávě, ona a Egwain, dokud pokorně neodkluše tam, kam mu ukážou prstem. No, na ty svoje hrátky si vybraly špatnýho chlapa, Světlo spal jejich kůži!
Vanin a ostatní byli před stájemi za kamennou budovou, která jistě kdysi bývala hostincem. Teď dovnitř a ven proudily Aes Sedai. Oko a jejich ostatní koně byli uvázáni u uvazovacího zábradlí a Vanin a dva zvědové, které předtím chytili, dřepěli u zdi. Mar a Ladwin se od sebe lišili, jak jenom se dva muži mohli lišit, jeden byl vysoký, hubený, s drsnou tváří, druhý byl malý, rozložitý a vypadal mírně, ale když k nim Mat došel, oba byli rozpačití. Ani jeden se nepřenesl přes to, jak snadno je lapili. Korouhevníci stáli strnule a pořád drželi praporce obtočené kol žerdí, jako by to teď mělo ještě nějaký smysl. Tvářili se taky nemálo znepokojeně. Bitva byla jedna věc, všechny tyhle Aes Sedai něco zhola jiného. V bitvě měl muž šanci. Hlídali je tu dva strážci. Ne otevřeně, jen je pozorovali z druhé strany dvora, ale určitě si to místo nevybrali jen tak, na plném slunci, aby si poklábosili.
Mat pohladil Oka po nose a po chvilce mu začal prohlížet oči. Ze stáje vyšel chlapík v kožené vestě a tlačil před sebou kolečka s hnojem. Vanin se taky šel podívat, co má Oko s očima. Aniž se na něj Mat podíval, ucediclass="underline" „Dokázal by ses dostat k Bandě?“
„Možná.“ Vanin se zamračil a zvedl Okovi víčko. „S trochou štěstí, možná. Ale hrozně nerad tu budu nechávat svýho koně.“
Mat kývl a podíval se zblízka do koňova oka. „Vyřiď Talmanesovi, že jsem řekl, ať sedí a ani se nehnou. Možná se tu pár dní zdržím a nechci žádnej zatracenej pokus o záchranu. Pokus se sem zase vrátit. Bez toho, aby tě viděli, jestli to půjde.“
Vanin plivl do prachu pod Okem. „Chlap, co se zaplete s Aes Sedai, si prej sám nasadí uzdu a na záda si dá sedlo. Vrátím se, jestli to půjde.“ Potřásaje hlavou zmizel v davu, tlustý pomačkaný chlapík s kolébavou chůzí někoho, koho by ani nebylo lze podezírat z toho, že se umí plížit.
Jeden z korouhevníků si váhavě odkašlal a přistoupil blíž. „Můj pane, je všecko...? Tohle jsi přece plánoval, viď, můj pane?“
„Přesně podle plánu, Verdine,“ pravil Mat a poplácal Oka. Byl hlavou napřed v pytli a provazy byly pevně zavázané. Slíbil Randovi, že Elain bezpečně dopraví do Caemlynu, a nemohl bez ní odjet. A nemohl ani odjet a nechat Egwain, aby sama položila hlavu na špalek. Mohlo by dojít k tomu – Světlo, jak ho to žralo! – mohlo by dojít k tomu, že se bude muset řídit Tomovou radou. Snažit se těm zatraceným ženským udržet ty jejich zatracené hlavy na jejich zatracených krcích tím, že jim nějak pomůže, aby ten jejich naprosto šíleně nemožný plán vyšel. A přitom se bude snažit udržet si vlastní hlavu na ramenou. A to ani nemyslel na to, jak zabránit Aviendze, aby Elain neskočila po krku. No, aspoň by mohl být poblíž, až se to celé rozpadne, aby je z toho dostal ven. To tedy nebyla zrovna velká útěcha. „Všechno je zatraceně v pořádku.“
Elain čekala, že Aviendhu najde v předsíni nebo možná venku, ale nemusela moc poslouchat, aby zjistila, proč není tam ani tam. Ostatní Aes Sedai se bavily pouze o dvou věcech, a povídaly si všechny, papíry tak zůstaly ležet zapomenuty na stolech. Většinou probíraly Mata. Dokonce i služky a novicky, pobíhající po předsíni, se zastavovaly, aby si vyměnily pár slov o něm. Byl ta’veren. Bylo bezpečné nechat ta’veren v Salidaru? Skutečně byl ve Věži a prostě mu dovolily odejít? Je pravda, že je velitelem vojska Dračích spřísahanců? Zatknou ho za ty ukrutnosti, o nichž se povídá? Je pravda, že pochází ze stejné vesnice jako Drak Znovuzrozený a amyrlin? Povídalo se přece o dvou ta’veren spojených s Drakem Znovuzrozeným. Kdo je ten druhý a kde ho lze najít? Možná to Mat Cauthon ví. Zřejmě tu bylo stejně tolik názorů, kolik lidí se účastnilo hovoru.
Některé otázky Elain čekala, jiné ne. Co dělá Mat v Salidaru a jak Rand věděl, kam ho poslat? Na to se nikdo neptal, ale tady si jedna Aes Sedai najednou upravila šátek, jako by ji zamrazilo, či sebou trhla, když si uvědomila, že na ni někdo promluvil, támhle se některá služka zadívala do prázdna, než se s pohozením hlavy vzpamatovala, či novicka vrhla ustrašený pohled na sestry. Mat sice nebyl jako kocour sedící v holubníku, ale jenom těsně. Už jenom to, že Rand ví, kde jsou, stačilo, aby všechny mrazilo.