Aviendha vyvolala mnohem méně poznámek, nicméně si sestry nemohly pomoci, aby se o ní nebavily, a nejen proto, aby změnily téma. Nestávalo se každý den, aby se tu prostě jen tak objevila divoženka, zvláště tak úžasně silná, a navíc Aielanka. To poslední každou sestru skutečně fascinovalo. Ve Věži se nikdy necvičila žádná Aielanka a jen pár Aes Sedai kdy vstoupilo do Aielské pustiny.
Jediná otázka stačila, aby Elain zjistila, kde ji drží. Tedy ne doslova, ale Elain věděla, jaké Aes Sedai umějí být, když chtějí, aby se z dívky stala novicka.
„Do soumraku bude v bílém,“ sdělila jí s přesvědčením Akatrin. Štíhlá hnědá přikyvovala na zdůraznění téměř každého slova. Další dvě sestry s ní přikyvovaly téměř stejně sebevědomě.
Elain, usykávajíc si pro sebe, vyrazila spěšně na ulici. Před sebou zahlédla Nyneivu, jež téměř doslova klusala a ohlížela se přes rameno, tak často, až vrážela do lidí. Elain napadlo, že ji dohoní – společnost by jí nevadila – ale nehodlala v tomhle horku běhat, ať už se soustředila nebo ne, a jinak by zřejmě Nyneivu nedohnala. I tak si lehce nazvedla suknice a přidala do kroku.
Než ušla padesát kroků, cítila, že se k ní blíží Birgitte. Když se otočila, uviděla ji přibíhat ulicí. Byla s ní Areina, ale zastavila se opodál a zamračeně zkřížila ruce na prsou. Ta ženská byla nemožná mrňavá chudinka a rozhodně nezměnila své názory jen proto, že Elain se teď stala doopravdy Aes Sedai.
„Myslela jsem, že bys to měla vědět,“ vykládala Birgitte potichu. „Právě jsem zaslechla, že až odejdeme do Ebú Daru, Vandene a Adeleas chtějí jít taky.“
„Chápu,“ zamumlala Elain. Bylo možné, že ty dvě se z nějakého důvodu chtějí připojit k Merilille, ačkoliv u Tylinina dvora byly již tři Aes Sedai, nebo možná měly v Ebú Daru vlastní poslání. Ona však nevěřila ani jednomu. Areina byla umíněná a stejně tak sněmovna. Elain a Nyneivu budou doprovázet dvě skutečné Aes Sedai jako dozor. „Ale ona ví, že s námi nejde.“
Birgitte se ohlédla směrem, kterým se dívala Elain, na Areinu, a pak pokrčila rameny. „Ví to. Není z toho šťastná. Já osobně se nemůžu dočkat, až vypadneme.“
Elain zaváhala jenom na chvilku. Slíbila, že tajemství zachová, což se jí nelíbilo, ale neslíbila, že se přestane pokoušet druhou ženu přesvědčit, že to není nutné a navíc to nemá smysl. „Birgitte, Egwain –“
„Ne!"
„Proč ne?“ Elain neměla Birgitte za strážce dlouho, než se rozhodla, že až se spojí s Randem, nějak ho přiměje, aby jí slíbil, že udělá, co mu řekne, aspoň když to bude důležité. Později se rozhodla ještě k jednomu opatření. Bude jí muset odpovídat na otázky. Birgitte odpovídala, když se rozhodla sama, a když nechtěla, odpovědi se prostě vyhnula a občas dokonce nasadila umíněný výraz, jako právě nyní. „Pověz mi, proč ne, a jestli je ten důvod dobrý, už se nikdy nezeptám.“
Birgitte se nejdřív jenom mračila, ale pak popadla Elain za loket a málem ji šoupla k ústí boční uličky. Nikdo z kolemjdoucích se po nich neohlédl a Areina zůstala, kde byla, byť jí ještě víc potemněla tvář, ale Birgitte se přesto opatrně rozhlédla kolem a promluvila šeptem. „Vždycky, když mě kolo vytkalo do světa, jsem se narodila, žila a zemřela, aniž bych vůbec věděla, že jsem připoutaná ke kolu. Věděla jsem to jenom mezi životy, v Tel’aran’rhiodu. Občas jsem se stala známou, dokonce slavnou, ale byla jsem jako všichni ostatní, ne někdo z pověstí. Tentokrát mě to vyrvalo, ne vytkalo. Poprvé, co mám tělo, vím, kdo jsem. Poprvé se to můžou dozvědět i ostatní lidi. Tom a Juilin to vědí. Nic neřeknou, ale já si tím jsem jistá. Nedívají se na mě tak jako na ostatní lidi. Kdybych řekla, že chci vyšplhat na skleněnou horu a zabít tam holýma rukama obra, jenom by se mě zeptali, jestli nepotřebuju cestou pomoct, a nečekali by, že ji přijmu.“
„To nechápu,“ pravila Elain pomalu, ale Birgitte si povzdechla a svěsila hlavu.
„Nevím, jestli dokážu žít tak, abych tý pověsti dostála. V jiných životech jsem dělala, co jsem musela, co se mi zdálo být správný, dost na Maerion nebo Joanu či kteroukoliv jinou ženskou. Teď jsem Birgitte z příběhů. Každý, kdo se to dozví, bude očekávat. Cítím se jako péřová tanečnice, co přišla na tovanský konkláve.“
Elain se neptala. Když se Birgitte zmínila o věcech z minulých životů, vysvětlení bývalo obvykle mnohem víc matoucí než nevědomost. „To je nesmysl,“ prohlásila důrazně a uchopila druhou ženu za lokty. „Já to vím a já rozhodně nečekám, že budeš zabíjet obry. Egwain taky ne. A ona to už taky ví.“
„Dokud to nepřiznám,“ zamumlala Birgitte, „je to, jako kdybych jí nebyla. A nenamáhej se říkat, že to je taky nesmysl. Já vím, že je, ale stejně to na věci nic nezmění.“
„A co tohle? Ona je amyrlin a ty jsi strážce. Zaslouží si tvou důvěru, Birgitte. Potřebuje ji.“
„Už jsi s ní skončila?“ chtěla vědět Areina ze svého místa opodál. „Jestli chcete odejít a nechat mě tady, aspoň bys mi mohla pomoct s mým střílením, jaks mi to slíbila.“
„Promyslím to,“ přislíbila Birgitte Elain tiše. Obrátila se k Areině a popadla ji za cop těsně u šíje. „Promluvíme si o lukostřelbě,“ řekla a strčila ji před sebou do ulice, „ale nejdřív si promluvíme o slušným vychování.“
Elain potřásla hlavou a náhle si vzpomněla na Aviendhu. Spěšně vyrazila dál. Dům nebyl daleko.
Chvíli jí trvalo, než Aviendhu poznala. Elain byla zvyklá vídat ji v cadin’soru, s tmavě rusými vlasy zastřiženými nakrátko, a ne v sukni a haleně, s loktuší a s vlasy spadajícími pod ramena, přichycenými složeným šátkem. Na první pohled se nezdálo, že by měla nějaké těžkosti. Seděla poněkud neohrabaně na židli – Aielové nebyli na židle zvyklí – a zdánlivě klidně upíjela čaj ve společnosti pěti sester, které kolem ní v obývacím pokoji tvořily kruh. Domy, kde přebývaly Aes Sedai, měly takové věci, ačkoliv Elain a Nyneiva byly pořád ve svém přeplněném pokojíku. Na druhý pohled vrhala Aviendha na Aes Sedai přes okraj hrníčku uštvané pohledy. Když zahlédla Elain, vymrštila se na nohy a pustila hrnek na čistě umetenou podlahu. Elain mimo Tearský Kámen viděla jen pár Aielů, ale věděla, že své pocity skrývají, a Aviendha v tom byla dost dobrá. Teď však měla ve tváři vepsánu čirou bolest.
„Mrzí mě to,“ ohlásila Elain mile do místnosti, „ale musím ji od vás na chvilku odvést. Snad si s ní budete moci promluvit později.“
Některé sestry zaváhaly a málem začaly protestovat, ačkoliv by nic takového udělat neměly. Elain byla v místnosti jasně nejsilnější, tedy kromě Aviendhy, a žádná Aes Sedai nebyla přísedící nebo členka Sheriaminy rady. Elain byla ráda, že tu není Myrelle, protože ta bydlela v domě. Elain se rozhodla stát se zelenou a byla přijata, jenom aby zjistila, že Myrelle je hlavou zeleného adžah v Salidaru. Myrelle, která nebyla Aes Sedai ani patnáct let. Z toho, co bylo řečeno, Elain věděla, že v Salidaru jsou zelené sestry, které šátek nosí nejméně padesát roků, přestože žádná z nich neměla jediný šedý vlas. Kdyby tady byla Myrelle, všechna Elainina síla by neznamenala nic, kdyby se hlava jejího adžah rozhodla tu Aviendhu zdržet. Zatím však jen Shana, bílá s vyvalenýma očima, která Elain připomínala rybu, zašla tak daleko, aby otevřela ústa, ale pak je zase zavřela, byť dost mrzutě, když Elain zvedla obočí.