Pět sester mělo dost stisknuté rty, ale Elain si napětí nevšímala. „Děkuji,“ řekla s úsměvem, který nebyl vůbec od srdce.
Aviendha si hodila na záda tmavý ranec, váhala však, dokud ji Elain nevyzvala, aby šla s ní. Na ulici Elain řekla: „Omlouvám se za to. Zařídím, aby se to neopakovalo.“ To se jí podaří, byla si tím jistá. Nebo to určitě zařídí Egwain. „Naneštěstí tu není moc míst, kde bychom si mohly promluvit v klidu. V mém pokoji je v tuhle denní dobu dost horko. Mohly bychom se pokusit najít nějaký stín nebo si dát čaj, pokud už ho nemáš až po krk.“
„Tvůj pokoj.“ Nebylo to sice strohé, ale Aviendha očividně nechtěla mluvit, alespoň zatím ne. Náhle se vrhla k projíždějícímu vozu naloženému dřívím na otop a popadla větev, která měla být nalámána na podpal. Větev byla delší než její paže a silnější než palec. Když se znovu připojila k Elain, začala větev loupat nožem. Ostrá čepel odřezávala menší větvičky jako břitva. Bolest z tváře se jí vytratila. Nyní se tvářila odhodlaně.
Elain se na ni cestou dívala jen koutkem oka. Nevěřila, že by jí chtěla Aviendha v nejmenším ublížit, ať už ten nevychovaný Mat Cauthon říkal cokoliv. Avšak zase... Věděla něco málo o ji’e’toh. Aviendha jí něco vysvětlila, když byly spolu v Kameni. Možná Rand něco řekl nebo udělal. Možná ten zmatený propletenec cti a závazků vyžadoval, aby Aviendha... To nepřipadalo v úvahu. Ale možná...
Když došly do pokojíku, Elain se rozhodla, že s tím začne první. Obrátila se k druhé ženě – a schválně uchopila saidar – a řekla: „Mat tvrdí, že jsi mě sem přišla zabít.“
Aviendha zamrkala. „Mokřiňané vždycky všecko obrátí naruby,“ pronesla užasle. Položila klacek na Nyneivinu postel a nůž pečlivě odložila vedle něj. „Moje skoro-sestra Egwain mě požádala, abych pro tebe hlídala Randa al’Thora, což jsem jí slíbila.“ Ranec a loktuše dopadly na podlahu u dveří. „Mám k ní toh, ale ještě větší mám k tobě.“ Rozvázala si živůtek, přetáhla si ho přes hlavu a pak si shrnula košili do pasu. „Miluji Randa al’Thora a jednou jsem si dovolila s ním ulehnout. Mám toh a žádám tě, abys mi pomohla mu dostát.“ Otočila se k Elain zády a na tom stísněném prostora poklekla. „Můžeš použít klacek nebo nůž, jak si přeješ. Toh je moje, ale volba je tvá.“ Sklonila hlavu a natáhla krk. Oči měla zavřené. „Cokoliv si vybereš, přijímám.“
Elain měla pocit, že se jí podlomí kolena. Min říkala, že třetí žena bude nebezpečná, ale Aviendha? Počkat! Ona říkala, že... S Randem! Natáhla ruku k noži, ale hned ruce zkřížila na prsou. „Vstaň. A oblékni se. Já tě neuhodím...“ Co jen párkrát? Napjala svaly, aby ruce udržela tam, kde byly. „...a rozhodně nesáhnu na ten nůž. Prosím, dej ho pryč.“ Byla by ho druhé ženě podala sama, ale nebyla si jistá, zdali je bezpečné, aby se v této chvíli zbraně dotkla. „Nemáš ke mně žádné toh.“ Myslela si, že je to ustálená fráze. „Já Randa miluji a nezáleží mi na tom, jestli ho miluješ taky.“ Ta lež ji pálila na jazyku. Aviendha s ním skutečně ulehla?
Aviendha se na kolenou otočila a zamračila se. „Nejsem si jistá, jestli rozumím. Ty navrhuješ, abychom se o něho dělily? Elain, jsme, myslím, přítelkyně, ale jestli máme být sestry-ženy, musíme být první sestry. To chce čas, poznat, jestli to zvládneme.“
Elain si uvědomila, že civí s otevřenou pusou, a honem ji zavřela.
„Asi ano,“ vydechla chabě. Min pořád říkala, že se o něj budou dělit, ale takhle rozhodně ne! Dokonce i pouhé pomyšlení na něco takového bylo neslušné! „Je to trochu složitější, než si myslíš. Je tu ještě jedna žena, která ho také miluje.“
Aviendha byla na nohou tak rychle, jako by se nezvedala a rovnou stála. „Jak se jmenuje?“ V zelených očích jí plálo a v ruce svírala nůž.
Elain se málem rozesmála. Jednu chvíli mluví o dělení a vzápětí je rozzuřená jako... jako... Jako já, dokončila myšlenku, která ji vůbec nepotěšila. A mohlo to být horší, mnohem horší. Mohla to být Berelain. Jelikož to někdo být musel, docela dobře to mohla být Aviendha. A já bych se s tím měla vyrovnat, místo abych kolem sebe kopala jako dítě. Sedla si na postel a složila ruce do klína.
„Vrať nůž do pochvy a posaď se, Aviendho. A prosím, oblékni se. Musím ti toho hodně vyprávět. Je tu jedna žena – moje přítelkyně, moje skoro-sestra – a jmenuje se Min...“
Aviendha se oblékla, ale než se posadila, uplynulo drahně času, a ještě víc, než ji Elain dokázala přesvědčit, že by se neměly spojit a Min vyřídit. Aspoň s tím tedy souhlasila. Nakonec váhavě řekla: „Musím ji poznat. Nebudu se o něj dělit se ženou, kterou bych nemohla milovat jako první sestru.“ Celou dobu upírala pohled na Elain, jež si povzdechla.
Aviendha zváží dělit se o něj s ní. Min byla připravená se s ní dělit. Je tedy jediná z nich tří, která je normální? Podle mapy pod slamníkem by měla Min brzy dorazit do Caemlynu, nebo tam už možná byla. Elain nevěděla, co vlastně chce, aby se stalo, jenom to, že by Min měla využít svá vidění, aby mu pomohla. Což znamenalo, že se u něj Min musí držet blízko. Kdežto Elain brzy vyrazí do Ebú Daru.
„Je vůbec něco v životě jednoduché, Aviendho?“
„Ne, když je do toho zapletený muž.“
Elain si nebyla jistá, co ji překvapilo víc, zda to, že se směje, nebo to, že se směje Aviendha.
41
Hrozba
Min pomalu projížděla Caemlynem pod žhoucím dopoledním sluncem, ale z města toho moc neviděla. Lidí a nosítek, povozů a kočárů, ucpávajících ulice, si téměř nevšímala, pouze když kolem nich naváděla svou ryzku. Jedním z jejích snů vždycky bylo žít ve velkém městě a cestovat na zvláštní místa, dneska však barevné věže obložené lesklými kachlemi a rozmáchlé vyhlídky, jak ulice obtáčely kopce, míjela bez povšimnutí. Davem procházely hloučky Aielů a před nimi a kolem nich se vždycky otevíral prostor. Po nich se Min ohlížela, stejně jako po hlídkách těch vousáčů s orlími nosy na koních, ale jen proto, že jí připomínali příběhy, jež začali slýchat ještě v Murandy. Meranu rozzlobily příběhy i ohořelé důkazy řádění Dračích spřísahanců, na něž dvakrát narazili, ale Min si myslela, že i další Aes Sedai jsou ustarané. Čím méně toho navykládaly o tom, co si myslí o Randově amnestii, tím lépe.
Na kraji náměstí před královským palácem přitáhla Růžence otěže a pečlivě si otřela obličej krajkou lemovaným kapesníčkem, který si potom strčila do rukávu tak, aby nebyl vidět. Na velkém oválném prostoru bylo jenom pár lidí, snad proto, že otevřenou hlavní bránu do paláce strážili Aielové. Další Aielové stáli na mramorových balkonech či se jako panteři nesli po vysokých, sloupořadím lemovaných chodnících. Ve vánku nad nejvyššími kupolemi paláce se vlnil stříbrný lev Andoru. Z jedné štíhlé vížky, o něco nižší, než byla bílá kupole, vlál karmínový praporec, jejž větřík rozvíjel právě natolik, aby byl vidět starobylý symbol Aes Sedai, černý a bílý.
Kvůli Aielům byla Min moc ráda, že odmítla nabídku doprovodu dvou strážců. Soudila, že by Aielové a strážcové mohli vykřesat jiskry. Přesně řečeno, to nebyla nabídka, a ona ji odmítla tak, že podle toho, co ukazovaly hodiny stojící na krbové římse v hostinci, prostě vyklouzla hodinu před dohodnutou dobou. Merana byla z Caemlynu, a když před úsvitem dorazili do města, zavedla je rovnou do hostince, o němž tvrdila, že je nejlepší v Novém Městě.