Nicméně tady Min nezůstávala sedět kvůli Aielům. Ne tak docela, ačkoliv se o černě zahalených Aielech doslechla všemožné hrůzostrašné příběhy. Kabátec a spodky měla z nejlepšího, nejjemnějšího sukna, jaké bylo možné v Salidaru nalézt, bledě růžového, s droboučkými modrobílými kvítky vyšitými na klopách a manžetách a podél vnějších švů nohavic. Košili měla také chlapeckého střihu, ale ze smetanového hedvábí. V Baerlonu, po smrti jejího otce, se ji tety snažily přetvořit do něčeho, co nazývaly slušná žena, ačkoliv teta Miren možná pochopila, že po deseti letech lítání po šachtách v chlapeckých kaťatech by mohlo být příliš pozdě cpát ji do šatů. Přesto se o to pokoušely, a ona s nimi bojovala stejně umíněně, jako se odmítala naučit zacházet s jehlou. Kromě té nešťastné epizody, kdy dělala číšnici u Havířova spočinutí – bylo to drsné místo, avšak ona nezůstala dlouho, Rana, Jan i Miren to neustále zdůrazňovaly, když to zjistily, a nezáleželo na tom, že jí tehdy již bylo dvacet – kromě toho jediného případu si šaty nikdy dobrovolně neoblékla. Teď přemýšlela o tom, že možná místo kabátku a spodků přece jen měla mít šaty. Hedvábné šaty, s těsně padnoucím živůtkem a hlubokým a...
Bude mě muset brát takovou, jaká jsem, řekla si v duchu a podrážděně škubla otěžemi. Nezměním se kvůli žádnému muži. Jenže před nedávném by byly její šaty prosté, jako by patřily sedlákovi, a vlasy by jí v prstýncích nespadaly skoro až na ramena a tichý hlásek by nezašeptaclass="underline" Budeš přesně taková, jakou si budeš myslet, že tě chce mít. Odkopla tyto myšlenky tvrdě jako každého stájníka, který by se pokusil hrát tvrdě, a Růženku pobídla jen o málo jemněji. Nenáviděla už pouhou představu slabé ženy, když přišlo na muže. Byl tu jenom jeden problém. Byla si docela jistá, že brzy zjistí, jaké to je, na vlastní kůži.
Sesedla před branou do paláce, poplácala kobylku a řekla jí, že ten kopanec tak nemyslela, zatímco nejistě sledovala Aiely. Polovina z nich byly ženy a všechny až na jednu o hodně vyšší než ona. Většina mužů byla stejně vysoká jako Rand a někteří ještě vyšší. Všichni ji sledovali – no, vypadali, že sledují vše, ale ji rozhodně taky – a pokud viděla, ani jeden nemrkl. Se svými oštěpy a puklíři, s luky na zádech, toulci u boků a těžkými noži vypadali připravení zabíjet. Ty pruhy černé látky, které jim visely na hruď, musely být závoje. Slyšela, že Aiel nezabije, dokud si nezahalí tvář. Doufám, že je to pravda.
Ohlásila se nejmenší ženě. Její opálená tvář, rámovaná jasně rudými vlasy stejně krátkými, jako je kdysi nosívala Min, mohla být docela dobře vyřezána ze dřeva, ale žena byla dokonce ještě o fous menší než Min. „Přišla jsem za Randem al’Thorem,“ sdělila jí Min poněkud rozechvělým hlasem. „Za Drakem Znovuzrozeným.“ Copak žádný z nich nikdy nemrká? „Jmenuju se Min. On mě zná a já pro něj mám důležitou zprávu.“
Rusovlasá žena se otočila k ostatním Aielům a gestikulovala volnou rukou. Když se obracela zpátky, ostatní ženy se zasmály. „Zavedu tě k němu, Min. Jenomže jestli tě nezná, odejdeš mnohem rychleji, než jsi přišla.“ Tomu se zasmály i některé Aielanky. „Jmenuju se Enaila.“
„On mě zná,“ zopakovala jim Min s ruměncem ve tvářích. V rukávech kabátce měla dva nože. Tom Merrilin jí ukázal, jak je používat, ale Min měla pocit, že tahle žena by jí je dokázala sebrat a oloupat ji s nimi. Nad Enailinou hlavou se zamihotal jakýsi obraz a zmizel. Nějaký věnec. Min neměla potuchy, co znamenal. „Mám vzít dovnitř i svou kobylu? Nemyslím, že ji Rand bude chtít vidět.“ K jejímu překvapení se někteří z Aielů zahihňali, muži i ženy, a Enaile se zachvěly rty, jako by se chtěla zasmát taky.
Růženku přišel převzít jakýsi muž – Min ho taky považovala za Aiela, přes jeho sklopené oči a bílé roucho – a ona sama následovala Enailu bránou, přes rozlehlé nádvoří na pozemek samotného paláce. Jistou úlevou bylo vidět po nástěnnými koberci lemovaných chodbách pobíhat sloužící v červenobílé livreji, kteří Aiely, již také procházeli chodbami, sice sledovali ostražitými pohledy, ale jen jako zvláštní psíky. Min si totiž původně myslela, že v paláci kromě Aielů nenajde nikoho jiného, že jimi Rand bude obklopen a možná sám bude oblečený do kabátce a spodků v hnědých, šedých a zelených odstínech a bude na ni zírat bez jediného mrknutí.
Před otevřenými širokými a vysokými dveřmi s vyřezávanými lvy se Enaila zastavila a rychle zakmitala rukou na Aiely na stráži. Všechno to byly ženy. Jedna, s vlasy jako len a o hodně vyšší než většina mužů, jí pohybem prstů odpověděla. „Počkej tady,“ nařídila Min Enaila a vstoupila.
Min udělala krok za ní a žena s vlasy jako len jí oštěpem nedbale zahradila cestu. Nebo možná ne tak nedbale, Min to však bylo jedno. Zahlédla Randa.
Seděl na velkém zlaceném trůně, jenž jako by byl celý tvořen draky, v rudém kabátě hustě zlatem vyšívaném, a ze všech věcí na světě držel jakousi hlavici oštěpu se zelenobílými střapci. Na vysokém podstavci za ním stál další trůn, také pozlacený, ale bílými drahokamy na rudém poli na něm byl vyložen lev. Lví trůn, tak se povídalo. Min by v té chvíli bylo zcela lhostejné, i kdyby ho používal jako sesli pod nohy. Rand vypadal unavený. Byl tak spanilý, až ji rozbolelo srdce. Neustále kolem něj tančily obrazy. U Aes Sedai a strážců byly tyto vidiny něčím, čemu se snažila uniknout. Nepoznala, co znamenají, o nic častěji než u jiných lidí, ale byly tam vždycky. U Randa se musela přimět je vidět, protože jinak by hleděla jen na jeho tvář. Jeden z obrazů u něj spatřila pokaždé, když ho viděla. Bezpočet tisíc jiskřících světýlek, jako hvězdy či světlušky, ženoucí se do velké černi, snažící se ji vyplnit, hnaly se dovnitř a byly pohlcovány. Bylo tu víc světel, než viděla kdy předtím, ale temnota je také pohlcovala rychleji. A bylo tu něco jiného, něco nového, žlutohnědopurpurová aura, z níž se jí stahoval žaludek.
Podívala se, zda něco neuvidí nad šlechtici, kteří stáli čelem k němu – určitě to museli být urozenci, ve všech těch jemně vyšívaných kabátcích a bohatých hedvábných róbách – ale nebylo tu nic k vidění. Tohle platilo u většiny lidí po většinu času, a když něco uviděla, nejčastěji neměla ponětí, co to předpovídá. Přesto přimhouřila oči a dívala se pozorněji. Kdyby určila jediný obraz, jedinou auru, mohlo by mu to pomoci. Z příběhů, jež zaslechla od příjezdu do Andoru, věděla, že by mohl potřebovat veškerou pomoc, jakou najde.
S těžkým povzdechem se nakonec vzdala. Mhouřit oči a napínat zrak nebylo k ničemu, když tam nebylo nic k vidění.
Náhle si uvědomila, že šlechtici odcházejí. Rand stál a Enaila na ni mávala, aby vstoupila. Rand se usmíval. Min měla dojem, že jí srdce vyskočí z hrudi. Tak takhle se cítily všechny ty ženy, jimž se smála, když se vrhaly k nohám nějakému muži. Ne. Ona nebude omdlévající dívenka. Byla starší než on a první hubičku dostala, když si on pořád ještě myslel, že utéci před pasením ovcí je ta největší legrace na světě. Ona... Světlo, prosím, ať se mi nepodlomí kolena.
Rand bezstarostně odhodil Dračí žezlo na sedadlo, jediným skokem seskočil z pódia a rozběhl se Velkým sálem. Jakmile se dostal k Min, objal ji, zvedl ji do vzduchu a zatočil se s ní kolem dokola dřív, než Dyelin a ostatní stačili odejít. Někteří urození pánové a dámy zírali a jemu na tom ani zbla nezáleželo. „Světlo, Min, ale že tě rád vidím,“ smál se. Rozhodně ji viděl raději než kamennou tvář Dyelin či Ellorien. Ale i kdyby Aemlyn, Arathelle, Pelivar a Luan a všichni ostatní, do jednoho, tvrdili, jak moc je těší, že se Elain vrací do Caemlynu, místo aby na něj zírali s pochybnostmi či dokonce s podezřením ze lži, stejně by byl bez sebe radostí, že vidí Min.