Když ji zase postavil na podlahu, opřela se mu o hruď, popadla ho za ruce a těžce dýchala. „Mrzí mě to,“ řekl. „Nechtěl jsem, aby se ti zatočila hlava. To jenom, že jsem vážně moc rád, že tě vidím.“
„No, mně se hlava nezatočila, ty zabedněnej ovčáku,“ zamumlala mu do prsou. Odstrčila ho a zlostně se na něho zadívala přes dlouhé řasy. „Jedu z daleka, dorazila jsem uprostřed noci a ty se mou pohazuješ jako s pytlem ovsa. Copak ses nikdy nenaučil slušnýmu chování?"
„Zabedněnej,“ zasmál se tiše. „Min, klidně mi vynadej do lhářů, ale mně vážně chybělo, když mi tak nikdo neříkal.“ Ona mu však neříkala nijak, jenom k němu vzhlížela a zlostný výraz úplně zmizel. Řasy měla nějak delší, než se pamatoval.
Rand si uvědomil, kde jsou, a vzal ji za ruku. „Pojď, Min. Dáme si studený punč v mém pokoji. Somaro, jdu do svých komnat. Můžeš poslat všechny pryč.“
Somara se nad tím netvářila nijak nadšeně, nicméně propustila všechny Děvy kromě sebe samé a Enaily. Obě se tvářily poněkud mrzutě, čemuž nerozuměl. Dovolil Somaře shromáždit tolik Děv v paláci hlavně proto, že přicházela Dyelin a ostatní. Bashere byl mimo město v táboře svých jezdců na severu ze stejného důvodu. Děvy působily jako připomínka a Bashere byl pryč, protože těch připomínek nesmělo být moc. Rand doufal, že tyhle dvě Děvy nemají v plánu žádné mateřské opečovávání. Měl dojem, že ve stráži se střídají častěji, než je jejich povinnost, ale Nandera umíněně trvala na svém, jako to dělávala Sulin, když ho napadlo říkat, kdo má co dělat. Mohl Far Dareis Mai velet, ale nebyl žádná Děva a do toho ostatního mu prostě nic nebylo.
Když ji vedl za ruku dlouhou chodbou, Min si prohlížela nástěnné koberce. Všímala si i vykládaných truhlic a stolků, zlatých mís a vysokých váz z porcelánu Mořského národa ve výklencích. Enailu a Somaru si prohlédla od hlavy k patě třikrát, každou. Ony se však na Randa nepodívaly, ani k němu nepromluvily. Její ruka se zcela ztrácela v jeho tlapě a Rand na jejím zápěstí cítil tep, překonávající i koně ženoucího se tryskem. Doufal, že se opravdu nezlobí kvůli tomu, jak s ní zatočil.
K jeho nesmírné úlevě Somara a Enaila zaujaly místa po stranách dveří, ačkoliv se na něho obě jenom podívaly, když požádal o punč, takže se musel opakovat. V obývacím pokoji si sundal kabátec a hodil ho přes křeslo. „Posaď se, Min. Posaď se. Odpočiň si a uvolni se. Punč tu bude za chvíli. Musíš mi všecko povědět. Kde jsi byla, jak ses dostala sem, proč jsi přijela v noci. Cestovat v noci není bezpečné, Min. Teď méně než dřív. Dám ti nejlepší pokoje v paláci – no, druhé nejlepší, úplně nejlepší jsou tyhle – a doprovod Aielů, aby tě vzali tam, kam budeš chtít. Každý násilník a surovec smekne čapku a skloní hlavu, pokud rovnou neuteče na střechu, aby ti uhnul z cesty.“
Chvíli měl dojem, že se zasměje, jak tam tak stála u dveří, ona se však místo toho zhluboka nadechla a z kapsy vytáhla dopis. „Nemůžu ti říct, odkud přicházím – slíbila jsem to, Rande – ale je tam Elain a –“
„Salidar,“ řekl rychle a pobaveně se usmál nad tím, jak vykulila oči. „Pár věcí přece jenom vím, Min. Možná víc, než si někteří myslí."
„Já... vidím, že víš,“ vydechla chabě. Strčila mu dopis do rukou a znovu couvla. Hlas jí zpevněl, když dodávala: „Odpřisáhla jsem, že ti ho dám, jak tě uvidím. Tak do toho, přečti si ho.“
Rand poznal pečeť, lilii v tmavě žlutém vosku, i Elainin rozmáchlý rukopis ve svém jméně. Chvilku váhal, než dopis otevřel. Čisté rozchody byly nejlepší a on se s ní tak rozešel, ale s dopisem v ruce si prostě nemohl pomoci. Dopis přečetl, pak si sedl na svůj kabátec a četl ho znovu. Rozhodně byl krátký.
Rande,
dala jsem ti své city jasně najevo. Věz, že se nezměnily. Doufám, že ke mně cítíš to, co já k tobě. Min ti může pomoci, jen jestli si ji poslechneš. Miluji ji jako sestru a doufám, že ji budeš milovat stejně.
Musel jí docházet inkoust, protože poslední řádky byly naškrábané ve chvatu, vůbec se nepodobaly elegantnímu začátku. Min se přisunula blíž a natočila hlavu ve snaze přečíst si dopis, aniž by to bylo příliš nápadné, ale když se Rand nadzvedl, aby si zpod zadku vytáhl svůj kabátec – v kapse měl tlouštíka – ter’angrial – rychle zacouvala. „To se všecky ženy snaží dohnat muže k šílenství?“ zamumlal Rand.
„Cože!“
Zíral na dopis a mluvil zpola k sobě. „Elain je tak krásná, že si nemůžu pomoct, abych na ni nekoukal, ale většinou nevím, jestli chce, abych ji políbil nebo jí poklekl u nohou. Pravdou je, že občas chci pokleknout... a uctívat, Světlo mi pomáhej. Ona říká, že vím, jak se cítí. Předtím mi napsala dva dopisy, jeden plný lásky, v tom druhém říkala, že už mě nechce v životě vidět. Ty časy, kdy jsem jenom seděl a přál si, aby to první byla pravda a to druhé jenom nějaký žert nebo omyl nebo... A Aviendha. Ona je taky krásná, ale každý den s ní byl boj. Od ní žádné polibky, už ne, a taky žádné pochyby o tom, co cítí. Byla ještě šťastnější, že se ode mě dostane pryč, než já, že ji vidím odcházet. Jenomže já pořád čekám, že když se otočím, uvidím ji, a když tam není, je to, jako by mi chyběl kus duše. Ten boj mi opravdu chybí, a jsou chvíle, kdy se přistihnu, jak si myslím: Jsou věci, za které stojí za to bojovat.'“ Něco v Minině mlčení jej přimělo vzhlédnout. Žena na něj zírala s výrazem stejně prázdným, jako mívaly Aes Sedai.
„Copak ti nikdy nikdo neřekl, že není zdvořilý mluvit s jednou ženou o jiný?“ Hlas měla úplně bezvýrazný. „Natož o dvou jiných ženách.“
„Min, ty jsi kamarádka,“ namítl. „Nemyslím na tebe jako na ženu.“ Tohle říkat neměl, poznal to, jakmile ta slova vypustil z úst.
„Aha?“ Odhodila kabátec dozadu a dala si ruce v bok. Byla to až příliš známá rozzlobená póza. Zápěstí otočila, takže jí prsty ukazovaly nahoru, a díky tomu vypadala úplně jinak. Stála tam s pokrčeným kolenem a to... Poprvé ji skutečně uviděl. Ne jenom Min, ale to, jak vypadala. Ne pouze obvyklý prostý hnědý kabátec a spodky, ale světle růžovou látku s výšivkou. Ne obvykle hrubě zastřižené vlasy, které jí nesahaly ani k uším, nýbrž prstýnky až na šíji. „Copak vypadám jako kluk?“
„Min, já-“
„Vypadám snad jako muž? Nebo kůň?“ Jediným krokem k němu došla a uhnízdila se mu na klíně.
„Min,“ vydechl ohromeně, „co to děláš?“
„Přesvědčuju tě, že jsem žena, hlupáčku. Copak nevypadám jako žena? Nevoním jako žena?“ Voněla lehce po květinách, když si toho teď všiml. „Copak nepůsobím –? No, dost toho. Odpověz na otázku, ovčáku.“
Právě ten „ovčák“ a „hlupáček“ uklidnily jeho děs. Pravdou bylo, že se mu velice velmi líbilo, jak mu seděla na klíně. Ale byla to Min, která si myslela, že je venkovský kluk se slámou ve vlasech, co nemá moc zdravého rozumu. „Světlo, Min, vím, že jsi žena. Nemyslel jsem to jako urážku. Taky jsi kamarádka. To jenom, že se s tebou cítím příjemně. Je mi jedno, jestli s tebou vypadám jako trouba. Můžu ti říkat věci, které bych neřekl nikomu jinému, dokonce ani Matovi a Perrinovi ne. Když jsi poblíž, všechny uzly ve mně povolují, všechno to napětí, co mám v ramenou a ani ho necítím, dokud nezmizí. Chápeš, Min? Jsem rád, když jsi u mě. Chybělas mi.“